ECLI:CZ:US:2023:2.US.1289.23.1
sp. zn. II. ÚS 1289/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou, sídlem Palackého náměstí 67, Slavkov u Brna, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 33 Cdo 3496/2021-434, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2021 č. j. 27 Co 220/2020-368 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. května 2008 č. j. 7 C 30/2008-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Český inkasní kapitál, a.s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli a druhé žalované osobě povinnost zaplatit Komerční bance, a.s. (jakožto původní žalobkyni), částku 48 060,12 Kč s příslušenstvím. Zároveň jim uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni náhradu nákladů řízení. Oba žalovaní uzavřeli se žalobkyní smlouvu o úvěru, který jim byl následně poskytnut. Úvěr a jeho příslušenství však řádně nespláceli.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek v části týkající se příslušenství vymáhané částky zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.) a v části týkající se částky 2000 Kč rozsudek zrušil (výrok II.). V části týkající se zaplacení částky 29 948,76 Kč s příslušenstvím rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok III.), v části týkající se částky 2 400 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok IV.) a ve výrocích V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. V průběhu řízení před krajským soudem postoupila původní žalobkyně svou pohledávku vedlejší účastnici.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením zčásti pro subjektivní nepřípustnost, neboť stěžovatel napadl i ty výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž mu bylo vyhověno. V dalším dovolací soud připomněl, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, přičemž pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nepostačuje. Jelikož stěžovatel požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Zároveň stěžovateli uložil povinnost zaplatit advokátovi vedlejší účastnice na náhradě nákladů řízení částku 3 146 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je nedostatečné. Soudy se zejména nezabývaly námitkou neplatnosti smlouvy mezi ním a původní žalobkyní, která měla vyplývat z jeho postavení spotřebitele. Soudy tak neposkytly stěžovatelovým právům dostatečnou ochranu a svůj postup nevysvětlily. Nejvyšší soud zcela ignoroval v dovolání předloženou otázku. Tu navíc stěžovatel opřel o podrobnou argumentaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že "opomněl" jím podanou otázku. Po seznámení se s obsahem dovolání nemohl Ústavní soud této námitce vyhovět. Z §241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálené judikatury Nejvyššího soudu zřetelně plyne, že z dovolání (posuzovaného podle jeho obsahu) se musí podávat konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a ve vztahu k ní musí být uvedeno, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání je dovolatelem považován za splněný a případně (v závislosti na konkrétním předpokladu) proč tomu tak má být, a to specifikací judikatury Nejvyššího soudu, event. i Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) či usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3438/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Těmto požadavkům podané dovolání nevyhovuje. Stěžovatel v dovolání sice obecně uvedl, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, což doplnil dovětkem "konkrétně viz dále", avšak dále již pouze předkládá svou souhrnnou a dokonce alternativní argumentaci k celé řadě otázek bez jasných souvislostí s konkrétními závěry krajského soudu. Takové podání nepovažuje ani Ústavní soud za splňující zákonné náležitosti.
10. Neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady podle judikatury Ústavního soudu porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]; tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti výše uvedeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv; bylo-li dovolání důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".
12. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudům nižších stupňů nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. výrok II a body 59 a násl. odůvodnění).
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023*)
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu
___________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2023