ECLI:CZ:US:2023:2.US.2629.22.1
sp. zn. II. ÚS 2629/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2021 sp. zn. 54 T 6/2016 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2022 č. j. 4 To 12/2022-10904, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 22. září 2022 se stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo především do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
2. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 7. října 2015 sp. zn. 4 VZV 7/2014 byly zajištěny peněžní prostředky ve výši 341 315 EUR, které tvoří zůstatek na bankovním účtu vedeném pro stěžovatele u Lombard Bank Malta p.l.c. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením stěžovatelovu žádost o zrušení zajištění zamítl a Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením následně zamítl stěžovatelovu stížnost proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí.
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává především ústavního principu proporcionality a práva vlastnit majetek. Věcně stěžovatel namítá nepřiměřeně dlouhé trvání provedeného zajištění, která má rezultovat v neústavní zásah do jeho vlastnického práva. Dle stěžovatele mají napadená usnesení navozovat stav hrubé nerovnováhy mezi zájmy státu, resp. jejich ochranou v této věci se projevující trvajícím zajištěním daných peněžních prostředků, a základními právy stěžovatele.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadených usnesení a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
7. Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za neústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. července 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. května 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).
8. Jak plyne z napadených usnesení a aplikovaných zákonných ustanovení, podmínky zákonného podkladu a odpovídající kompetence orgánů veřejné moci pro vydání napadených usnesení byly splněny, což stěžovatel ani nikterak nezpochybňuje. Klíčovou námitkou stěžovatele je nepřiměřenost trvání samotného zajištění - v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci šlo přibližně o dobu 6 let. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že tuto argumentační linii razil a její ústavněprávní souvislosti zdůrazňoval již během řízení o žádosti o zrušení zajištění daných peněžních prostředků. Časovému aspektu zajištění se tedy v reakci na argumentaci stěžovatele již důsledně věnovaly obecné soudy na obou stupních a jejich rozhodnutí se v žádném, natož podstatném, ohledu neprotiví východiskům stěžovatelem opakovaně odkazované judikatury. Především usnesení Krajského soudu v Ostravě je co do míry podrobnosti odůvodnění velmi pečlivě zpracováno a reflexe judikatury Ústavního soudu v něm obsažená je více než dostatečná (viz zejm. body 11 až 17). Rovněž z pohledu Ústavního soudu lze stručně shrnout, že s ohledem na složitost a závažnost věci, která je předmětem trestního stíhání stěžovatele, v jehož rámci k zajištění došlo, ještě nejde o žádný neústavní exces či nedovolenou disproporci. Základní práva stěžovatele nejsou neústavně umenšována tím, že by na úkor jeho majetku byl stát bezdůvodně upřednostňován. Trvání zajištění nelze posuzovat mechanicky a je vždy třeba zohlednit i konkrétní procesní kontext v tom kterém trestním řízení (v nyní posuzované věci nejde jen o mimořádný objem spisového materiálu, obsáhlost dokazování či až rigorózní procesní taktiku stěžovatele a jeho obhájců, ale též o omezení v činnosti orgánů veřejné moci způsobená výskytem onemocnění COVID -19). V této souvislosti Ústavní soud k bližším úvahám o rozsahu, povaze a závažnosti trestné činnosti, jíž se měl stěžovatel dle obžaloby dopustit, odkazuje na závěrečné odstavce odmítavého usnesení Ústavního soudu ze dne 25. října 2022 sp. zn. I. ÚS 2636/22, které sice bylo vydáno ve věci jiné stěžovatelky (společnosti M-MOTEL s.r.o.), avšak které se týkalo jednak totožných napadených rozhodnutí a jednak vycházelo z týchž skutečností.
9. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu