ECLI:CZ:US:2023:2.US.546.23.1
sp. zn. II. ÚS 546/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2022 č. j. 5 Tdo 574/2021-14728, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 7. 2020 sp. zn. 21 T 67/2019 uznán vinným pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. c) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") ve spolupachatelství a pokračujícím zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč v celkové výši 150 000 Kč a bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 15 splátkách po 10 000 Kč měsíčně. Jako náhradní trest byl stanoven trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci, na dobu 3 let.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 11. 2022 sp. zn. 44 To 355/2020 zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a stěžovateli nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, v celkové výši 150 000 Kč. Bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 15 splátkách po 10 000 Kč měsíčně, nebude-li dílčí splátka včas zaplacena, výhoda splátek peněžitého trestu odpadá.
4. Nejvyšší soud výše citovaným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád) odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud nejprve uvedl, že většinu dovolacích námitek stěžovatel uplatnil v předcházejících stádiích trestního řízení v rámci své obhajoby a městský soud se s nimi již v rámci odvolacího řízení vypořádal. Námitky stěžovatele pak Nejvyšší soud podrobně přezkoumal a v rozsahu, ve kterém směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu, je hodnotil jako zásadně nepřípustné. Konkrétně stěžovatel rozporoval zjištění, v jakém rozsahu a zda vůbec došlo k přebrání úplatku, neboť má za to, že o tom neexistují přímé důkazy. Dále uvedl, že neměl povědomí o tom, že má při zadávání zakázek postupovat podle zákona o veřejných zakázkách a z toho pak vyvozoval, že zločin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražby podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. c) trestního zákoníku nespáchal. Rozporoval také to, že by svým jednáním získal značný prospěch a s výší získaných finančních prostředků nesouhlasil. K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že není možné je podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod, neboť se jedná o ryze procesní námitky, které nejsou opodstatněné a naopak se jimi soudy nižších stupňů již řádně zabývaly. Těmito námitkami stěžovatel zpochybnil použitelnost provedených odposlechů a namítal potřebu doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Nejvyšší soud pak výslovně uvedl, že na tyto procesní námitky nahlížel také ve světle judikatury Ústavního soudu a žádné porušení základních práv, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu nezjistil. Námitky, které bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, podle kterého "rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení", Nejvyšší soud přezkoumal a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud uzavřel, že nemá pochyb o tom, že stěžovatel byl s pravidly zadávacího řízení dobře seznámen, neboť pokud činil konkrétní nabídky na veřejné zakázky malého rozsahu, bylo to vždy poté, co byli předem určeni preferovaní dodavatelé, kteří garantovali podíl na zadávané zakázce. Stěžovatel tak věděl, že svým jednáním ohrožuje zájem chráněný zákonem na řádné a zákonné provedení veřejné soutěže. Nejvyšší soud proto hodnotil jako zcela správný závěr nižších soudů o naplnění všech zákonných znaků pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražby podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. c) trestního zákoníku. Konečně k námitce stěžovatele, že v jeho případě došlo k aplikaci §256 trestního zákoníku v nesprávném znění, neboť byla sdělením ministerstva vnitra publikovaným dne 17. 9. 2015l v částce č. 98/2015 Sb., provedena ohledně pojmů "sjednání" a "zjednání" oprava tiskové chyby, podotkl, že od tohoto jediného slůvka nemůže stěžovatel odvíjet své přesvědčení o beztrestnosti svého jednání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se dovolává svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť je přesvědčen, že bylo zasaženo, když Nejvyšší soud "nesprávně vyhodnotil jeho dovolání jako nepřípustné". Stěžovatel připomíná, že v podaném dovolání uplatnil celkem pět dovolacích námitek, přičemž lze říci, že obsahem ústavní stížnosti stěžovatele je rekapitulace každé z nich. Stěžovatel především nesouhlasí s kvalifikací skutku podle §256 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť je přesvědčen, že skutkovou podstatu trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě svým jednáním, nenaplnil. V této souvislosti zmiňuje, že nebyla zjištěna skutečná výše značného prospěchu, neboť soud nevycházel z výše čistého prospěchu, který se určuje rozdílem částky celkového prospěchu a nákladů vynaložených na jeho dosažení (k tomuto uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1455/2014). Další pochybení spatřuje v tom, že v jeho případě mělo být aplikováno znění §256 trestního zákoníku před opravou změny písařské chyby. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 5 Tdo 66/2015, podle kterého bylo pro posuzování trestní odpovědnosti v rozhodné době relevantní "nesprávné" znění skutkové podstaty §256 trestního zákoníku. Stěžovatel dále namítá nepoužitelnost záznamů o sledování osob a věcí, neboť tyto důkazy odporují zásadě proporcionality a respektu k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Stěžovatel má za to, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, když byl zamítnut stěžejní důkaz stěžovatele na vypracování znaleckého posudku k posouzení osobnosti spolupracujícího obviněného. Konečně stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť neexistuje jediný přímý důkaz o předání úplatků a jedná se pouze o soubor nepřímých důkazů, které netvoří ucelený řetězec důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol soustavy obecných soudů, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [například nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení. To také znamená, že se v řízení o ústavní stížnosti nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů či vlastní interpretace skutkových závěrů, včetně hodnocení úplnosti provedeného dokazování.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že podle obsahu námitek uplatněných v ústavní stížnosti, stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry stejným způsobem, jakým to učinil již v rámci své obhajoby před obecnými soudy (zejména soudem odvolacím). Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší. Ústavní soud může se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti pouze posoudit, zda se Nejvyšší soud nedopustil pochybení, které je způsobilé založit ústavněprávní zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud pro provedeném přezkumu zjistil, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval řádně, v podrobnostech pečlivě reagoval na jednotlivé námitky a každou z nich vyvrátil. Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (konkrétně především na body č. 44, č. 59, č. 63 až 69 a č. 71), ve kterém Nejvyšší soud logicky a věcně přiléhavě odůvodnil svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelova dovolání ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu zcela akceptuje a jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel vede svou argumentaci v rovině nesouhlasných a obecných tvrzení, která byla dostatečně vypořádána v napadeném usnesení, nelze než uzavřít, že Ústavní soud neshledal argumentační podklad, na základě kterého bylo možné ústavněprávní zásah zvažovat.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu