ECLI:CZ:US:2023:3.US.1144.22.1
sp. zn. III. ÚS 1144/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Petráskové, zastoupené Mgr. Helenou Politzerovou, advokátkou se sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3809/2020-143 ze dne 24. 1. 2022, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 40/2020-123 ze dne 3. 6. 2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 15 C 299/2017-94 ze dne 3. 10. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 340/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala určení vlastnického práva k nemovitosti, která je dle katastru nemovitostí ve vlastnictví státu. Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, který svým rozsudkem ze dne 13. března 2019 zrušil rozhodnutí nižších soudů a vrátil jim věc k dalšímu projednání.
2. Po tomto kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozhodly soudy obou instancí v neprospěch stěžovatelky. Ta se s jejich názorem neztotožnila a podala dovolání. To bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dle názoru dovolacího soudu tak podání stěžovatelky představuje toliko polemiku se závěry a postupem obecných soudů.
3. Stěžovatelka namítá, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení má spočívat v tom, že Nejvyšší soud odmítl věcně projednat její dovolání, aniž by pro to byly splněny zákonem stanovené předpoklady. Dle názoru stěžovatelky jsou předpoklady přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z dovolání jako celku bezpochyby seznatelné.
4. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka rozsáhle nastiňuje, v čem chybovaly obvodní a krajský soud. Podle jejího názoru se obecné soudy nevypořádaly s individuálními okolnostmi případu. Navíc, napadaná rozhodnutí představují výsledek přepjatého formalismu, který vede v poměrech daného případu k mimořádně nespravedlivému rozhodnutí ve věci samé. Z těchto důvodů proto stěžovatelka napadá rozhodnutí městského a obvodního soudu pro porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je částečně přípustný. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí a po prostudování vyžádaného spisu dospěl k závěru, že návrh je v rozsahu ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části je stěžovatelčin návrh nepřípustný z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
7. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Ústavními stížnostmi, jimiž stěžovatelé napadají rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako vadné pro nesplnění zákonných náležitostí, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Ustáleně přitom konstatuje, že pokud Nejvyšší soud nepostupuje přehnaně formalisticky, je požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání souladný s ústavním pořádkem (srov. mimo mnoho dalších např. usnesení I. ÚS 1519/23 ze dne 31. 7. 2023; usnesení sp. zn. I. ÚS 3762/16 ze dne 11. 4. 2017; usnesení sp. zn. I. ÚS 323/17 ze dne 7. 3. 2017; usnesení sp. zn. II. ÚS 2671/16 ze dne 14. 2. 2017).
9. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl pro vady. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž stěžovatelka v rámci dovolání nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Zákon nestanoví žádnou konkrétní formu, jakou má dovolatel vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uplatní se zde pouze obecný požadavek, aby byl tento údaj z obsahu dovolání seznatelný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 980/17 ze dne 6. 6. 2017 (N 97/85 SbNU 619); nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11 2015 (N 198/79 SbNU 251); či nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527)]. To však v posuzované věci stěžovatelka nesplnila.
10. Ze stěžovatelčina dovolání žádným způsobem nevyplývá, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení dotčené právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla daná právní otázka vyřešena či je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Naopak lze souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání byla v zásadě pouze skutková a právní polemika s posouzením věci odvolacím soudem.
11. Konečně Nejvyšší soud dle tvrzení stěžovatelky posoudil náležitosti dovolání značně formalisticky, bez zřetele k individuálním specifikům celého případu a reálného obsahu podaného dovolání. Ani tomuto závěru však vzhledem k obsahu napadeného usnesení, jakož i stěžovatelčina dovolání, nelze přisvědčit. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelky obsahuje vady a nelze jej přezkoumat ani ve smyslu dřívější judikatury vyzývající k postupu vstřícnějšímu k právu na soudní ochranu, respektive k právu na přístup k soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251)].
12. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatelky, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů, se tak Ústavní soud nemohl zabývat.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu