ECLI:CZ:US:2023:2.US.1696.23.2
sp. zn. II. ÚS 1696/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Géci, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022 č. j. 26 Co 232/2019-270 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2024 č. j. 33 Cdo 1564/2022-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále požádal o odklad vykonatelnosti stížností napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel (v původním řízení žalobce - právní nástupce úvěrového věřitele, který zesplatnil úvěr poskytnutý žalovaným smlouvou ze dne 24. 5. 2012), se po žalovaných domáhal úhrady 600 000 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 9. 4. 2019 č. j. 16 C 247/2018-129, uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 600 000 Kč s 10 % ročním úrokem od 13. 7. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 11. 9. 2012 do zaplacení; ohledně smluvní pokuty 0,2 % denně z částky 600 000 Kč od 5. 9. 2012 do 12. 7. 2013 žalobu zamítl.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení dovolatelem předestřených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s posouzením rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, resp. s tím, zda se odvolací soud při posuzování této otázky odchýlil od závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 týkajících se důsledků uplatnění neplatné rozhodčí doložky před a po 11. 5. 2011, tj. po vydání sjednocujícího usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil závěr o neplatnosti rozhodčích doložek, které neobsahují přímé určení rozhodce.
7. Podle stěžovatele odvolací a dovolací soud závěry tohoto nálezu zkreslují a aplikují extenzivně, neboť je jednak vztahují na všechny věřitele, kteří uplatnili svou pohledávku v rozhodčím řízení po 11. 5. 2011, a dále váže souvislost s datem 11. 5. 2011 na všechny neplatné rozhodčí doložky a to i typově takové, které byly judikaturou shledány neplatné později než 11. 5. 2011. Stěžovatel má za to, že z nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 pouze vyplývá, že jako zneužití práva lze posoudit postup jen těch subjektů, které věděly či musely vědět, že podávají rozhodčí žalobu na základě neplatné rozhodčí doložky. Stěžovatel dále poukazuje na to, že poskytovatel úvěru (SMART Financial s.r.o.) nebyl tím, kdo podal rozhodčí žalobu; tu podal postupník (FINWAY a.s.), který vymáhanou pohledávku na stěžovatele postoupil až v průběhu exekučního řízení.
8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy a stěžovatelovy námitky jsou obdobné těm, které uplatnil v dovolacím řízení.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
11. Z hlediska uvedených principů přistoupil Ústavní soud k posouzení argumentů předložených stěžovatelem. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak uvádí Ústavní soud následující.
12. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se oba v záhlaví jmenované soudy ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem již vypořádaly. Odvolací soud podrobně vysvětlil, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 na posuzovanou věc dopadají, neboť se vztahují na ta řízení, kde byla exekuce zastavena obecně pro nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, protože rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení. Srozumitelně také objasnil, že námitka stěžovatele, že podle závěru uvedeného nálezu Ústavního soudu lze protiústavní postup přičítat pouze poskytovateli úvěru, nikoliv postupníkovi pohledávky, je nedůvodná. Postoupením pohledávky nabývá postupník i práva s pohledávkou spojená v tom stavu, v jakém se nacházela v době postoupení (tj. v okamžiku účinnosti smlouvy o postoupení). Na postupníka s pohledávkou přechází tak i právo na soudní uplatnění pohledávky včetně oprávnění exekučně jej vymoci, a tedy i právo podat rozhodčí žalobu. Pokud tedy smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2012 byly pohledávky ze smlouvy o úvěru postoupeny na společnost FINWAY a. s., pak zcela legitimně jako postupník (§524 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) podala tato společnost návrh na vydání rozhodčího nálezu.
13. Nejvyšší soud následně v napadeném usnesení podrobně a srozumitelně objasnil svůj závěr, že odvolací soud se neodchýlil od závěrů uvedených v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18. Konstatoval mimo jiné, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba primárně dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na závěr vyslovený v uvedeném nálezu, že předpokladem legitimní obrany proti námitce promlčení je především skutečnost, že účastník uplatňující promlčený nárok marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil.
14. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud může zasahovat do výkladu podústavního práva jen tehdy, dopustí-li se obecné soudy při jeho interpretaci excesu. Ten však Ústavní soud v dané věci neshledal. Ústavní soud připomíná, že interpretace podústavního práva náleží právě soudům obecným, které pak v jejich rozhodovací činnosti sjednocuje Nejvyšší soud. Právě uvedené má v dané věci význam potud, uzavřel-li Nejvyšší soud, že podstatná skutková zjištění týkající se Ústavním soudem posuzovaného stěžejního kritéria spočívajícího v okolnostech využití neplatné rozhodčí doložky a zahájení rozhodčího řízení přitom nejsou v dané věci významně odlišná. V nyní posuzované věci samotná rozhodčí smlouva nesplňující zákonné požadavky na způsob určení rozhodce byla totiž uzavřena v době (dne 24. 5. 2012), kdy již byla obecně známa judikatura k této otázce (od května 2011) a až následně (dne 24. 6. 2013) bylo zahájeno rozhodčí řízení, čehož si musel být vědom i stěžovatel, který se stal věřitelem pohledávky dokonce až pět let poté (dne 4. 11. 2016), přičemž podle skutkových zjištění žalovaní námitky vůči obsahu rozhodčí doložky uplatňovali již před postoupením pohledávky na stěžovatele. Ústavní soud neshledal v těchto právních závěrech žádný exces, který by odůvodňoval zásah do rozhodnutí obecných soudů.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože bylo o návrhu samotném rozhodnuto v krátkém čase, Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o akcesorické žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu