ECLI:CZ:US:2023:2.US.3535.22.1
sp. zn. II. ÚS 3535/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jana Obrátila, zastoupeného Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 22 Cdo 2593/2021-507, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. dubna 2021 č. j. 69 Co 362/2019-459 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2019 č. j. 11 C 359/2015-396, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a MUDr. Jarmily Radmacherové a MUDr. Jarmily Ševčíkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 2022, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
II.
Shrnutí napadených rozhodnutí
2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel v roce 1998 zakoupil pozemek parc. č. X1 v k. ú. S. (v tomto katastrálním území se nacházejí všechny níže uvedené pozemky), včetně budovy stodoly umístěné v jeho severozápadním rohu. Při koupě mu mělo být prodávajícím Miroslavem Hánou sděleno, že hranice pozemku je až ve vzdálenosti přibližně 2 metrů od stodoly, kde se nacházel dřevěný plot. Stěžovatel se tak podle svých tvrzení domníval, že uvedený pozemek zasahuje až k plotu. Tento sporný pruh pozemku byl však v té době podle katastru nemovitostí součástí sousedního pozemku parc. č. X2, jehož hranice byly vymezeny pozemkovou mapou vytvořenou na základě technickohospodářského mapování provedeného v letech 1980 až 1983. K 1. 1. 1993 se tato pozemková mapa stala platnou katastrální mapou. Vlastníkem pozemku č. X2 byl Erich Radmacher, a to ode dne 1. 1. 1992, kdy mu vlastnické právo vzniklo transformací práva osobního užívání pozemku. Na vedlejší účastnice byl tento pozemek převeden darovací smlouvou z roku 2008.
3. Mezi roky 2003 až 2006 provedl stěžovatel rekonstrukci stodoly, při níž byly nově vybudovány její zdi. Na rozdíl od původní stodoly, jejíž západní zdí vedla hranice mezi oběma pozemky, se nově postavená stodola částečně nachází na pozemku parc. č. X2 ve vlastnictví vedlejších účastnic. Právě tato skutečnost je důvodem, pro který je před Magistrátem města Olomouc vedeno řízení o odstranění stavby stodoly.
4. Stěžovatel se žalobou proti vedlejším účastnicím domáhal určení svého vlastnického práva k dílům "d" a "e" pozemku parc. č. X2 o výměře 7 m2, které jsou geometrickým plánem č. 743-149/2018 ze dne 12. 9. 2018, vyhotoveným Ing. Václavem Janákem, přičleněny k pozemku parc. č. X3, a dále dílu "b" pozemku parc. č. X2 o výměře 4 m2, který je tímto geometrickým plánem č. 743-149/2018 přičleněn k pozemku parc. č. X4 (dále jen "sporné části pozemku"). Určení vlastnického práva stěžovatele k uvedeným dílům by znamenalo, že stodola se jako celek nachází na pozemcích v jeho vlastnictví.
5. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2019 č. j. 11 C 359/2015-396, jenž byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 4. 2021 č. j. 69 Co 362/2019-459, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Podle obou soudů stěžovatel mohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporných částí pozemku, nanejvýš v období let 1998 až 2003, kdy se dozvěděl, kudy je vedena katastrální hranice a že mu sporné části pozemku nepatří. Je zřejmé, že v uvedeném období neuplynula vydržecí doba. I kdyby právní předchůdce stěžovatele byl v dobré víře, vydržením by je s ohledem na jejich koupi v roce 1980 nabyl pro sebe. Za této situace si stěžovatel nemůže započítat vydržecí dobu svého předchůdce. Ten navíc bez ohledu na to, zda byl vlastníkem sporných částí pozemku, převedl na stěžovatele pozemek parc. č. X1 v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Sporné části pozemku tak nemohly být na stěžovatele převedeny. Protože stěžovatel nebyl v dobré víře, nemohlo mu k 1. 1. 2014 vzniknout vlastnické právo ke sporným částem pozemků ani z důvodu zastavění přestavkem podle §3059 ve spojení s §1087 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
6. Dovolání stěžovatele bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 č. j. 22 Cdo 2593/2021-507. Z kupní smlouvy z roku 1998 nevyplývá (a to ani na základě jejího výkladu či objasnění skutkových okolností, za nichž byl tento právní úkon učiněn), že by stěžovatel měl nabýt pozemek parc. č. X1 v jiných hranicích, než byly vymezeny k rozhodnému dni v katastru nemovitostí. Nic na tom nemění ani ustanovení smlouvy, že se kupující s převáděnými nemovitostmi "seznámil osobní prohlídkou na místě samém". Nejvyšší soud zdůraznil požadavek určitosti projevu vůle u právního úkonu, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma. Individualizace nemovitosti v povinně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu musí být provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i třetím osobám zřejmé, které nemovitosti mají být převedeny. Obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně, převažuje nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle.
7. Stěžovatel v dovolání namítal, že skutková zjištění obecných soudů rozhodná pro závěr, že stěžovatel nebyl v dobré víře a že sporné části pozemků nenabyl vydržením, jsou "v extrémním rozporu s důkazy ve spisu založenými". Nejvyšší soud však neshledal procesní prostor pro jejich odlišné hodnocení. Stěžovatel neuvedl, v čem u těchto námitek spatřuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, že vedlejší účastnice, ačkoli od roku 1991 prokazatelně věděly o rozporu mezi skutečným a katastrálním stavem, na tento rozpor upozornily až v roce 2003, kdy požadovaly odstranit stavbu stodoly nacházející se podle jejich tvrzení zčásti na jejich pozemku. Tím měly zneužít právo, resp. mít prospěch z vlastní nepoctivosti. Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení existence vlastnického práva stěžovatele není rozhodné, zda vlastníky sporných částí pozemku jsou osoby zapsané v katastru nemovitostí či osoba třetí (např. právní předchůdce stěžovatele). Předmětem tohoto řízení není požadavek vedlejších účastnic na odstranění stavby stodoly, ale požadavek stěžovatele na určení jeho vlastnického práva.
8. Nejvyšší soud se nakonec vyjádřil i k možnosti, zda stěžovatel nemohl nabýt vlastnické právo ke sporným částem pozemku z jiného důvodu. Přechodné ustanovení §3059 občanského zákoníku umožňovalo nabytí vlastnického práva k části sousedního pozemku zastavěné přístavkem u staveb zřízených před 1. 1. 2014 k tomuto datu, podmínkou však byla dobrá víra zřizovatele stavby existující právě k tomuto datu, jakožto k prvotnímu okamžiku, k němuž může vzniknout "přírůstek". K okamžiku vybudování stavby totiž nemohl být její zřizovatel v legitimním očekávání nabytí vlastnického práva k pozemku, na nějž stavba přesahuje, a to již z toho důvodu, že §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), neumožňoval, aby se stavba stala součástí tohoto pozemku. V době dokončení stavby se účastníci řízení řídili úpravou, která obdobu §1087 občanského zákoníku neobsahovala. Následné přijetí občanského zákoníku a v něm obecně zdůrazněné pojetí superficiální zásady nepředstavují takové důvody, aby převážily skutečnost, že ke dni, kdy mohl přírůstek vzniknout, již zřizovatel stavby v dobré víře nebyl. Nemohl tak nabýt vlastnické právo k části pozemku, na nějž přesahuje stavba stodoly.
III.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily obsah kupní smlouvy z roku 1998, na jejímž základě nabyl pozemek parc. č. X1. Z ní i z dalších provedených důkazů vyplývá, že tento pozemek byl převeden ve skutečném stavu včetně sporného pruhu za stodolou. Kdyby byl stěžovatel poučen, že je prokázání stavu fotografiemi a ostatními důkazy nedostačující, k výzvě soudu by předložil vše potřebné a označil by další důkazy. Již předložené důkazy nicméně umožňují závěr, že mu svědčila řádná, pravá a poctivá držba sporných částí pozemku a že byl v dobré víře v jejich vlastnictví. Neobstojí závěr obecných soudů, že při vydržení nelze započíst vydržecí dobu jeho právního předchůdce, jestliže ten sám sporný pozemek vydržel. Takovýto závěr ve výsledku narušuje ideu spravedlnosti, ochranu pokojného stavu a legitimní očekávání.
10. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v závěru obecných soudů, že sporný pruh řádně a poctivě v dobré víře držely od roku 1990 vedlejší účastnice, resp. jejich právní předchůdce. Tento závěr neobstojí v kontextu mnoha fotografií o jasném připlocení pruhu k pozemku stěžovatele, jakož i o jeho užívání stěžovatelem. Vedlejší účastnice pozemek parc. č. X2 dlouhodobě užívaly bez sporného dílu. Jejich dobrá víra ve stav katastrální se ze zákona vylučovala pro jejich vědomost o tom, že ve skutečnosti je zde stav jiný. Vedlejší účastnice věděly o rozporu katastrálního a skutečného stavu od roku 1991 a do roku 2003 v tomto směru nic nečinily. Na rozdíl od nich byl stěžovatel v dobré víře minimálně od roku 1998 do roku 2003, kdy byla vytýčena hranice pozemků. Tato doba sice nepostačuje k vydržení, soudy ovšem byly povinny i tyto zásadní skutečnosti zvažovat v tom smyslu, zda na straně vedlejších účastnic nejde o zneužití práva a jakou relevanci má jejich nečinnost. Není rozhodné, že formálně právně zněla žaloba na určení vlastnictví stěžovatele, a tudíž by se otázka, zda jsou sporné části pozemku ve vlastnictví vedlejších účastnic nebo právního předchůdce stěžovatele, mohla jevit nadbytečnou.
11. I kdyby stěžovatel nenabyl vlastnické právo přímo na základě kupní smlouvy z roku 1998, měl jej nabýt podle §3059 ve spojení s §1087 odst. 1 občanského zákoníku. Z posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že dobrou víru chtěl zákonodárce spojit toliko s okamžikem přestavění. Ustanovení §3059 občanského zákoníku nemělo tyto podmínky zpřísnit, nýbrž pouze odstranit deficit předchozí právní úpravy, která právě na dobrověrné přestavby v tomto smyslu nepamatovala. Žádné úvahy o nutnosti "přetrvání" dobré víry až do 1. 1. 2014 se z tohoto ustanovení nepodávají. Smyslem ustanovení o přestavku je ochrana dobré víry přestavitele a naplnění superficiální zásady. Následkem posouzení Nejvyššího soudu je hrozba, že i malý přesah vystavěný v dobré víře na cizím pozemku povede k odstranění stavby.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti.
V.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu vedeného u okresního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
15. Pro posouzení věci bylo rozhodné, zda obecné soudy respektovaly ústavní záruky spravedlivého procesu. Jde především o požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)], jakož i některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by měl povahu rozporu "extrémního", který zpochybňuje výsledek soudního řízení jako celku [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
16. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačnou kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardu výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
17. Ústavní soud neshledal pochybení v závěru obecných soudů učiněném na základě provedených důkazů, že stěžovatel nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. X1 v hranicích vymezených v době uzavření kupní smlouvy v katastru nemovitostí. Důraz na určitost projevu vůle [např. nález ze dne 21. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 298/98 (N 102/12 SbNU 65)] odpovídá účelu požadavku písemné formy u smluv o převodech nemovitostí (§46 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964). Není podstatné, že smluvní strany mohly zamýšlet prodej i jiných pozemků, nebyla-li tato vůle v kupní smlouvě řádně projevena. Z napadených rozhodnutí rovněž vyplývá, že stěžovatel nenabyl vlastnické právo k sporným částem pozemku vydržením. Nejpozději od roku 2003 totiž nebyl v dobré víře, že je jejich vlastníkem, a do vydržecí doby si nemohl započítat dobu, po kterou měl mít tyto části pozemku v držbě jeho právní předchůdce, jestliže tento by tyto části pozemku vydržel; v takovém případě by jeho právnímu předchůdci jako vlastníkovi již vydržecí doba neplynula a nešlo by ji ani započítat ve smyslu §134 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2007 sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4282/2009). V této souvislosti lze plně odkázat na právní závěry obsažené v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, který se řádně a přesvědčivě vypořádal s jednotlivými uplatněnými námitkami a k jehož odůvodnění není třeba cokoli dodávat. Není-li dán zákonný důvod vzniku vlastnického práva stěžovatele ke sporným částem pozemku, Ústavní soud se nemůže odchýlit od právního posouzení obecných soudů toliko s poukazem na stěžovatelem zdůrazňovanou ideu spravedlnosti, s níž toto právní posouzení navíc není nijak v rozporu.
18. Obecné soudy nevybočily z obecně uznávaných metod výkladu právních předpisů ani při posouzení, zda se stěžovatel nestal vlastníkem sporných částí pozemku z důvodu jejich zastavění přestavkem. Podle §1087 odst. 1 občanského zákoníku zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře. Ve věci stěžovatele byla zrekonstruovaná stavba stodoly zřízena ještě před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník. V tomto období občanský zákoník z roku 1964 možnost vzniku vlastnického práva k části cizího pozemku z důvodu zastavění přestavkem nestanovil, a zřizovatel stavby přesahující na cizí pozemek v tomto směru nemohl mít ani legitimní očekávání. Teprve přechodné ustanovení §3059 občanského zákoníku umožnilo použít ustanovení o přestavku také u staveb zřízených před 1. 1. 2014, jež k tomuto dni stály z převážné části na pozemku stejného vlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, Rc 103/2018).
19. Z §3059 občanského zákoníku ani z povahy věci neplyne, že by se pro vznik vlastnického práva k pozemku zastavěnému přestavkem měly uplatnit odlišné podmínky podle toho, zda stavba byla zřízena před 1. 1. 2014, nebo až později, což platí i pro požadavek dobré víry zhotovitele stavby. Tato dobrá víra nicméně musela být dána k 1. 1. 2014. Nepostačuje, že byla dána k dřívějšímu okamžiku zřízení stavby. Důvodem je ochrana vlastnického práva vlastníka pozemku zastavěného přestavkem. V minulosti nastalé právní skutečnosti, které by sice umožňovaly závěr o dobré víře zhotovitele stavby k okamžiku jejího zřízení, nastaly však v době, kdy s nimi zákon nespojoval zánik vlastnického práva vlastníka pozemku zastavěného přestavkem, nemohly mít takovýto následek ani dodatečně, ledaže by tak stanovil zákon. Zároveň by musel být dán důvod, pro který by takovýto zásah do vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny obstál jako přípustný zásah do důvěry v právo, jejíž ochrana je jedním ze základních principů demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Jak je patrné ze znění §1087 odst. 1 a §3059 občanského zákoníku, z těchto ustanovení takovýto retrospektivní následek dovodit nelze. Jejich účelem ostatně není bezvýjimečné uplatnění superficiální zásady. Protože stěžovatel nebyl k 1. 1. 2014 v dobré víře, že je vlastníkem sporných částí pozemku, uplatní se závěr obecných soudů, že vlastnické právo k nim stěžovateli nevzniklo ani z důvodu zastavění přestavkem.
20. Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu již samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu