ECLI:CZ:US:2023:3.US.1293.23.1
sp. zn. III. ÚS 1293/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Pažourka, zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2023 č. j. 30 Cdo 3577/2022-148, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2022 č. j. 54 Co 65/2022-111 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. července 2021 č. j. 24 C 138/2018-65, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 24 C 138/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Výzvou k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem vydanou Finančním úřadem pro Pardubický kraj, Územní pracoviště Ústí nad Orlicí (dále jen "správce daně") ze dne 16. 3. 2017 č. j. 422749/17/2809-00540-604504 byla stěžovateli jako ručiteli uložena povinnost uhradit do výše ručení daňový nedoplatek daňového dlužníka společnosti Mejtostav, spol. s. r. o., v likvidaci, ve výši 1 583 701,05 Kč. Proti této výzvě stěžovatel podal odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 18. 10. 2017 č. j. 44239/17/5100-41453-712099 zamítlo. Stěžovatel citované rozhodnutí napadl žalobou, o které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 6. 2018 č. j. 52 Af 72/2017-45 rozhodl tak, že rozhodnutí finančního ředitelství pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Finanční ředitelství poté svým rozhodnutím ze dne 10. 4. 2019 č. j. 15287/19/5100-41453-712735 výzvu zrušilo a řízení zastavilo.
3. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 950 000 Kč (spočívající v negativním zásahu předmětného rozhodnutí do osobnostní sféry a rodinného života stěžovatele) a majetkovou újmu ve výši 48 531 Kč (představující náklady vynaložené na odklizení nezákonného rozhodnutí), tyto nároky měly stěžovateli vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.
4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2021 č. j. 24 C 138/2018-65 žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 3 900 Kč s příslušenstvím (I. výrok), žalobu o zaplacení částky 44 331 Kč s příslušenstvím a částky 950 000 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovateli vznikla majetková újma v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, za kterou mu přísluší náhrada v přiznané výši, zatímco v části stěžovatelem nárokované náhrady za nemajetkovou újmu postačí konstatování porušení práva vydáním nezákonného rozhodnutí ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., kterého se stěžovateli dostalo od vedlejší účastnice.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2022 č. j. 54 Co 65/2022-111 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že se žaloba co do částky 3 900 Kč s příslušenstvím zamítá (I. výrok), v zamítavém výroku ve věci samé rozsudek obvodního soudu potvrdil (II. výrok) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 700 Kč (III. výrok). Na rozdíl od obvodního soudu městský soud náhradu škody ve výši 3 900 Kč coby jím vynaložených nákladů na právní zastoupení v daňovém řízení stěžovateli nepřiznal, jelikož tyto náklady neshledal účelně vynaložené.
6. Rozsudek městského soudu v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ohledně částky 950 000 Kč, stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud zčásti pro vady, zčásti jako nepřípustné, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily, když dospěly k závěru, že újma způsobená mu nezákonným rozhodnutím není takové intenzity, aby za ni bylo třeba poskytovat jiné zadostiučinění než konstatování porušení práva. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když upřednostnil likvidaci společnosti s ručením omezeným před úhradou vyměřeného daňového nedoplatku. Stěžovatel se neztotožňuje s městským soudem, že musel za této situace předpokládat vznik ručitelského vztahu, a že hrozba finančního postihu v podobě bezprostředního výkonu výzvy vůči stěžovateli coby ručiteli trvala jen po dobu šesti týdnů. Stěžovatel má za to, že není případný ani závěr městského soudu, že tvrzená závažnost zásahu do stěžovatelova rodinného života v podobě hrozby ztráty chalupy (z důvodu zřízení zástavního práva k zajištění pohledávek) je snížena tím, že tato nemovitost včetně přilehlých pozemků byla manželkou stěžovatele využívána komerčním způsobem k pronájmu. Podle názoru stěžovatele městský soud rozhodl na základě nesprávných úvah, při svém rozhodování nezohlednil závěry Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a na základě řádně zjištěného skutkového stavu učinil chybný závěr, když stěžovateli nepřiznal požadované zadostiučinění. Současně je stěžovatel toho mínění, že jím podané dovolání je přípustné a netrpí vadami, pro které bylo odmítnuto, když řádně formuloval dovolací otázku a předložil související argumentaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V posuzované věci byl předmětem rozhodování obecných soudů nárok stěžovatele na zaplacení částky 950 000 Kč s příslušenstvím, představující stěžovatelem tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nezákonného rozhodnutí a částky 48 531 Kč s příslušenstvím coby stěžovatelem vynaložených nákladů na právní zastoupení. Podstatou sporu bylo, zda předmětná nezákonná rozhodnutí přivodila stěžovateli újmu v takovém rozsahu, který by vyžadoval peněžitou satisfakci, a zda náklady na právní zastoupení byly stěžovatelem vynaloženy účelně v souladu s §31 zákona č. 82/1998 Sb. Otázku nákladů na právní zastoupení však stěžovatel do argumentace ústavní stížnosti nezahrnul, neučinil ji ani předmětem dovolacího řízení. Ústavní soud se proto zabýval pouze částí stěžovatelem v řízení před obecnými soudy uplatněného nároku, týkající se tvrzené nemajetkové újmy.
11. Ústavní soud se v minulosti opakovaně rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. zabýval, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
12. Obvodní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 20. 7. 2021 č. j. 24 C 138/2018-65 poukázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 6. 2018 č. j. 52 Af 72/2017-45, ve kterém byla konstatována nezákonnost rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 18. 10. 2017 č. j. 44239/17/5100-41453-712099. Obvodní soud dospěl k závěru o naplnění všech podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Při rozhodování o náhradě škody způsobené stěžovateli nezákonným rozhodnutím vyšel obvodní soud z toho, že jakákoliv nejistota stěžovatele ohledně povinnosti uhradit daňový nedoplatek (a tedy i tvrzená újma) mohla trvat po dobu nejvýše šesti týdnů, a to v období od 18. 10. 2017 (vydání rozhodnutí finančního ředitelství) do 7. 12. 2017 (povolení posečkání s úhradou nedoplatku daně). Současně obvodní soud konstatoval, že primární příčinou újmy bylo řešení ručení za nesplnění daňové povinnosti ostatními dodavateli (z výpovědi stěžovatele vyplynulo, že strádal především tím, že byl povinen řešit odpovědnost za daňový nedoplatek své obchodní společnosti, který měl být způsoben nesplněním daňové povinnosti jinými dodavateli společnosti, a že si podle svých slov musel založit novou společnost a veškerý hmotný majetek převést z daňového dlužníka do nově založené společnosti, a původní společnost zlikvidovat), a až sekundárně odpovědnost státu za vydání nezákonného rozhodnutí. Konstatování porušení práva za vydáním nezákonného rozhodnutí, kterého se stěžovateli dostalo od Ministerstva spravedlnosti, proto měl obvodní soud za plně dostačující. Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku se závěry obvodního soudu ztotožnil.
13. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by závěry obvodního soudu a městského soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, které se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
14. Předně je nutno souhlasit s městským soudem v tom, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu je forma konstatování porušení práva primárním prostředkem nápravy nemajetkové újmy, peněžitá kompenzace se uplatní až tehdy, není-li možné nemajetkovou újmu nahradit jinak. Městský soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, že jde-li o závažnost zásahu do osobnostních práv stěžovatele, šlo o zásah trvající pouze po dobu šesti týdnů, který nedosahoval velké intenzity. Namítal-li stěžovatel, že hrozbu vnímal již od okamžiku doručení nezákonného rozhodnutí, městský soud vysvětlil, že stěžovatel měl prostor pro využití opravných prostředků, a že správce daně rozhodl dne 7. 12. 2017 o posečkání úhrady daně. Reálně tak hrozil bezprostřední výkon pravomocné a vykonatelné výzvy až ode dne 18. 10. 2017 (rozhodnutí finančního ředitelství) do dne 7. 12. 2017. Jde-li o újmu způsobenou stěžovateli v důsledku obav o ztrátu rodinné chalupy, k níž má citové pouto, s touto argumentací se městský soud vypořádal v bodě 26 rozsudku způsobem, který neshledává Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti, když městský soud vzal v úvahu stěžovatelem předestřenou argumentaci, přihlédl však k tomu, že samotné zřízení zástavního práva stěžovatele nijak neomezovalo.
15. Naopak s ohledem na závěry Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. 6. 2018 č. j. 52 Af 72/2017-45, který konstatoval, že rozhodnutí finančního ředitelství je ohledně argumentace k porušení povinnosti stěžovatele jednat s péčí řádného hospodáře nepřezkoumatelné, nelze přisvědčit městskému soudu a obvodnímu soudu v tom, že rozhodl-li stěžovatel jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti Mejtostav spol. s r. o. úmyslně o likvidaci této společnosti, musel vznik svého ručitelského vztahu k úhradě vyměřeného daňového nedoplatku s ohledem na §135 ve spojení s §194 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obchodní zákoník"), předpokládat. Podmínky vzniku zákonného ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za daňového dlužníka, jak je upravuje §171 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, totiž neshledal soud v citovaném rozsudku za splněné, konkrétně splnění třetí podmínky, a to vzniku zákonného ručení jednatele podle §135 ve spojení §196 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku, podle kterého je mimo jiné zapotřebí, aby jednatel způsobil společnosti škodu a nejednal přitom s péčí řádného hospodáře. Uvedená úvaha obecných soudů nicméně není pochybením takové intenzity, které zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Důvodem k zásahu Ústavního soudu není sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. To platí i pro nyní projednávanou věc, ve které Ústavní soud porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele v důsledku uvedeného postupu obecných soudů neshledal.
16. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 téhož zákona. Nepostačí proto pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
17. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Namítá-li stěžovatel, že v dovolání formuloval otázku, zda v případě nezákonné výzvy správce daně k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, kterou bylo uplatňováno peněžité plnění vůči jednateli společnosti s ručením omezeným jako ručiteli za pohledávku správce daně vůči společnosti s ručením omezeným, je dostačujícím zadostiučiněním podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pouze konstatování porušení práva, nebo má být poskytnuta peněžitá satisfakce, nelze než uvést, že dovolací soud konstatoval, že městský soud nepostupoval při řešení této otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolání proto není pro vyřešení této otázky přípustné. Jestliže Nejvyšší soud aplikoval §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
18. Tvrdí-li stěžovatel, že dovolání netrpělo vadami, pro něž nebylo v řízení možno pokračovat, Ústavní soud se po seznámení s obsahem dovolání ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že stěžovatel v další části dovolání toliko zpochybňuje jednotlivé okolnosti případu, které vedly soudy obou stupňů k závěru, že stěžovateli způsobená újma není takové intenzity, aby za ni bylo třeba poskytovat jiné zadostiučinění než konstatování porušení práva, ve vztahu k těmto závěrům však neformuluje žádné otázky, které by měl dovolací soud zodpovědět, a především nespecifikuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. je vůči každému z jím takto uplatněných důvodů naplněn. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatele, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
19. Ústavní soud uzavírá, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
20. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu