ECLI:CZ:US:2023:3.US.1431.23.1
sp. zn. III. ÚS 1431/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem, sídlem U Svépomoci 2020/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 3 Tdo 1113/2022-1207, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2022 č. j. 8 To 54/2022-1091 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 2022 č. j. 5 T 8/2021-1045, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost odsuzujícího rozsudku.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel společně se svým bratrem J. P. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedených trestných činů se podle zjištění krajského soudu stěžovatel dopustil - stručně vyjádřeno - tím, že společně se spolužalovaným J. P. napadli poškozeného M. D., přičemž k útoku použili i baseballovou pálku a ležícího poškozeného kopali a dupli mu nebo stoupli na obličej, načež poštvali svého psa na dalšího poškozeného, P. K. Poškozený D. utrpěl při napadení vážná poranění, která jej bezprostředně ohrožovala na životě, poškozený K. utrpěl zranění odpovídající ublížení na zdraví.
3. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel, spoluobžalovaný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem. Jím zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestech odnětí svobody uložených stěžovateli a spoluobžalovanému a způsobu jejich výkonu, jakož i výrok o náhradě škody týkající se uvedené poškozené. Stěžovateli byl napadeným rozsudkem vrchního soudu nově uložen úhrnný trest odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele a spoluobžalovaného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje svou argumentaci, kterou v průběhu trestního řízení používal ve svých opravných prostředcích. Namítá, že obecné soudy zcela nepřesvědčivě odůvodnily odmítnutí jeho důkazních návrhů, zejména těch, které souvisely se společným jednáním a útokem psa. Závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v odůvodnění jeho usnesení považuje za vnitřně rozporné. Upozorňuje na to, že v souvislosti s poštváním psa dospěl krajský soud k závěru o přímém úmyslu stěžovatele a spoluobžalovaného, zatímco Nejvyšší soud v této souvislosti argumentoval úmyslem nepřímým, aniž by doplňoval dokazování. Má za to, že za této situace by bylo namístě doplnit dokazování znaleckým posudkem nebo odborným vyjádřením kynologa.
6. Stěžovatel dále brojí proti závěru obecných soudů o společném jednání, a tedy spolupachatelství ve vztahu k pokusu vraždy. Žádný důkaz podle něj nesvědčil o tom, že by použil baseballovou pálku, nebo že by věděl, že dojde k jejímu použití, přičemž právě použití baseballové pálky vedlo soud ke kvalifikaci daného skutku coby pokusu vraždy. Nepopírá, že se potyčky s "D." účastnil, nicméně intenzita jeho jednání se omezovala na údery pěstí, takže nemohl být byť jen srozuměn, že toto jeho jednání může vést k případné smrti poškozeného D. Je proto přesvědčen, že v posuzované věci nebyla naplněna podmínka společného jednání ani společného úmyslu, tudíž jeho jednání nemohlo být posouzeno jako spolupachatelství.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451].
10. S námitkou stěžovatele týkající se odmítnutí jeho důkazních návrhů se přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud na straně 9 až 11 svého usnesení. Připomněl, že již nalézací soud odmítl návrh na provedení znaleckého posudku z oboru kynologie jako důkaz nadbytečný a v zásadě neproveditelný. Návrh na expertízu k přelomení baseballové pálky stěžovatel neučinil ani v řízení před nalézacím soudem, ani v řízení před soudem odvolacím, přičemž Nejvyšší soud ve stručnosti vysvětlil, proč by i takový důkaz bylo třeba považovat za nadbytečný. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje tento způsob, jakým obecné soudy odůvodnily zamítnutí jeho důkazních návrhů, za zcela dostatečný a v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nenalezl žádné vnitřní rozpory, o kterých stěžovatel hovoří. Neidentifikoval žádný důkaz, který by bylo možno podřadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů [viz např. nálezy ze dne 13. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305), ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107), ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51].
11. Jestliže stěžovatel tvrdí, že v souvislosti s poštváním psa dospěl krajský soud k závěru o přímém úmyslu, zatímco Nejvyšší soud v této souvislosti argumentoval úmyslem nepřímým, do značné míry tím dezinterpretuje závěry obecných soudů. Krajský soud ve svém rozsudku hovořil obecně o úmyslném zavinění ve vztahu k ublížení na zdraví poškozeného K. (srov. bod 1 výroku o vině rozsudku krajského soudu a dále stranu 14 tohoto rozsudku), nespecifikoval tedy, zda jde o úmysl přímý nebo nepřímý. Odvolací soud a soud dovolací ve svých rozhodnutích odůvodnění tohoto závěru konkretizovaly, když uvedly, stěžovatel i spoluobžalovaný museli být srozuměni s tím, že je jejich pes poslechne, na poškozeného zaútočí a způsobí mu zranění (srov. strany 7 a 8 rozsudku vrchního soudu a stranu 11 usnesení Nejvyššího soudu), tedy své úvahy opřely o konstrukci nepřímého úmyslu. Jestliže navíc vrchní soud a Nejvyšší soud tímto způsobem konkretizovaly zavinění stěžovatele, nejednalo se o změnu v hodnocení důkazů a z něj vyplývajících skutkových zjištění, nýbrž o korekci v právním posouzení skutku. Z popsané argumentace obecných soudů tedy nelze dovodit potřebu doplnění dokazování, jak tvrdí stěžovatel.
12. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal též s námitkou stěžovatele, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství na pokusu vraždy (srov. strany 16 až 18 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nepovažuje za potřebné k této argumentaci cokoli podstatného dodávat, a proto pouze shrne podstatné okolnosti.
13. Z judikatury i odborné literatury, na kterou Nejvyšší soud v uvedené části svého usnesení odkazoval, vyplývá, že posouzení určitého jednání jako spolupachatelství není podmíněno tím, že se všichni spolupachatelé podílí na trestné činnosti stejnou měrou. V posuzované věci z dokazování vyplynulo, že se stěžovatel do útoku na poškozeného D. připojil až později a jeho jednání nevykazovalo takovou brutalitu, jako jednání spoluobžalovaného J. P. Jestliže ovšem stěžovatel tvrdí, že použití baseballové pálky (spoluobžalovaným J. P.) vedlo soud ke kvalifikaci daného skutku coby pokusu vraždy, jde o účelové zjednodušení podstatných okolností. Po úderu baseballovou pálkou totiž poškozený upadl na vozovku, bezvládně ležel a nebyl schopen se bránit a v této situaci oba obžalovaní (tj. i stěžovatel) na poškozeného útočili brutálním způsobem zahrnujícím kopání do hlavy a dupání či silné šlapání na hlavu. Závěr obecných soudů, že jednání stěžovatele představovalo součást společného jednání spolupachatelů a že bylo - stejně jako u spoluobžalovaného J. P. - uskutečňováno se společným úmyslem spočívajícím ve srozumění s možným usmrcením poškozeného, se tak Ústavnímu soudu jeví jako logický a opodstatněný.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu