ECLI:CZ:US:2023:2.US.2005.22.1
sp. zn. II. ÚS 2005/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504/4, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2021, sp. zn. 5 To 166/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022, č. j. 8 Tdo 148/2022-2069, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje Ústavnímu soudu, aby dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil v záhlaví specifikovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 24 T 22/2020, uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, které bylo kvalifikováno podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byla podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo stěžovatelce uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené.
3. Z podnětu odvolání stěžovatelky odvolací soud napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) stěžovatelku odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo stěžovatelce uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené.
4. Stěžovatelka podala prostřednictvím svého obhájce dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením podle §265j tr. ř. zamítl.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že proces před obecnými soudy nebyl spravedlivý předně proto, že odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu reformationis in peius zakotvenou v ustanovení §259 odst. 3, 4 tr. ř. V této souvislosti uvedla, že odvolací soud upravil skutkovou větu ve výrokové části rozsudku v popisu skutku, aniž by sám znovu provedl podstatné důkazy, čímž jednal v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. a §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Ve vztahu k porušení zákazu reformationis in peius dále uvedla, že změnou v popisu skutku odvolacím soudem došlo ke zhoršení jejího postavení. V souvislosti s tím došlo podle stěžovatelky rovněž k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož popis skutku je v extrémním nesouladu s důkazy založenými v trestním spisu. Přesto, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila jako dovolací důvod podle znění trestního řádu po novele provedené zákonem č. 220/2021 účinné od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud dovolání nevyhověl. K porušení zákazu reformationis in peius došlo rovněž v souvislosti se stanovením povinnosti k náhradě škody, neboť prvním rozhodnutím v její trestní věci vyhlášené Obvodním soudem pro Prahu 7 byl zprošťující rozsudek, proti kterému podal odvolání pouze státní zástupce, který však odvolání podal pouze do výroku o zproštění, čemuž sice odvolací soud vyhověl, když zrušil napadený rozsudek, ale nezrušil již výrok o náhradě škody, načež soud prvního stupně následně rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit škodu, čímž podle ní došlo rovněž k porušení již shora zmíněného zákazu reformationis in peius.
6. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že byla chybně posouzena otázka pokračování trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, čímž došlo i k nesprávnému stanovení výše škody a k chybné právní kvalifikaci skutku. Rovněž uvedla, že výše škody byla stanovena znaleckým posudkem, což je v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku, při uvedení vyplacené hrubé mzdy. Podle názoru stěžovatelky měla být pro výši škody určující tzv. čistá mzda.
7. Stěžovatelka argumentovala rovněž tím, že soudy zcela rezignovaly na potřebu interpretace pojmu "osamělý příslušník bezpečnostních sborů", přičemž sama poukázala na několik možných variant jeho výkladu a uvedla, že je nepřijatelné, aby odvolací soud vykládal daný pojem pouze podle jazykového významu. Dále se nesouhlasně vyjádřila k hodnocení jednotlivých důkazů. Závěrem pak uvedla, že odvolací soud rozhodné skutkové zjištění založil na procesně nepoužitelném důkazu, a to přepisu záznamu o rozhovoru s nezletilými dětmi.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatelka uplatňuje námitky, které uplatňovala již v průběhu řízení před obecnými soudy a s nimiž se v zásadě vypořádaly již obecné soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně předkládá tytéž námitky, na něž jí již bylo ze strany obecných soudů odpovězeno, a to způsobem, který se nachází zcela uvnitř mezí ústavnosti. K jednotlivým námitkám pak lze doplnit následující.
10. Stěžovatelka namítá, že skutkový závěr, že nežila osaměle se svými dětmi, není náležitě podložen provedeným dokazováním. Přepis obsahu pohovoru s dětmi je přitom jasným podkladem pro učiněné skutkové zjištění, že stěžovatelka fakticky vedla společnou domácnost s panem B. a její prohlášení o osamělosti neodpovídala skutečnosti. Odvolací soud tento důkaz zhodnotil i v souvislosti s výpovědí svědka B., kterou vyhodnotil jako nevěrohodnou. Otázkou použitelnosti tohoto důkazu se obecné soudy zabývaly a své závěry srozumitelně a logicky vyložily. Ani Ústavní soud nevidí důvod, proč by jako důkaz pro skutkové zjištění nemohl být soudem použit záznam o rozhovoru s dětmi zapsaný pracovnicemi Orgánu sociálně právní ochrany dětí. Obhajoba byla jeho provedení u odvolacího soudu přítomna a mohla k němu uvést své připomínky, na něž soud v odůvodnění reagoval. Takový postup nijak neporušuje právo na spravedlivý proces. Pokud Nejvyšší soud, jak vyplývá z jeho usnesení, neshledal v tomto ani v jiných skutkových zjištěních extrémní rozpor s obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů, nebyl oprávněn (a to ani po novele trestního řádu) do skutkových zjištění nižších soudů zasahovat.
11. Odvolací soud provedení dvou důkazů zopakoval, aby umožnil stěžovatelce při veřejném zasedání realizovat právo na obhajobu a doplnil i dokazování ohledně zpřesnění skutečností, na které stěžovatelka upozornila v odvolání. Skutková zjištění, která naplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, však postupem odvolacího soudu zůstala beze změny. Ohledně žádné pro posouzení věci významné skutečnosti odvolací soud nehodnotil rozhodující důkazy jinak, než jak je hodnotil soud nalézací. V novém rozsudku odvolací soud pouze zpřesnil popis některých skutečností. Takový postup přitom neznamenal zhoršení postavení stěžovatelky. Právě naopak úmysl stěžovatelky v důsledku zpřesnění vyvolaného námitkami v odvolání odvolací soud hodnotil v mírnější podobě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
12. Stěžovatelka vykládá zákaz reformationis in peius způsobem, který zjevně neodpovídá jeho obsahu. Tento zákaz zabraňuje tomu, aby nové rozhodnutí učiněné po zrušení předchozího rozhodnutí na základě opravného prostředku podaného toliko ve prospěch obviněného bylo pro něj méně příznivé z hlediska výroku o vině, o trestu či i o náhradě škody, nemajetkové újmy či o vydání bezdůvodného obohacení, či dalších výroků na ně navazujících. Tato příznivost se v případě výroku o vině posuzuje podle závažnosti (resp. typové společenské škodlivosti) reprezentované především tíhou trestních sankcí, které lze za něj uložit, v případě výroku o trestu pak tíhou konkrétní uložené sankce. Jediné, čemu zásada zákazu reformationis in peius brání, je tak z hlediska viny a trestu odsouzení za závažnější trestný čin či uložení těžší trestní sankce než v původním následně zrušeném rozsudku.
13. Pokud byl předchozí zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, který obsahoval standardní výrok o náhradě újmy ve smyslu §229 odst. 3 tr. ř., zrušen k odvolání státního zástupce podanému v neprospěch stěžovatelky usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 5 To 242/2020, podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř., byl zrušen jako celek včetně výroku o náhradě újmy. Za tohoto stavu nalézacímu soudu nic nebránilo nově rozhodnout v neprospěch stěžovatelky a nově zformulovat výrok o náhradě újmy. Zákaz reformationis in peius pro takový postup soudu žádnou překážku nepředstavuje.
14. Právní názor odvolacího soudu, že popis předmětného skutku bylo možno právně kvalifikovat dle §209 odst. 1 odst. 3 trestního zákoníku, shledává Ústavní soud ústavně konformním. Ústavní soud ostatně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Dle závěrů Nejvyššího soudu, který je na rozdíl od Ústavního soudu k výkladu podústavního práva primárně povolán, pak pro určení výše škody způsobené trestným činem podvodu není rozhodná výše skutečně vyplacené (čisté) mzdy, ale výše škody podle §137 tr. zákoníku musí pro účely přečinu podvodu vycházet z celkové výše způsobené škody, která je součtem čisté mzdy, povinných odvodů ze mzdy placenými zaměstnancem (hrubá mzda) s povinnými odvody z mezd hrazených poškozenou organizací. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zaměřil i na kvalifikaci skutku jako pokračujícího trestného činu a přesvědčivě vyložil i jedinou v úvahu přicházející možnost výkladu pojmu "osamělý příslušník". Učiněným podrobně vyloženým právním závěrům nemá Ústavní soud důvod jakkoli oponovat a k opakovaným námitkám stěžovatelky na ně odkazuje.
V. Závěr
15. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého jejího ústavně zaručeného práva či svobody, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu