ECLI:CZ:US:2023:2.US.2449.23.1
sp. zn. II. ÚS 2449/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X., právně zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023, č. j. 33 Cdo 2041/2022-174, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. února 2022, č. j. 8 Co 1262/2021-138, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2021, č. j. 30 C 339/2020-102, rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 15. září 2020, č. j. 03333-34/2016-ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 4. prosince 2019, č. j. 03333-22/2016-ERU, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů a správních orgánů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Energetický regulační úřad napadeným rozhodnutím ze dne 4. 12. 2019, č. j. 03333-22/2016-ERU, zamítl návrh stěžovatelky, aby rozhodl, že obchodní společnost E.ON Energie, a. s. (vedlejší účastnice) je povinna stěžovatelce zaplatit částku 58 747 828,69 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávek v celkové výši 2 400 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. ode dne 11. 8. 2014 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl, že řízení vedené u Energetického regulačního úřadu pod sp. zn. SLS-03333/2016-ERU se nepřerušuje (výrok II.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila rozkladem.
3. O rozkladu stěžovatelky rozhodla Rada Energetického regulačního úřadu napadeným rozhodnutím 15. 9. 2020, č. j. 03333-34/2016-ERU, tak, že se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje (výrok I), a dále rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu (výrok II). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila žalobou.
4. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem 4. 6. 2021, č. j. 30 C 339/2020-102, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 8 Co 1262/2021-138, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že k tomu, aby vznikl (žalovaný) nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku 2010, musela by být dotčená fotovoltaická elektrárna (dále jen "FVE") provozována stěžovatelkou uvedena do provozu do 31. 12. 2010. K tomu bylo třeba, aby vedle schopnosti dodávat elektřinu do elektrizační soustavy bylo ve prospěch stěžovatelky vydáno pravomocné rozhodnutí o udělení licence. Krajský soud tedy posuzoval primárně otázku účinků rozhodnutí o zrušení udělení licence, konkrétně zda toto rozhodnutí působí s účinky ex tunc, či s účinky ex nunc. O zrušení licence rozhodl ve věci stěžovatelky Krajský soud v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013- 599. Krajský soud v Českých Budějovicích v nyní projednávané věci shledal, že obstojí závěr, že účinky rozhodnutí o zrušení licence působí ex tunc. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650 (vydaný v trestní linii případu), kterým krajský soud shledal, že F. Š., jednatel právního předchůdce stěžovatelky, a J. P., revizní technik, se dopustili zvlášť závažného zločinu podvodu v souvislosti se získáním licence.
5. V rámci posouzení účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení licence pro FVE, krajský soud konstatoval, že si je vědom poukazu stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1210/16, které bylo vydané po správní linii ve věci licence, jež ovšem nezohledňuje daný problém v celé jeho šíři, nýbrž jen relativně izolovaně v souvislosti s tvrzeným omezením práva podnikat a užívat majetek. Uvedl, že výklad Ústavního soudu neřeší danou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech tak, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu. Krajský soud odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16 a ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 17/16, které podle jeho názoru řeší (v poměrech umístění a provozu FVE) danou otázku komplexně, s tím, že poukázal na závěry v těchto rozhodnutích vyslovené ve vztahu k nezákonnosti aktu veřejné moci způsobené především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Podle těchto závěrů jde zejména o situace, v nichž oprávněný (zde stěžovatelka) orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Přistoupí-li správní orgán ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob). Krajský soud shledal, že právě o takovou situaci jde v posuzované věci, neboť nezákonnost zde způsobil výlučně adresát správního rozhodnutí, a to jednatel právního předchůdce stěžovatelky, ve spolupráci s revizním technikem. Výlučně jejich protiprávním jednáním se právnímu předchůdci stěžovatelky podařilo získat do konce roku 2010 licenci. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatelka nebyla v otázce získání licence v dobré víře a rozhodnutí o zrušení licence proto působí s účinky ex tunc. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 28. 6. 2023, č. j. 33 Cdo 2041/2022-174, odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud se zabýval všemi otázkami, které stěžovatelka v dovolání předestřela. Shledal však, že žádná z těchto otázek nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejich řešení krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně na nich napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
7. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy i správní orgány napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka ve své stížnosti velmi podrobně opakuje svoji verzi skutkových okolností i námitky vztahující se k výkladu podústavního práva, které již předestřela v předchozím řízení. Zejména stěžovatelka zdůrazňuje, že zatímco běžně je pro účely správních rozhodnutí posuzován stav ke dni vydání rozhodnutí, u FVE dochází v tomto ohledu k vybočení a fakticky se posuzuje stav ke dni podání žádosti o vydání licence, a to bez ohledu na to, zda skutečný stav revidovaného zařízení ke dni vydání rozhodnutí již odpovídal revizní zprávě a zda byla FVE zařízením dokončeným, bezpečným a schopným provozu. Jak správní orgány, tak obecné soudy podle jejího názoru nerespektovaly, že v zásadní otázce (pro účely posouzení dobré víry stěžovatelky) účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení licence, bylo vydáno usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/16 přímo se vztahující k projednávané věci (které navíc otázku účinku výslovně řeší tak, že rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno s účinky do budoucna). Namísto toho na věc aplikovaly nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech. Tímto postupem přitom porušily zásadu rovnosti a právní jistoty. Nadto obecné soudy dovodily, že legalizace protiprávního jednání při získání licence a přiznání nároku na úhradu výkupní ceny elektřiny podle Tarifu 2010 by fakticky znamenala legalizaci výnosů z trestné činnosti, ačkoli takové hodnocení může učinit pouze trestní soud. V rovině ústavněprávní argumentace stěžovatelka relativně obecně namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna a že právní závěry, ke kterým správní orgány a obecné soudy dospěly, jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Další ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje. Nutno podotknout, že je ústavní stížnost velmi těžko srozumitelná a obsahuje celé pasáže argumentace (či spíše skutkových tvrzení), které nemají prima facie žádnou ústavněprávní relevanci a stěžovatelka ani nevysvětluje, proč by tato argumentace měla být pro Ústavní soud relevantní.
8. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatelka se již v minulosti obrátila na Ústavní soud v obdobných věcech. Její stížnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2033/22, a usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2120/22). Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatelky, jakož i obsah napadených rozhodnutí byly v těchto souvisejících věcech obdobné, nemá Ústavní soud důvod, aby se od závěrů již dříve vyslovených odchýlil.
11. Podstatou věcných námitek stěžovatelky je stručně řečeno její nesouhlas s právními závěry správních orgánů a obecných soudů o tom, zda rozhodnutí krajského soudu o zrušení licence pro FVE působí s účinky ex tunc, či s účinky ex nunc.
12. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v této věci nejedná.
13. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem podústavního práva, který provedly správní orgány a obecné soudy. Zejména krajský soud však v napadeném rozsudku velmi podrobně vysvětlil, proč obstojí závěr obsažený již v předchozích rozhodnutích, že rozhodnutí o zrušení licence působí v případě stěžovatelky s účinky ex tunc. Krajský soud se této otázce věnuje primárně v bodě 15. a násl. svého rozsudku. Jak již bylo uvedeno výše, krajský soud zde cituje judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 a nález ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16), ze které vyplývají tři modelové situace pro posouzení, s jakými účinky působí rozhodnutí o zrušení správního rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Na základě rozboru judikatury dovodil, že na případ stěžovatelky se vztahuje třetí modelová situace, ve které je nezákonnost rozhodnutí způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí (zde stěžovatelky). Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný úmyslně uvedl orgány veřejné moci v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu, jak tomu bylo v nyní projednávaném případě). Jelikož za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost, působí zpravidla zrušující rozhodnutí s účinky ex tunc.
14. Je zřejmé, že se stěžovatelka ústavní stížností domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. V ústavní stížnosti však uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Ani námitka stěžovatelky, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, nemůže obstát. Z napadených rozhodnutí je jednoznačně srozumitelné, z jakého skutkového stavu obecné soudy vycházely a jaké učinily ve věci právní závěry. Svou argumentaci přitom dokládají i relevantními odkazy na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu. Rovněž se vyjádřily k tomu, proč neprovedly některé stěžovatelkou navržené důkazy (srov. bod 34 napadeného rozsudku okresního soudu a body 13 a 22 napadeného rozsudku krajského soudu). I v kontextu těchto procesních námitek tak napadená rozhodnutí v ústavněprávním přezkumu obstojí.
15. Ústavní soud proto shrnuje, že neshledal v postupu správních orgánů ani obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, zejména svévolné rozhodování, které by odůvodnilo meritorní přezkum napadených rozhodnutí, případně kasační zásah Ústavního soudu.
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu