ECLI:CZ:US:2023:2.US.2382.23.1
sp. zn. II. ÚS 2382/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Kolínská 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023, č. j. 54 Co 136/2023- 3491, rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. června 2022, č. j. 0 P 124/2019-3110, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2023, č. j. Nco 15/2023-3307, ve výroku II., spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023, č. j. 54 Co 136/2023- 3491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práv stěžovatelky garantovaných čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ("Listina"), čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Současně stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 54 Co 136/2023- 3491.
2. Stěžovatelka je matkou nezletilých dětí. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 0 P 124/2019-3110, svěřil nezletilé do střídavé péče obou rodičů. Otec měl mít děti ve své péči vždy od čtvrtka sudého týdne od 8:00 hod. do úterý lichého týdne do 8:00 hod., a stěžovatelka vždy počínaje úterým lichého týdne od 8.00 hod. do čtvrtka sudého týdne do 8.00 hod., s tím, že otec nezletilé převezme ve čtvrtek sudého týdne a předá v úterý lichého týdne ve školském zařízení, a matka nezletilé děti převezme v úterý lichého týdne a předá ve čtvrtek sudého týdne ve školském zařízení. Zároveň okresní soud upravil péči o nezletilé o svátcích a prázdninách tak, že o letních prázdninách budou nezletilí v péči otce od 1. 7. od 9:00 hod. do 31. 7. do 16:00 hod. a v péči matky od 1. 8. od 9:00 hod. do 31. 8. do 16:00 hod. Symetrickým způsobem napůl upravil péči o nezletilé o vánočních, jarních, velikonočních, podzimních prázdninách tak, aby se rodiče v péči o nezletilé střídali v sudých a lichých letech, s výjimkou vánočních prázdnin, které budou každý rok rozděleny mezi oba rodiče (vždy jeden z rodičů bude mít nezletilé na Štědrý den a další na Silvestra a v příštím roce naopak). Po dobu prázdnin mělo k předávání dětí docházet v místě bydliště rodiče, ke kterému budou děti přecházet. Oběma rodičům rovněž soud uložil, aby nezletilé předali do péče druhého rodiče v určenou dobu s jejich potřebnými osobními věcmi a na střídavou péči je řádně připravili. Stěžovatelce soud prvního stupně uložil povinnost přispívat počínaje právní mocí rozsudku na výživu každého z nezletilých částku 3 000 Kč měsíčně, splatnou předem vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám otce. Otci uložil povinnost přispívat počínaje právní mocí rozsudku na výživu každého z nezletilých částku 5 500 Kč měsíčně, splatnou předem vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky (výrok I.). Výrokem II. soud prvního stupně zamítl návrh matky na snížení výživného, výrokem III. zamítl návrh matky na úpravu styku. Tím změnil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 10. 2017, č. j. 21 Nc 3849/2015-1238 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 10 Co 31/2018-1531, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 13. 2. 2020, č. j. 0 P 124/2019-1912 (výrok IV.). Výrokem V. uložil rodičům povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mostě náhradu nákladů řízení, a to každý jednu polovinu, s tím, že o výši a splatnosti nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením. Výrokem VI. stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Vrchní soud v Praze mezitím usnesením ze dne 15. 3. 2023 č. j. Nco 15/2023-3307 k námitce podjatosti členů senátu 13 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem a návrhu na delegaci Městskému soudu v Praze z důvodu vhodnosti rozhodl, že členové senátu 13 Co krajského soudu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování v této věci (výrok I), zároveň přikázal z důvodu vhodnosti všechna odvolací řízení (i v budoucnu vedená) ve věci péče o nezletilé vedené u okresního soudu pod sp. zn. P 124/2019 městskému soudu (výrok II).
4. Stěžovatelka se odvolala proti výrokům I., II., III. a IV. rozsudku okresního soudu. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 54 Co 136/2023- 3491. K odvolání stěžovatelky i otce nezletilých změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o změně péče tak, že nezletilé svěřil do péče otce (výrok I.). Ve výroku o vyživovací povinnosti změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 8 000 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 8 000 Kč měsíčně (výrok II.). Ve výrocích II. a III. a IV. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok III.). Poté rozhodl, že je stěžovatelka oprávněna stýkat se s dětmi každý sudý týden od středy do neděle (výrok IV.). Upravil oprávnění stěžovatelky stýkat se s nezletilými o prázdninách (výrok V.), jakož i místo převzetí dětí u otcova bydliště (výrok VI.). Městský soud oběma rodičům uložil, aby nezletilému pravidelně umožnili individuální terapii. Poté rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII. a IX.).
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že věcně a místně příslušným k rozhodování o stěžovatelčině odvolání do rozsudku Okresního soudu v Mostě je Krajský soud v Ústí nad Labem. Usnesením Vrchního soudu v Praze o přikázání věci nezákonnému odvolacímu soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce. Vrchní soud přikázal věc z důvodu vhodnosti městskému soudu (výrok II.), ačkoli v témže rozhodnutí uzavřel, že členové senátu 13 Co krajského soudu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování v této věci (výrok I). Proto stěžovatelka neshledává delegaci vhodnou z hlediska rychlosti a hospodárnosti. Má za to, že v rozhodnutí chybí geografické a sociologické souvislostí, úvahy soudu jsou založeny na pouhé nedůvěře otce nezletilých v krajský soud. Rozhodnutí je diskriminační ve vztahu k nezletilým dětem. Zásah spatřuje i v delegaci projednávané věci městskému soudu pro futuro. Napadený rozsudek městského soudu je pak ovocem z nakaženého stromu.
6. Právní závěry vyslovené v napadeném rozsudku městského soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Z dosavadního průběhu rozhodování o úpravě poměrů je zřejmé, že oba nezletilí ve věku třináct a půl roku byli od roku 2015 (tedy po osm let) v péči stěžovatelky a byl upraven styk s jejich otcem. Řízení o změně poměrů zahájil okresní soud bez návrhu, v souvislosti s návrhem otce na vydání předběžného opatření, které podal v souvislosti s probíhajícím řízením o vypořádání společného jmění manželů. Načasování podání návrhu na předběžné opatření je zjevně účelové. Městský soud se v napadeném usnesení nevypořádal se všemi kritérii pro rozhodování o poměrech nezletilých, daných judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13). Zájmem dítěte je nepochybně i jistota v tom, jaké budou jeho poměry v budoucnu. Jsou-li tedy oba nezletilí zvyklí na to, že jsou od předškolního věku svěřeni do péče stěžovatelky, přičemž s matkou žijí od narození v rodinném domě, je pro ně změna poměrů přinejmenším nešťastným radikálním řešením. Městský soud selektoval důkazy v neprospěch stěžovatelky, čehož dalším příkladem je i zamítnutí důkazních návrhů o tom, že se stěžovatelka (pokud jde o uložený trest), osvědčila, že je zaměstnána a vede řádný život. Pro stěžovatelku je tak rozsudek městského soudu překvapivým rozhodnutím. Obecné soudy nevzaly v potaz závěry posudku znalkyně Mgr. Zuzany Bouškové včetně jeho doplnění, v němž byly významně rozklíčovány rodinné poměry a osobnostní naladění jednotlivých členů rodiny. Podle stěžovatelky nebyly dány důvody pro změnu prvoinstančního rozsudku. Stěžovatelka také namítá, že soudy nepřihlédly ke zjištěnému názoru nezletilých. Změnu poměrů překvapivým napadeným rozsudkem odvolacího soudu nesou podle stěžovatelky oba nezletilí úkorně. Proto stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu.
III. Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud se předně zabýval podmínkami řízení. Ustanovení §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví lhůty k podání ústavní stížnosti. Tyto lhůty jsou propadné, a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez ústního jednání odmítne.
8. Stěžovatelka jedno z rozhodnutí napadla jinou ústavní stížností, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2375/23 ze dne 3. 10. 2023 Ústavní soud odmítl stížnost téže stěžovatelky zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Konkrétně stížnost stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. Nco 15/2023-3307, odmítl jako návrh podaný po lhůtě: "z data vydání tohoto rozhodnutí (vrchního soudu) a následného rozhodování městského soudu je zjevné, že muselo být stěžovatelce doručeno podstatně dříve, než aby mohlo dojít k dodržení předepsané dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti opak ani netvrdí a k včasnosti ústavní stížnosti se nijak nevyjadřuje. Za této situace nemohl Ústavní soud ústavní stížnost v této části považovat za včasnou." (viz bod 9-12 citovaného usnesení sp. zn. IV. ÚS 2375/23). S ohledem na citované závěry Ústavního soudu je zřejmé, že je ve stejném rozsahu opožděná i nyní projednávaná (pozdější) ústavní stížnost. [Ostatně takřka totožná argumentace stěžovatelky v obou stížnostech naznačuje, že usnesení vrchního soudu (s formulovaným výrokem pro futuro) napadá toliko subsidiárně, ve všech řízeních, které před Ústavním soudem vede].
9. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že v nyní projednávané věci nemohl řízení zastavit pro překážku rei iudicatae ve smyslu občanského soudního řádu, protože právní úprava řízení před Ústavním soudem obsahuje samostatnou úpravu věci rozhodnuté. S ohledem na to nepřichází v úvahu subsidiární aplikace občanského soudního řádu. Ustanovení §36 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, totiž stanoví, že: "Pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení." Zmíněná samostatná úprava věci rozhodnuté se nachází v §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že: "Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem."
10. Z citovaného §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud v nyní projednávané věci nemohl řízení o ústavní stížnosti odmítnout pro nepřípustnost z důvodu věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu zákona o Ústavním soudu, neboť jeho procesní úprava zakládá nepřípustnost jen v případě meritorních rozhodnutí. O předchozí stížnosti bylo rozhodnuto toliko kvazimeritorním usnesením, nikoliv meritorním nálezem. Obdobnou situací se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 625/11 ze dne 14. 7. 2011 (U 5/62 SbNU 511). Podle něj §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá nepřípustnost takové ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal opětovně proti těm samým rozhodnutím poté, co byla jeho původní ústavní stížnost odmítnuta usnesením pro zjevnou neopodstatněnost. Tyto závěry podporuje (a navazuje na ně) i nález sp. zn. I. ÚS 2959/20 ze dne 29. 6. 2021, podle kterého pokud Ústavní soud odmítne usnesením ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost a stěžovatel ji ve stejné věci stihne ve lhůtě podat znovu, nezakládá zmíněné usnesení překážku věci rozhodnuté. Ústavní soud je při novém posouzení věci oprávněn rozhodnout i nálezem, například pokud stěžovatel v (druhé) ústavní stížnosti rozvede a prohloubí ústavněprávní argumentaci.
11. Ve zbytku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
27. Podle čl. 32 Listiny je péče o děti a jejich výchova právem obou rodičů, stejně tak děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči od obou rodičů. Přitom však nesmí být opomenuto, že i nezletilý musí být chráněn před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. Ve své rozhodovací praxi klade Ústavní soud opakovaně důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Úmluvy o výkonu práv dětí), neboť názor dítěte, zejména na uspořádání vztahů při péči o ně či styku s ním, je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), nebo nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811).
14. Otázka svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, jakož i stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.
15. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Vychází z relevantních ustanovení občanského zákoníku, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem odůvodněny, a nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní. Ústavní soud neshledal ani protiústavní opomenutí důkazů a pro věc stěžejních námitek vznesených stěžovatelkou.
16. Všechny námitky, které stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti, vypořádal městský soud, včetně námitky proti znaleckému posuzování. Již v řízení o odvolání stěžovatelka namítala, že se chová ve vztahu k nezletilým nezávadně a že je to vedlejší účastník, kdo uplatňuje procesní strategii. Městský soud se námitkami účastníků rozsáhle zabýval a jeho závěry z pohledu ústavnosti obstojí. Za situace, kdy z dokazování vyplynulo, že oba nezletilí měli k otci až do srpna 2022 pozitivní vztah a přáli si u něj trávit více času, než doposud, je změna péče logickým vyústěním. Současně je zjevné, že si byl soud vědom rozdílného vnímání rodinné situace, proto jednomu z chlapců umožnil absolvovat terapii, přičemž terapie odůvodnil mimo jiné chováním a působením rodičů. V rozhodnutí o svěření dítěte do péče (nebo změně péče) soud z povahy věci "hodnotí" působení rodičů na děti. Z odůvodnění však neplyne, že by byl městský soud (nebo soud okresní) vůči stěžovatelce předpojatý.
17. Rozhodnutí přezkoumávané Ústavním soudem upravuje péči o nezletilé v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilé není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilých, pak může péči o ně v budoucnu upravit také jinak.
18. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení městského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu