ECLI:CZ:US:2023:3.US.1021.23.1
sp. zn. III. ÚS 1021/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky S. R., zastoupené Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem, sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 5 Tdo 1120/2022-900, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2022 č. j. 67 To 248/2022-849 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. května 2022 č. j. 29 T 7/2022-804, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla stěžovatelka uznána vinnou pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1, písm. d), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, dílem ve formě spolupachatelství podle §23 téhož zákona, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 téhož zákona, a dále pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Za to jí byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku uložen společný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazena do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Dále byla stěžovatelka podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěna obžaloby pro několik skutků, které jí byly také obžalobou kladeny za vinu.
3. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí městského soudu dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že nebyl dodržen zákonem stanovený postup při dokazování. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k tzv. opomenutým důkazům tvrdí, že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi důkazními návrhy. Obvodní soud přitom účelově vybral pouze usvědčující důkazy, zatímco důkazy ospravedlňující neprovedl. Podle jejího názoru měl připustit znalecké posouzení porovnání osoby ze záznamu a nikoliv si vytvořit vlastní úsudek o dokazované skutečnosti. Za přepjatě formalistický považuje i postup Nejvyššího soudu, který uzavřel, že její námitky neodpovídají deklarovaným ani jiným dovolacím důvodům.
6. Stěžovatelka dále tvrdí, že postupem městského soudu bylo porušeno její právo na zákonného soudce. Poukazuje na to, že ve vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání je uvedena a podepsána jako předsedkyně senátu JUDr. Jaroslava Lišková, přičemž však veřejnému zasedání předsedal JUDr. Libor Vávra, což je v rozporu s příslušným rozvrhem práce, neboť nebyl naplněn předpoklad nepřítomnosti nutný k zastupování předsedy senátu jeho zástupcem. Toto pochybení stěžovatelka namítala v podaném dovolání, přičemž Nejvyšší soud k němu uvedl, že námitka proti složení senátu není způsobilá naplnit příslušný dovolací důvod. Princip zákonného soudce je přitom zásadním organizačním principem nejen trestního řízení. Nejvyšší soud k této námitce uvedl, že věc byla JUDr. Jaroslavou Liškovou přidělena ke zpracování JUDr. Liboru Vávrovi. To však nevysvětluje, proč byla podepsána jako předsedkyně senátu v předmětném vyrozumění o konání veřejného zasedání. Složení soudního senátu má být určeno v okamžiku doručení odvolání, a to podle předem daných pravidel obsažených v rozvrhu práce. Jakékoliv změny jsou možné, avšak pouze z objektivních příčin. I v takových případech je však nezbytné postupovat v souladu s rozvrhem práce, což nebylo v posuzované věci respektováno.
III.
Vyjádření účastníka řízení
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí, v němž se s námitkami stěžovatelky vypořádal, neboť argumentace ústavní stížnosti se do značné míry překrývá s obsahem dovolání. Poukazuje na to, že sice odmítl dovolání, přesto se k jednotlivým dovolacím námitkám vyjádřil. Uvádí, že stěžovatelka značně dezinterpretuje odůvodnění jeho usnesení. Z obsahu spisu a po provedení vlastního šetření totiž zjistil, že k žádné manipulaci v obsazení senátu odvolacího soudu nedošlo, když od samého počátku do konce odvolacího řízení nenastala změna ve složení rozhodujícího tříčlenného senátu. Na základě rozvrhu práce byla věc přidělena soudnímu oddělení 67 To, které je obsazeno třemi předsedy senátu, a to JUDr. Jaroslavou Liškovou (tzv. řídící či starší předsedkyní senátu), JUDr. Liborem Vávrou a Mgr. Ivetou Havlíkovou. V tomto směru byl rozvrh práce transparentní. Od počátku do konce odvolacího řízení bylo toto složení stejné, nedošlo k žádné administrativní změně, kterou by byl některý člen tohoto senátu nahrazen. Pokud stěžovatelka argumentuje výměnou v pozici předsedy senátu, Nejvyšší soud zjistil, že věc byla ke zpracování na základě rotačního principu přidělena jako soudci zpravodaji a zároveň předsedovi senátu JUDr. Liboru Vávrovi. Ke změně v obsazení předsedy senátu podle zjištění Nejvyššího soudu nedošlo. Připouští pouze, že není příliš šťastná praxe městského soudu, pokud tzv. řídící předseda senátu (kterým je podle rozvrhu práce JUDr. Jaroslava Lišková), v zájmu plynulého a koordinovaného rozhodování sama dává pokyn kanceláři k nařízení veřejného zasedání, což může být pro strany matoucí. To však samo o sobě nemůže znamenat ohrožení práva na spravedlivý proces či důvěry v justici. Navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl či zamítl.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a vyjádření Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Podstata první části ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatelky s poukazem na tzv. opomenuté důkazy a jednostrannost dokazování. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelkou podaných opravných prostředků zabývaly městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými či neopodstatněnými. Stěžovatelka navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
12. Napadená rozhodnutí, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelčině vině. Obvodní soud provedl všechny potřebné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, přičemž návrhy obhajoby na doplnění dokazování o výslechy dalších svědků a znalecký posudek k vyhodnocení kamerových záznamů a podrobení zkoumání zachycené osoby v porovnání s osobou stěžovatelky shledal nedůvodným s poukazem na to, že další doplnění dokazování by bylo zcela nadbytečné a nemohlo by do věci vnést žádné nové skutečnosti mající vliv na vinu stěžovatelky, která byla prokázána bez důvodných pochybností. Městský soud se s jeho závěry ztotožnil, přičemž shledal, že nejde o důkazy opomenuté, pokud se s důkazními návrhy nalézací soud řádně vypořádal. Nadto k návrhu na vypracování znaleckého posudku ke ztotožnění osoby zachycené na kamerovém záznamu případně připomněl, že není úkolem znalce, aby hodnotil kamerové záznamy, když identifikace osoby podle jejich vnějších fyzických znaků, které jsou relativně stálé a běžně pozorovatelné lidským zrakem, nepředstavuje ryze odbornou otázku, k jejímuž vyřešení by bylo nutné přistoupit ke znaleckému zkoumání. Za situace, kdy měl soud k dispozici dostatek důkazů ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, by i podle názoru Ústavního soudu bylo nadbytečné a neekonomické zadávat ke ztotožnění osoby na kamerovém záznamu znalecký posudek, když použitelnost metod oboru antropologie je v praxi omezena na situace problematického zjišťování totožnosti osob, což nebyl případ stěžovatelky, kdy byl soud schopen vyhodnotit kamerové záznamy sám. Ostatně tam, kde kamerové záznamy chyběly, či byly nedostatečné kvality, soud postupoval striktně podle zásady in dubio pro reo a stěžovatelku pro dílčí útoky obžaloby zprostil.
13. Důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatelky lze označit za ucelený a logický, což z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá. Nejde o případ, v němž by soudy opomenuly důkazy zásadní povahy, nezbytné pro rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, provede-li důkazy, které objasní skutkový stav bez důvodných pochybností. Právu obviněného navrhnout důkazy ovšem odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Nelze tedy dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatelky byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty, a že šlo o důkazy pro posouzení věci zásadní.
14. Namítá-li stěžovatelka, že senát městského soudu rozhodující její odvolání nebyl náležitě obsazen, s touto námitkou se Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiměřeně vypořádal a znovu se k ní podrobně vyjádřil ve svém stanovisku k ústavní stížnosti. Nezjistil přitom, že by došlo k jakékoliv manipulaci v jeho obsazení. Ověřil, že složení rozhodující trojice soudců bylo po celou dobu řízení o odvolání stejné, a že tento senát byl určen v souladu s příslušným rozvrhem práce. Stěžovatelka v této souvislosti výhradně poukazuje na nesprávné obsazení postu předsedy senátu, resp. na nedůvodnou výměnu původně určeného předsedy senátu za jiného. Jak však zjistil Nejvyšší soud, od samého počátku v souladu s rozvrhem práce a tzv. rotačním principem byl procesním předsedou senátu k projednání odvolání stěžovatelky určen JUDr. Libor Vávra. Poznatek stěžovatelky, že původním předsedou senátu měla být JUDr. Jaroslava Lišková, je založen pouze na tom, že je podepsána pod vyrozuměním o konání veřejného zasedání. Jak však vysvětlil Nejvyšší soud, tato řídící předsedkyně senátu dle praxe městského soudu v souvislosti s přidělením věci JUDr. Liboru Vávrovi v zájmu plynulosti projednávání věcí pouze dala pokyn k nařízení konání veřejného zasedání s ohledem na to, že má přehled o pořadí věcí projednávaných v daný den tímto senátem. Pokyn k provedení tohoto jednoho úkonu jiným členem rozhodujícího senátu, s nímž procesní předseda senátu vyslovil souhlas, nemůže být natolik vážnou a podstatnou procesní vadou, která by dosahovala intenzity ohrožující právo na zákonného soudce. Nutno také zohlednit, že v odvolacím řízení o věci samé rozhoduje vždy senát složený ze soudců z povolání, kteří mají při rozhodování (o věci samé) stejný rovný hlas, takže pozice předsedy senátu není natolik významná, jako při rozhodnutí, které by výlučně učinil předseda senátu (např. o uložení pořádkové pokuty). To však nebyl případ stěžovatelky. Rozhodující je, že od počátku do konce odvolacího řízení ke změně ve složení senátu projednávajícího odvolání stěžovatelky, který byl dán příslušným rozvrhem práce (jenž nepřipouštěl žádnou manipulaci ze strany řídícího předsedy senátu a byl zcela transparentní), nedošlo a že nenastala ani žádná změna v obsazení předsedy senátu. Již jen proto není důvodný odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, kterou je řešena skutková otázka spočívající v administrativním určení konkrétního složení senátu či v administrativním zásahu do původního složení senátu v podobě výměny některého z jeho členů na jiného soudce a kterou byla vytknuta absence jasných pravidel v příslušném rozvrhu práce. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatelka, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení (viz §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu