ECLI:CZ:US:2023:3.US.1314.23.1
sp. zn. III. ÚS 1314/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Vinařice, P. O. BOX 5, zastoupeného JUDr. Petrem Svobodou, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2023 č. j. 4 Tdo 1106/2022-45164, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2021 sp. zn. 3 To 57/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020 sp. zn. 40 T 4/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, a byl odsouzen podle §240 odst. 3 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a funkce prokuristy obchodní společnosti, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu deseti let, a podle §71 odst. 1 téhož zákona trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků ve výši 150 000 Kč deponovaných na bankovním účtu označeném ve výroku o trestu. Současně bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit způsobenou škodu. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších čtyř obviněných.
3. Odvolání stěžovatele a spoluobviněných J. V. a J. F. byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle §256 zamítnuta jako nedůvodná.
4. Stěžovatel i oba spoluobvinění podali proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, která Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, pokud jej uznaly vinným ze spáchání trestného činu, přestože současně na základě totožné důkazní situace dříve rozhodly v daňovém řízení správní soudy odlišně. S tímto rozporem se v trestním řízení soudy nijak nevypořádaly.
6. Závěr soudů, že se stěžovatel měl jako statutární orgán společnosti X podílet na páchání daňové trestné činnosti, nemá podle stěžovatele žádnou oporu v provedeném dokazování a představuje tak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry. Je přesvědčen o tom, že po provedeném dokazování přetrvávaly důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, zejména ve vztahu k subjektivní stránce, které nebyly odstraněny, takže bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Závěr soudů, že se dopustil zaviněně vytýkaného jednání, nelze proto považovat za náležitě prokázaný a dostatečně odůvodněný, resp. je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že přestože prostřednictvím jmenované obchodní společnosti uskutečňoval svoji ekonomickou činnost v souladu se zákonem, když obchodoval s reálně existujícím subjektem, s fakticky evidovaným a zkontrolovaným zbožím, které bylo řádně vyvezeno do zahraničí, a toto zboží nakoupil od svého obchodního partnera bez vědomí existence jakékoliv daňové nesrovnalosti na počátku obchodního řetězce, byl odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody. Došlo i k dlouhodobému zajištění jeho peněžních prostředků, které nebyly nikdy navráceny. Tím bylo zasaženo i do jeho majetkové sféry, neboť tyto prostředky pocházející z bankovních úvěrů, které dalece převyšují hodnotu jeho majetku, bude nucen nadále splácet.
8. Podle stěžovatele je zjištěný skutkový stav rozporný a hodnocení důkazů extrémně vadné z důvodu neznalosti a nesprávné aplikace právních předpisů z oblasti daňového práva, což potvrzují rozhodnutí správních orgánů ve věci nároků na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty společnosti X.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením věci nastal extrémní nesoulad. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. Vrchní soud shledal rozsah provedeného dokazování a jeho hodnocení zcela v souladu s požadavky §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, přičemž nenašel jakýkoliv důvod pro změnu skutkových zjištění i jejich právního hodnocení, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, včetně jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, z něhož byl obžalován. Jeho řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
14. Lze shrnout, že obě napadená rozhodnutí, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže vrchní soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům městského soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
15. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a z pohledu takových vad přezkoumal po prostudování předmětného spisového materiálu rozhodnutí vrchního soudu i soudu městského, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Pokud vrchní soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl spolu s dalšími obviněnými stíhán, a prosazuje pro něj příznivější skutková zjištění, přičemž poukazuje na to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se jakkoli vědomě podílel na karuselovém podvodu s úmyslem neoprávněně vylákat výhodu na dani, jeho závěr je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný, neboť odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami stěžovatele, nemohou být důsledkem porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo.
16. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů o průběhu skutkového děje je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje neshledal.
17. Nejvyšší soud se znovu zabýval i námitkami o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky žalovaného zločinu, přičemž dospěl ke stejnému závěru jako soudy nižších stupňů, že stěžovatel, stejně jako další spoluobvinění, jednal s plným vědomím, že se podílí na daňové trestné činnosti, což lze vyvodit z provedeného dokazování (zejména znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, výsledků vyhodnocení vstupů z IP adres do datových schránek či internetového bankovnictví předmětných společností, chování stěžovatele, výsledků znaleckého zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví výpočetní techniky, záznamu telekomunikačního provozu, svědeckou výpovědí R. M.), kterým se podařila zjistit jak provázanost mezi zájmovými společnostmi, tak provázanost obviněných a jejich znalost o tom, že jimi ovládané společnosti jsou zapojeny do karuselového obchodu s cílem vylákat výhodu na dani v podobě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Ani Nejvyšší soud proto neměl pochyb o tom, že se stěžovatel aktivně zapojil do podvodného jednání, které směřovalo k vylákání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty prostřednictvím jím ovládané společnosti, zapojené do karuselových obchodů v souvislosti s předstíraným nákupem drobné elektroniky v tuzemsku, navzdory tomu, že komodita měla původ v jiném členském státě Evropské unie, a jejím zpětným formálním vývozem skrze uměle vytvořené karuselové řetězce společností. Pokud Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel svým jednáním naplnil po subjektivní i objektivní stránce všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, je jeho řádně odůvodněný závěr akceptovatelný, neboť má oporu v provedeném dokazování.
18. Namítá-li stěžovatel, že se soudy řádně nezabývaly rozhodnutím správních orgánů, (které v jeho daňovém řízení rozhodly, že byly splněny zákonné podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty), čímž porušily princip právní jistoty, stejnou námitku vznesl i ve svém odvolání a vrchní soud ji po podrobném rozboru dané problematiky vyřešil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Výsledky šetření finančních úřadů a jejich rozhodnutí představují v trestním řízení důkaz, který je nutno hodnotit samostatně i ve vzájemných souvislostech a s nímž je nutno se řádně vypořádat. Je zcela v kompetenci správců daně, zda a jak dospějí ke svým rozhodnutím stran vyměření daně, přičemž rozhodují na základě jiných předpisů a principů. Trestní soudy daň nevyměřují, daňovou problematikou se zabývají z pohledu naplnění zákonných znaků příslušné skutkové podstaty a na základě dokazování, které je postaveno na jiných principech. Názor stěžovatele, že se soudy nemohou odchýlit od daňových přiznání subjektů, podílejících se na daňové trestné činnosti, pokud je finanční úřady nezpochybnily, obstát nemůže, neboť trestní řízení často nastupuje tam, kde vzhledem k principům daňového řízení jsou správci daně bezmocní právě s ohledem na páchanou trestnou činnost, která spočívá v obcházení daňového řízení. Rozsah daňové povinnosti, k němuž dospěl správce daně, nelze proto bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jeho podkladě nelze činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za daňový trestný čin. V této souvislosti je navíc třeba připomenout, že právě ze strany finančního úřadu došlo ve věci stěžovatele k podání trestního oznámení.
19. Nejde ani o případ, v němž by soudy opomenuly důkazy zásadní povahy, nezbytné pro rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Vrchní soud v napadeném usnesení rozvedl, proč neshledal návrhy na doplnění dokazování důvodnými a tento postup akceptoval i Nejvyšší soud. Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty, přičemž dle názoru vrchního soudu nejde ani o důkazy klíčové, které by mohly mít pro posouzení věci zásadní význam.
20. Vrchní soud podrobil přezkumu i výrok o trestu, neboť stěžovatel stejně jako v ústavní stížnosti namítl v odvolání, že s ohledem na dlouhou dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest odnětí svobody. Dospěl přitom k závěru, že nalézací soud při zohlednění délky řízení i dalších rozhodných okolností z pohledu §38 a §39 tr. zákoníku uložil stěžovateli trest odnětí svobody ještě při polovině zákonné trestní sazby, přestože by mu bez zohlednění délky řízení s ohledem na všechny přitěžující okolnosti nic nebránilo uložit trest odnětí svobody při horní hranici zákonné trestní sazby. Stejnou námitkou se ostatně znovu zabýval i Nejvyšší soud, který shledal, že soudy nižších stupňů při stanovení druhu a výměry trestu nepochybily. Rozhodující je, že městský soud měl při stanovení druhu a výše trestu na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládaní trestů, vzal v úvahu okolnosti činu, přitěžující okolnosti i hodnocení osoby stěžovatele, přičemž neopomněl přihlédnout k době, která uplynula od spáchání trestného činu, což se projevilo v uložení nižšího trestu odnětí svobody, než který by s přihlédnutím ke všem přitěžujícím okolnostem, včetně výše škody, kterou stěžovatel způsobil nebo se pokusil způsobit, a která několikanásobně překročila hranici největšího rozsahu podle tr. zákoníku, stěžovateli náležel.
21. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu