ECLI:CZ:US:2023:2.US.1104.23.1
sp. zn. II. ÚS 1104/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EDHESSA s.r.o., sídlem Biskoupky 33, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 25 Cdo 3764/2022-956, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2022 č. j. 15 Co 57/2021-852 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 43 C 7/2017-667, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a města Oslavany, sídlem nám. 13. prosince 51/2, Oslavany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že řízení o zaplacení částky 2 874 226,60 Kč s příslušenstvím se zastavuje, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za zahájení soudního řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud konstatoval, že stěžovatelka podala 12. 9. 2016 žalobu proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 2 874 226,60 Kč s příslušenstvím spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků. Městský soud po vyloučení části žaloby k samostatnému řízení vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 9. 1. 2018 k doplnění žaloby o uvedení potřebných skutkových tvrzení, což stěžovatelka učinila dne 18. 1. 2018. Následně po nepřiznání osvobození od soudních poplatků a dvou dalších žádostech o osvobození vyzval městský soud stěžovatelku usnesením ze dne 10. 11. 2020 k zaplacení soudního poplatku do 15 dnů od doručení usnesení. Stěžovatelka v reakci na výzvu požádala znovu o osvobození od soudních poplatků, ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila a městský soud proto řízení zastavil.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na přerušení odvolacího řízení do skončení řízení u Nejvyššího správního soudu o jejím návrhu na určení kompetence k rozhodování o prekluzi práva na stanovení (vyměření) soudního poplatku (výrok I), potvrdil usnesení městského soudu v části, kterou městský soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (výrok II), změnil usnesení ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Krajský soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2867/2016 obecně připustil prekluzi povinnosti zaplatit soudní poplatek (ke klíčové námitce stěžovatelky, která tvrdí, že došlo k prekluzi práva vyměřit jí soudní poplatek), avšak shledal, že v posuzované věci nenastala. Prekluzivní lhůta počala běžet až doplněním žaloby dne 18. 1. 2018, neboť až vyjasnění předmětu řízení umožnilo soudu posoudit skutečnosti nezbytné k vyměření poplatku. Avšak ani v případě, že by lhůta počala běžet již podáním žaloby, nebyla by povinnost zaplatit soudní poplatek prekludována, neboť lhůta nemohla běžet po dobu, po kterou nebylo rozhodnuto o jednotlivých žádostech stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku proto krajský soud shledal důvodným.
4. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že jej odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména shledal, že odůvodnil-li krajský soud závěr o neuplynutí lhůty a tím o důvodnosti zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku stavěním prekluzivní lhůty, jehož správnost stěžovatelka nenapadá, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (přiměřeně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 2 Cdon 119/97 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003). Stěžovatelkou vymezená (jiná) právní otázka, zda lhůta počala běžet podáním žaloby nebo jejím doplněním, za této procesní situace totiž nemá povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu stěžovatelky by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o správností zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka s obsáhlými odkazy na judikaturu Ústavního soudu zejména namítá, že podle Nejvyššího soudu závěr krajského soudu o neuplynutí lhůty, a tím o důvodnosti zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku stavěním prekluzivní lhůty, stěžovatelka dovoláním nenapadala. Tento závěr však není krajským soudem postaven kategoricky, natož aby mohl být považován za závěr judikatorní. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že v rámci úřední povinnosti Nejvyššího soudu bylo posoudit prekluzi práva na vyměření soudního poplatku, jakož i bylo jeho povinností judikatorně posoudit též otázku, k níž judikatura v tomto směru zatím nezaujala žádné jasné stanovisko. Stěžovatelka má rovněž za to, že obecné soudy v předcházejících řízeních nebyly schopny ochránit její právo vlastnit majetek. Jak známo, základní lidská práva je třeba vykládat extenzivním způsobem, jedině tak mohou zůstat zachována a ochráněna před státní mocí. Tedy i v tomto případě je třeba uvažovat o tom, že stěžovatelce bylo odňato právo na ochranu svého majetku u nezávislého soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je zásadně přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti výroku II usnesení městského soudu, který byl změněn výrokem III usnesení krajského soudu, je však ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Výrok I napadeného usnesení krajského soudu pak nebyl napaden dovoláním, tedy v této části je ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem (sub 4) za ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem, ani předtím krajským soudem a městským soudem, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. K podstatě věci samotné pak možno připomenout, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy již svojí povahou připouští jistá omezení (srov. též čl. 36 odst. 4 Listiny). Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k porušení samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
12. V posuzované věci jde ve své podstatě o to, že stěžovatelka se budováním argumentace týkající se jí tvrzené prekluze práva vyměřit stanovený soudní poplatek snaží zhojit svůj procesní postup v nezaplacení soudního poplatku při podání žaloby. Nutno zdůraznit, že v případě stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku (jak učinil městský soud usnesením ze dne 10. 11. 2020), jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění primární povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Kromě zaplacení poplatku společně s podanou žalobou, je možno se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. Poplatníkům v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání návrhu (v daném případě žaloby). Neučiní-li tak, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně souladným důsledkem jejich nečinnosti. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl např. již v usneseních ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18, ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 nebo ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18.
13. V posuzované věci je pak zjevné, že zastavení řízení o žalobě stěžovatelky je negativním následkem vzniklým pouze na její straně, přičemž na právních závěrech obecných soudů, precizně odůvodněných, s odkazy na relevantní judikaturu, nelze shledat ničeho neústavního. Tvrzení stěžovatelky, že došlo k prekluzi práva vyměřit soudní poplatek, neobstojí, což důsledně odůvodnil krajský soud v napadeném usnesení (a potvrdil též Nejvyšší soud), na jejichž ústavně konformní závěry postačí odkázat.
14. Pro úplnost nutno dodat, že Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že "stanovený postup" upravený v §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích sice považuje za přísný, avšak ústavně souladný, přičemž každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí. Neuhradila-li tedy stěžovatelka soudní poplatek za žalobu ve stanovené lhůtě, musí za to nést odpovídající procesní následky.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a konečně vůči výroku II usnesení městského soudu, který byl změněn výrokem III usnesení krajského soudu, není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu