ECLI:CZ:US:2023:2.US.810.23.1
sp. zn. II. ÚS 810/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. L., toho času ve vazební věznici v Ostravě 1, zastoupeného JUDr. Janem Groborzem, advokátem se sídlem Příkop 842/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2023 sp. zn. 47 To 49/23 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. ledna 2023 sp. zn. 0 Nt 8003/2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní ochranu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, proti stěžovateli bylo dne 24. 1. 2022 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Protiprávního jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že v době od 20. 8. 2021 do 7. 9. 2021 kontaktoval společně s dalším pachatelem ve 27 případech především starší osoby a těmto pod smyšleným příběhem sdělil, že jejich blízké osoby měly způsobit dopravní nehodu se zraněním a pod záminkou mimosoudního vyrovnání po nich měl požadovat finanční prostředky. Svým jednáním měl způsobit škodu ve výši 150 000 Kč a pokusit se způsobit škodu ve výši 4 720 000 Kč. Stěžovatel byl dne 7. 9. 2022 zadržen v Drážďanech ve Spolkové republice Německo a na území České republiky byl zadržen dne 27. 1. 2023 v 10:15 hodin.
3. Výše napadeným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Okresní soud dospěl k závěru, že je zde důvodná obava, že by stěžovatel na svobodě uprchl, a to s ohledem na skutečnost, že v České republice nemá žádné sociální vazby, k trvalému pobytu je hlášen na Slovensku, ale nezdržuje se zde; podle vlastních slov však žije střídavě v Německu a na Slovensku, kde má rodinu a navíc v době zatčení neprokázal žádný stálý příjem. Stěžovatel sice udělil v březnu 2022 plnou moc advokátovi, žádný kontakt s policií však neproběhl, proto musel soud vydat příkaz k zadržení a poté i evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byl obviněný teprve ve druhé polovině roku 2022 zatčen ve Spolkové republice Německo. Okresní soud dále shledal, že je zde důvodná obava, že stěžovatel bude působit na další osoby a mařit tím objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, když z elektronické korespondence obsažené v zajištěném mobilním telefonu stěžovatele vyplynulo, že trestnou činnost vzájemně koordinovalo více osob. A rovněž je zde důvodná obava, že by v trestné činnosti v případě ponechání na svobodě pokračoval, neboť v jiné věci je v České republice i na Slovensku trestně stíhán pro další typově shodné skutky, navíc byl zadržen bezprostředně po spáchání jednoho z nich.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odstavec 1 písmeno c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele došlo ze strany obecných soudů k uložení vazby bez splnění zákonných důvodů a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu, spravedlivý proces a osobní svobodu. Stěžovatel má za to, že soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily (k tomuto srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3606/10), nerozhodovaly na základě podložených skutečností a v odůvodnění použily pouze obecné formulace (srovnej nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000). K jednotlivým vazebním důvodům vytýká soudům následující pochybení. Předpoklady útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu (dále jen "vazba útěková") nenaplňují tvrzení soudů ohledně absence jeho bydliště a sociálních vazeb na území České republiky, soudy tak rozhodly v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. II. ÚS 488/2000 (které stěžovatel zjevně nesprávně označil jako "ÚS 94/2000") a rozsudku ESLP ze dne 12. 3. 2009 ve věci Aleksandr Makarov proti Rusku (stížnost č. 15217/07), podle kterých důvod útěkové vazby nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že obžalovaný může kdykoli opustit území České republiky, ani ze skutečnosti, že zde nemá trvalé bydliště. K důvodům uložení koluzní vazby podle §67 písm. b) trestního řádu (dále jen "koluzní vazba") uvedl, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a ESLP [srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 599/01, ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 nebo ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 a rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev proti Rusku (stížnost č. 2450/04) a ze dne 6. 12. 2007 Lind proti Rusku (stížnost č. 25664/05)] a své závěry odůvodnily velmi obecně, nedostačujícím způsobem, za použití obecných formulací a bez konkrétních skutečností, které by mohly vyvolávat obavy, že stěžovatel bude ovlivňovat nevyslechnuté svědky. Jako poslední stěžovatel namítá, že k uložení předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu (dále jen "předstižná vazby") soudy nikterak nevysvětlily, z jakých skutečností plyne důvodná obava, že stěžovatel bude v trestné činnosti pokračovat právě i po sdělení obvinění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a v zásadě zasahuje do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud posoudil stěžovatelem předestřenou argumentaci i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatel uplatněnými námitkami zpochybňuje zákonnost rozhodnutí o uvalení vazby na jeho osobu a požaduje věcný přezkum napadených rozhodnutí. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly uvalení vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) i c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
10. Ústavní soud v první řadě připomíná ustálenou judikaturu týkající se rozsahu přezkumu námitek vznesených proti důvodům rozhodnutí o uvalení vazby, podle které je zrušení vazebních rozhodnutí vyloučeno, pokud obstojí závěry soudů při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, a to bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13, ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Ústavní soud proto nepřikročil k posouzení námitek týkajících se vazby koluzní a předstižné, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí již z hlediska odůvodnění útěkové vazby. Nadto Ústavní soud uvádí, že i ve vztahu ke zbylým dvěma vazebním důvodům neshledal žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku. Obecné soudy výslovně, přehledně a logicky vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. b) až c) trestního řádu.
11. Vzhledem k argumentaci stěžovatele považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti, jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, stejně jako o další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019). Nelze proto vycházet výhradně ze skutečností zjištěných a prokázaných, jak stěžovatel tvrdí.
12. Namítá-li stěžovatel, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala obava, že uprchne či se bude skrývat, nelze s těmito názory stěžovatele souhlasit, neboť uplatněná argumentace je pouze odrazem toho, že se závěry obecných soudů nesouhlasí. Obecné soudy zcela dostatečně vyložily obavu, že by úkony v trestním řízení byly ztíženy, když se stěžovatel na území České republiky ani Slovenské republiky trvale nezdržuje a nemá zde zaměstnání a ani takové sociální a pracovní vazby, které by jej mohly poutat k jednomu stálému místu. Tyto závěry podpořila negativní zkušeností, když musel být vydán Evropský zatýkací rozkaz, na základě kterého byl stěžovatel zadržen ve Spolkové republice Německo, jelikož stěžovatele nešlo jiným způsobem zastihnout, navíc bezprostředně poté, co spáchal obdobnou trestnou činnost, pro kterou je stíhán v jiné věci.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Ústavní soud nepřesvědčil ani odkaz stěžovatele na četnou judikaturu Ústavního soudu a ESLP, neboť právní závěry vyplývající z jednotlivých rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají a skutkově se míjí.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu