ECLI:CZ:US:2023:3.US.1022.23.1
sp. zn. III. ÚS 1022/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Rubeše, zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2023 č. j. 102 Co 3/2023-539, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jaroslava Důrase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny a rovněž došlo k porušení zásady právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2 Vedlejší účastník řízení (žalobce) se po stěžovateli (žalovaném) domáhal zaplacení částky 270 100 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 č. j. 223 C 156/2020-516 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 47 100 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 223 000 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 59 718,60 Kč (výrok III). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval okresní soud §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž vyšel z toho, že stěžovatel měl v řízení částečný úspěch.
3. K odvolání vedlejšího účastníka řízení, které se týkalo pouze výroku o náhradě nákladů řízení, změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2023 č. j. 102 Co 3/2023-539 rozsudek okresního soudu ve výroku III tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I). Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 3 993 Kč (výrok II). Krajský soud uvedl, že vedlejší účastník řízení měl úspěch ve věci pouze ohledně částky 47 100 Kč (17,44 %). Ohledně nároku ve výši 223 000 Kč (82,56 %) vedlejší účastník řízení zpětvzetím žaloby procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Přestože by tedy stěžovateli svědčilo právo na náhradu nákladů ve výši 65,12 % nákladů (tj. 46 045 Kč), které vynaložil k účelnému bránění práva, krajský soud ve věci shledal, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž je namístě stěžovateli postupem podle §150 o. s. ř. náhradu nákladů řízení nepřiznat. Krajský soud přihlédl k majetkovým poměrům vedlejšího účastníka řízení, který po zahájení řízení podal na sebe u Městského soudu v Praze insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, jemuž bylo vyhověno a oddlužení bylo schváleno, z čehož dovodil, že majetkové a z nich vyplývající sociální poměry vedlejšího účastníka řízení jsou nepříznivé a zaplacení náhrady nákladů řízení by pro něj bylo obzvláště tíživé. Dále zohlednil to, že vedlejší účastník řízení se domáhal zaplacení odměny z dohod o provedení práce, a za dané situace (šlo o pracovněprávní spor) bylo na stěžovateli, aby splnil svoji povinnost tvrzení a důkazní o tom, po jakou dobu u něj vedlejší účastník řízení pracoval a na jakou odměnu za vykonanou práci měl právo. Stěžovatel tuto svoji povinnost nejenže nesplnil, ale naopak se snažil přesunout břemeno tvrzení a důkazní výlučně na vedlejšího účastníka řízení. Svým postojem tak stěžovatel bránil dosažení účelu občanského soudního řízení. Při určení výše paušální sazby odměny pro odvolací řízení přihlédl krajský soud k povaze a okolnostem věci a ke složitosti právní služby a stanovil ji ve výši 3 000 Kč, k čemuž připočetl paušální částku náhrady ve výši 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 693 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti provázející průběh dosavadního řízení a rekapituluje obsah soudních rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s aplikací §150 o. s. ř. a rozhodnutí krajského soudu považuje za překvapivé, neboť z odvolání vedlejšího účastníka řízení se nikterak nepodává, že by se domáhal postupu podle uvedeného ustanovení a stěžovatel na jeho možnou aplikaci nebyl upozorněn, čímž mu byla odňata možnost se v řízení bránit a řádně hájit svá práva [k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 322/03 (N 198/39 SbNU 105)]. Rovněž poukazuje na to, že při zjišťování majetkových poměrů vedlejšího účastníka řízení vycházel krajský soud z rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení, která však nebyla jako důkaz provedena v řízení před okresním soudem. Podle stěžovatele tak byly tyto důkazy zřejmě provedeny krajským soudem, avšak bez toho, že by bylo nařízeno jednání, čímž byla stěžovateli odňata možnost se k nim vyjádřit. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že z pouhé skutečnosti, že je proti někomu vedeno insolvenční řízení, nelze dovodit jeho špatné majetkové poměry, když navíc vedlejší účastník řízení žádné takové okolnosti ani netvrdil, ani neprokazoval. Krajský soud pochybil i tím, že zkoumal pouze majetkové poměry vedlejšího účastníka řízení a nikoliv stěžovatele [k tomu např. nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)]. Zdůvodnění aplikace §150 o. s. ř. odkazem na probíhající insolvenční řízení (bez zkoumání či existence důvodů zvláštního zřetele hodných) považuje stěžovatel za bezprecedentní, neboť vysílá vzkaz všem dlužníkům, že jsou-li v insolvenčním řízení, jsou u nich zároveň dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nemusí hradit náklady řízení. Byť si je stěžovatel vědom částečně obráceného důkazního břemene v pracovněprávních sporech, neměl by mu být přičítán jeho procesní postup (obrana) k tíži. Sankcí za nesplnění této povinnosti může být toliko neúspěch ve věci, ale nikoliv promítnutí nesplnění této povinnosti do rozhodnutí o nákladech řízení. Krajský soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení tím, že hodnotil výlučně postup stěžovatele, nikoliv však postup vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení. V situaci, kdy stěžovatel z podstatné části uspěl v řízení před okresním soudem, považuje přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi řízení za nespravedlivé a rozporné se zásadou rovnosti účastníků řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí krajského soudu, jímž mu s odkazem na §150 o. s. ř. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoliv byl v řízení z větší části úspěšný. Z hlediska námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, čehož si je stěžovatel ostatně dobře vědom, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05].
8. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. Ústavní soud však na straně krajského soudu žádné pochybení, které by znamenalo zásah do základních práv stěžovatele, neshledal.
10. K námitce stěžovatele, že krajský soud zkoumal pouze majetkové poměry vedlejšího účastníka řízení, ale nezabýval se majetkovými poměry stěžovatele, lze toliko uvést, že stěžovatel nepříznivou ekonomickou situaci nikterak netvrdil a ani v ústavní stížnosti neuvádí, že by se nacházel v tíživých majetkových a sociálních poměrech, když pouze poukazuje na to, že provozuje autobusovou dopravu, musí udržovat vozový park v perfektním stavu, je zatížen nezanedbatelnými závazky a pandemie covidu negativně ovlivnila jeho podnikání. Z těchto víceméně obecných tvrzení však nelze dovozovat, jaké jsou jeho reálné majetkové poměry. Stěžovateli lze dát zapravdu pouze v tom, že krajský soud přihlédl k majetkovým poměrům vedlejšího účastníka řízení z vlastní iniciativy, aniž by tento na svoji nepříznivou ekonomickou situaci upozorňoval a odůvodňoval jí svoje odvolání. Nelze však přehlédnout, že závěr krajského soudu o nutnosti aplikovat §150 o. s. ř. nebyl postaven pouze na majetkových poměrech vedlejšího účastníka řízení, nýbrž i na postoji stěžovatele v průběhu řízení. Krajský soud totiž stěžovateli vytknul i jeho v zásadě obstrukční přístup k dosažení účelu občanského soudního řízení a právě v postoji stěžovatele shledal krajský soud důvod hodný zvláštního zřetele, pro který je nespravedlivé žalobci ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení (srov. bod 13 odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí).
11. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat ani prvky překvapivosti. Odvolání vedlejšího účastníka řízení směřovalo pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení. Třebaže v něm není explicitně zmíněno, že se dovolává aplikace §150 o. s. ř., z jeho obsahu a formulací v něm obsažených, které krajský soud reprodukoval v bodě 5 odůvodnění (např. návrh, že se náhrada nákladů "nepřiznává žádné ze stran") je zjevné, že úvahy vedlejšího účastníka řízení se tímto směrem ubíraly. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] by šlo totiž pouze tehdy, když soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatel byl s odvoláním vedlejšího účastníka řízení seznámen a měl možnost se k němu vyjádřit a uplatňovat svoji argumentaci, čehož také využil.
12. Stěžovatel konečně nesouhlasil s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ani tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný vedlejší účastník řízení, a proto mu byla v souladu s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. V daném případě nemá výsledek řízení před okresním soudem na stanovení náhrady nákladů odvolacího řízení vliv.
13. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci považuje zdůvodnění nutnosti použití §150 o. s. ř. provedené krajským soudem za z pohledu zachování práva na soudní ochranu dostačující. Ze strany stěžovatele jde převážně o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Jakkoliv se totiž stěžovateli může rozhodnutí krajského soudu jevit jako nesprávné, z pohledu standardů nastolených pro rozhodování o nákladech řízení nepřekračuje meze, které by již odůvodňovaly zásah ze strany Ústavního soudu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu