ECLI:CZ:US:2023:2.US.2340.23.1
sp. zn. II. ÚS 2340/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. T. reality a. s., se sídlem Křičkova 373, Nové Město na Moravě, zastoupené JUDr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem Obrovského 2407, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 Afs 197/2022-117, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2022, č. j. 62 Af 35/2020-94, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 4. 2020, č. j. 14203/20/5200-10421-711811, a platebním výměrům Finančního úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 27. 5. 2019, č. j. 1116031/19/2914-50524-709433 a 1116214/19/2914-50524-709433, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta její žaloba proti shora rubrikovanému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Tímto rozhodnutím bylo podle §116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") zamítnuto odvolání stěžovatelky a byla potvrzena v záhlaví specifikovaná rozhodnutí (platební výměry) Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen "finanční úřad"), jimiž byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů fyzických osob vybíraná srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období roků 2014 a 2015. Finanční úřad tak učinil na základě daňové kontroly, během které prověřoval okolnosti týkající se emitovaných dluhopisů o jmenovité hodnotě 1 Kč (tzv. korunové dluhopisy), přičemž zjistil, že chování stěžovatelky vykazuje znaky zneužití práva.
4. Stěžovatelka se závěry správních soudů a správních orgánů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení (tzn. v kasační stížnosti, žalobě a odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu). Opětovně tudíž namítá, že k doměření daně došlo zcela svévolně a bez zákonného podkladu, resp. tvrdí, že správce daně nedisponoval zákonným titulem, který by mu na základě závěru o zneužití práva umožňoval doměřit daň. Současně soudům (a správním orgánům) vytýká, že opomenuly jí předkládané důkazy v podobě čestných prohlášení, jimiž zamýšlela doložit zájem investorů o úpis korunových dluhopisů v době jejich emitace. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná. Nesouhlasí se závěrem o zneužití práva, přičemž namítá nedostatky v dokazování, tvrzeně spočívající v nezákonném přenesení důkazního břemene (uvádí, že správní orgány rozhodovaly na základě pouhých domněnek) a na ni kladeném požadavku prokázat negativní skutečnosti (např. prokázání, že na trhu nebylo možné získat výhodnější financování, či že se nejednalo o zneužití práva).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení správních soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány v daňovém řízení. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o stěžovatelčině snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení jejího názoru, že došlo k pochybení již ze strany správních orgánů. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
8. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí ovšem zdejší soud neshledal cokoliv, co by odůvodnilo uplatnění jeho kasační pravomoci. Nejvyšší správní soud a před ním též krajský soud (jakož i správní orgány) se totiž s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními s. ř. s. a daňového řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá.
9. Jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace, jádrem ústavní stížnosti jsou námitky týkající se dokazování. Ústavní soud ovšem v tomto ohledu odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními přitom - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal. Obecné soudy a před nimi též správní orgány totiž dostatečným způsobem vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že chování stěžovatelky vykazuje znaky zneužití práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 46-47). Tento závěr se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit, což prakticky znamená, že se jí nepodařila prokázat existence racionálního ekonomického důvodu předmětné transakce (emise dluhopisů), která by eventuálně vedla k vydání rozhodnutí, jež by bylo pro stěžovatelku příznivé.
10. Za nepřípadnou považuje Ústavní soud rovněž námitku, že v nyní posuzovaném řízení nastala ústavně deficitní situace označovaná jako "opomenutý důkaz" a k vypořádání této námitky postačuje odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (bod 40).
11. Ústavní soud konečně nepřisvědčil ani námitce týkající se tvrzené nezákonnosti vyměření daně, resp. vyměření daně bez zákonného podkladu. I zde se zdejší soud omezí toliko na odkaz na stěžovaná rozhodnutí, neboť opakovat, co bylo správně a ústavně konformně vyřčeno již v průběhu předchozího řízení, by považoval za nadbytečné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 42).
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění těchto rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních (a správních) rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal žádný protiústavní exces či zásah do základních práv stěžovatelky, který by teprve odůvodňoval případný kasační zásah z jeho strany.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji usnesením mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu