ECLI:CZ:US:2023:2.US.1804.23.1
sp. zn. II. ÚS 1804/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti nezl. stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Šárkou Křížovou (matka), bytem tamtéž, právně zastoupeného Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti části výroků rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 9 To 38/2023, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 11. 2022, č. j. 37 T 131/2021-1169, kterými se stěžovatel se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí ve vymezeném rozsahu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá následující. Ve věci nejprve rozhodoval Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 37 T 131/2021-1169.
3. K odvolání obžalovaného Tomáše S. (jedná se o pseudonym), stěžovatele a druhého poškozeného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 9 To 38/2023, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že obžalovaného uznal vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin soud obžalovanému uložil podle §187 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Soud obžalovanému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání pedagoga v rámci předškolního i školního vzdělávání i zákaz mimoškolních aktivit spočívající v práci s nezletilými dětmi, jak organizovaných školským zařízením, tak jako soukromá osoba na dobu osmi let. Dále mu soud uložil ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. krajský soud uložil obžalovanému povinnost nahradit nemajetkovou újmu představující duševní útrapy stěžovateli a druhému poškozenému každému v částce 100 000 Kč k rukám jejich uvedených zákonných zástupců. Se zbytky nároků na nemajetkovou újmu soud oba poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Argumentace stěžovatele
4. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výši dosud přiznané náhrady nemajetkové újmy. Domnívá se, že dostatečně nezohledňuje okolnosti případu, kterým došlo k významnému zásahu do práv stěžovatele trestným činem. V jiných obdobných případech soudy přiznaly vyšší náhradu. Primárním zájmem trestního řízení má být rehabilitace následků jednání pachatele trestného činu a nikoli zachování jeho životní úrovně. Poukaz na majetkové poměry obžalovaného tak považuje za zcela marginální ve srovnání se závažností újmy na stěžovatelových právech. Stěžovatel namítá, že je zvlášť zranitelnou obětí podle §2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů, která si ponese následky jednání obžalovaného po celý život. Argumentuje, že trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích na náhradu újmy svěřeno principiálně právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemuseli podstupovat rovněž civilní řízení, které je neúměrně zatěžuje.
III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
6. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)].
7. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody nebo nemajetkové újmy poškozeného rozhodovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 2105/17).
8. Nelze odhlížet od toho, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15).
9. V posuzovaném případě obecné soudy v odůvodnění uvedly, z jakých složek se nárok poškozeného v posuzované věci skládá. Při úvahách o způsobu a výši náhrady soudy zohlednily okolnosti případu, včetně těch, které jsou hodné zvláštního zřetele. S ohledem na prožité duševní útrapy soudy přiznaly částku 100 000 Kč. Přihlédly rovněž k tomu, že poškození jsou dva. Částku dosud přiznané náhrady považovaly za přiměřenou i s ohledem na poměry obžalovaného. Se zbytkem z požadované částky poškozené odkázaly na civilní řízení.
10. Odůvodnění adhezního výroku považuje Ústavní soud za dostatečné. Nutno dodat, že každý případ vyžaduje individuální posouzení. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu