ECLI:CZ:US:2023:2.US.974.23.1
sp. zn. II. ÚS 974/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. ledna 2023, č. j. 1 KZV 163/2022-281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 ustanovil stěžovatelce obhájcem Mgr. Jana Řípu, neboť si sama obhájce nezvolila, nebyl jí zvolen ani oprávněnou osobou a byl u ní důvod nutné obhajoby. Stěžovatelka byla trestně stíhána pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Dne 8. 11. 2022 si stěžovatelka zvolila nového obhájce Mgr. Martina Bugaje. Dne 18. 11. 2022 proto podal Mgr. Řípa policejnímu orgánu návrh na vydání rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, neboť jeho povinnost obhajovat stěžovatelku skončila. Policie ČR, Krajské ředitelství, SKPV, odbor obecné kriminality, dne 21. 11. 2022 vydalo usnesení, jímž Mgr. Řípovi přiznalo odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas ve výši 110 399,82 Kč.
3. Stížnost stěžovatelky Městské státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že přiznaná odměna a náhrada měly být nižší. Problematické shledává přiznání v případě úkonu nahlížení do spisu, úkonu účasti na domovní prohlídce Č., účasti na úkonu ohledání věci a poskytnutí 1/2 mimosmluvní odměny za návrh na opatření a provedení důkazů. S argumentací stěžovatelky se státní zastupitelství údajně nijak nevypořádalo, a proto jeho zamítavé usnesení považuje za neodůvodněné s prvky libovůle. Tvrdí, že z ničeho nevyplývá, že účelem nahlížení do spisu v posuzované věci bylo seznámit se s rozsáhlou masou pro obhájce neznámých listinných důkazů, ani proč byla obhájci přiznána náhrada za účast na ohledání.
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) ani jiných orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li rozhodující orgán správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17].
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze, které se ztotožnilo s posouzením nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovatelčina ustanoveného obhájce ex officio, jak jej provedl policejní orgán. Ve stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se čtyřmi specifikovanými body nároku. Pokud by hypoteticky stěžovatelka byla se svou stížností plně úspěšná, v součtu by byla přiznána částka nižší o částku 10 850 Kč.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
8. Stěžovatelka především nesouhlasí s použitím podústavního práva. Výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu provedený orgány činnými v trestním řízení je podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní. Z hlediska ústavněprávního je podstatné, že jejich závěry nepředstavují extrémní vybočení z obecně akceptovatelných standardů pro zjišťování skutkového základu sporu a jeho právní posouzení, a tudíž ani vybočení ze zásad spravedlivého řízení, plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. Lze poukázat na význam práva na obhajobu a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 2289/21, na který policejní orgán v odůvodnění svého usnesení odkázal, který na věc dopadá. I vzhledem k výši částek, o kterou v jednotlivých bodech jde (tzv. bagatelní), by ani zjištění nedostatků v odůvodnění v posuzované věci neodůvodnilo závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
9. Lze dodat, že v tuto chvíli náklady ustanoveného advokáta nese ve smyslu ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. stát. Zůstane tomu tak, pokud stěžovatelka nebude pravomocně uznána vinnou. V takovém případě se napadené usnesení v právní sféře stěžovatelky nijak neprojeví. V majetkové sféře stěžovatelky se dopad napadeného usnesení projeví až tehdy, pokud bude pravomocně uznána vinnou. Až tehdy jí vznikne povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem podle §152 odst. 1 tr. ř.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu