ECLI:CZ:US:2023:3.US.1523.23.1
sp. zn. III. ÚS 1523/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023, č. j. 30 Cdo 3747/2022-207, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2022, č. j. 68 Co 41/2022-181, návrhu s ní spojeném na zrušení §11 odst. 2 písm. a), §2 odst. 3 a položky 23 odst. 1 písm. d) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, část třetí čl. V bod 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a o návrhu na přiznání úhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 36 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená ustanovení právních předpisů a uložil Nejvyššímu soudu a Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") společně a nerozdílně uhradit náklady řízení před Ústavním soudem.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal přiměřeného finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o vydání průkazu osoby s těžkým zdravotním postižením (dále jen "průkaz ZTP" a "napadené řízení"). Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. října 2021, č. j. 47 C 156/2021-147, konstatoval, že v řízení o žádosti žalobce o přiznání průkazu ZTP podané dne 5. února 2013, vedeném před Úřadem práce ČR - pobočka Zlín, Ministerstvem práce a sociálních věcí, Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, žalobu o zaplacení částky 344 196 Kč zamítl. Městský soud jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud a městský soud ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily základní právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení, na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudů a správních orgánů, na rovné postavení v soudním řízení a na uplatňování práv bez újmy na právech, pokud mu nepřiznaly za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou napadeného řízení žádné finanční odškodnění.
4. Konkrétně stěžovatel namítá, že pouhé konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době není dostatečnou a přiměřenou satisfakcí (odškodněním) za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou napadeného řízení. Městský soud nesprávně vyhodnotil význam napadeného řízení pro stěžovatele jako nepatrný. Nejvyšší soud se nevypořádal dostatečně s jeho dovolacími námitkami. Odškodňovací řízení bylo naopak vedeno "příliš rychle", pokud dovolací soud rozhodl ve věci během přibližně 3,5 měsíce a odvolací soud během přibližně 1,5 měsíce. Soudy tak nemohly ve věci rozhodnout dostatečně spravedlivě a kvalitně. Ve věcech rozhodovali soudci, kteří nebyli speciálně proškoleni na rozhodování věcí, v nichž vystupuje osoba s těžkým zdravotním postižením podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Členy senátu Nejvyššího soudu byli dva stážisté dočasně přidělení k dovolacímu soudu a nikoliv jeho stálí soudci. Zákonem č. 296/2017 Sb. nebylo explicitně zpoplatněno dovolací řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatel měl být proto od soudního poplatku ve výši 14 000 Kč osvobozen, případně se na něho poplatková povinnost neměla vztahovat z důvodu retroaktivity právního předpisu (napadené řízení bylo zahájeno v roce 2013). Státní orgány jsou od povinnosti platit soudní poplatek ve shodném typu řízení osvobozeny, což zakládá rozpor se zásadou rovnosti zbraní. Stejný rozpor je dán i z důvodu povinnosti stěžovatele být na rozdíl od státu zastoupen v dovolacím řízení advokátem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a návrhů s ní spojených
6. Obecné soudy v odškodňovacím řízení dospěly k závěru, že napadené řízení, jehož délka výrazně přesáhla 8 let, bylo nepřiměřeně dlouhé. Závěr o tom, že konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době je s ohledem na skutkové okolnosti posuzovaného případu dostatečnou a přiměřenou satisfakcí za vzniknou nemajetkovou újmu, dostatečným způsobem odůvodnily. Pro Ústavní soud je při přezkumu napadených rozhodnutí podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy [viz nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]. Zadostiučinění lze nepřiznat v zásadě jen ve výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný [srov. nález ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15 (N 84/77 SbNU 237)]. V případě stěžovatele byly tyto okolnosti naplněny. Obecné soudy kladly stěžovateli k tíži určitý podíl na způsobených průtazích (zejména díky opakovaným obsáhlým podáním nebo odmítnutí se podrobit dalším sociálním šetřením, a tím ztížení vypracování posudků), avšak zásadním důvodem nepřiznání finančního zadostiučinění bylo konstatování nepatrnosti významu řízení pro stěžovatele. Stěžovatel byl orgány veřejné moci opakovaně vyzýván, aby svého cíle (tj. vydání průkazu ZTP) dosáhl podáním nové žádosti, která by se (již bez jakýchkoliv pochyb) posuzovala podle nové a pro něj příznivější právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a odvolací soud neměl v době vydání svého rozhodnutí informaci, že by tak stěžovatel učinil. Městský soud konstatoval, že žalobce upřednostnil pokračování v časově náročném a co do výsledku nejistém řízení, namísto toho, aby volil jednodušší a mnohem rychlejší cestu podání nové žádosti o vydání průkazu ZTP, se kterou by nepochybně (jak mu správní i soudní orgány ve svých rozhodnutích zdůrazňovaly) ihned uspěl. Pokračování v řízení tohoto typu svědčí o tom, že počínání stěžovatele bylo motivováno jinak, než skutečnou snahou o získání průkazu ZTP. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v řízení pokračoval i poté, kdy mu byl průkaz ZTP vydán. Tato skutečnost podle městského soudu svědčí pro závěr o nepatrnosti významu takového řízení pro stěžovatele, Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje.
7. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatele, pokud dospěl k závěru, že se povětšinou míjí s odůvodněním odvolacího soudu či skutkovými zjištěními, případně byly stěžovatelem vznesené otázky posouzeny v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. S ohledem na okolnosti případu Nejvyšší soud hodnotil shodně s městským soudem význam předmětu řízení pro stěžovatele jako nepatrný, neboť stěžovatel mohl dosáhnout vydání průkazu osoby ZTP jiným a jednodušším způsobem. Jelikož je z napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, lze uzavřít, že postup Nejvyššího soudu nepředstavuje jakékoli vybočení z mezí ústavnosti.
8. K námitce stěžovatele, že odškodňovací řízení bylo vedeno "příliš rychle", Ústavní soud uvádí, že obecné soudy tímto dostály svému požadavku na projednání věci bez zbytečných průtahů, odpovídajícímu čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud neshledal, že by rychlost vyřízení věci měla vliv na kvalitu odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem měla skutečnost, že soudci rozhodující v jeho věci nebyli speciálně proškoleni na rozhodování věcí, ve kterých vystupuje osoba s těžkým zdravotním postižením, dopad do jeho základních práv, kromě toho, že by se dokázali lépe "vcítit" do pozice stěžovatele jakožto osoby zdravotně postižené. Ústavní soud konstatuje, že v článcích 36 - 38 Listiny ani v článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy, na které stěžovatel odkazuje, není stanovena povinná specializace soudců ve výše uvedeném smyslu tak, aby bylo možno konstatovat nesprávné obsazení soudu či porušení jiného ústavně zaručeného práva. Obecná povinnost soudců rozhodovat odborně zahrnuje i vědomí nutnosti zohlednit specifika osob s případným zdravotním postižením, avšak bez označení důsledku, ke kterému mělo z důvodu nedostatečného "proškolení" soudců dojít, nelze stěžovatelovu námitku věcně přezkoumat.
10. K právu na zákonného soudce vyplývajícímu z čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož součástí je rovněž zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů [viz např. nález ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463)], se Ústavní soud opakovaně vyjádřil i v souvislosti s přidělováním soudců dočasně přidělených (tzv. stážistů) k soudům (zpravidla) vyššího stupně. V nálezu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, týkajícím se změny složení senátu v trestní věci, Ústavní soud ve vztahu k soudcům dočasně přiděleným upozornil na rizikový systém a považoval za nutné, aby i pro tyto soudce platila předem daná pravidla přidělování konkrétních věcí, vylučující diskreci soudních funkcionářů. V projednávané věci nicméně stěžovatel změnu ve složení senátu nenamítal, výhrady uplatnil pouze k samotné praxi působení dočasně přidělených soudců u Nejvyššího soudu a ke konkrétním osobám soudců JUDr. Kolby a Mgr. Hromady. Dočasné přidělení soudce k jinému soudu zakotvuje zákon č. 6/2002 Sb. (§68), nelze je tedy bez dalšího označit za protizákonné či protiústavní. Z veřejně přístupného rozvrhu práce Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí byli soudci JUDr. Kolba a Mgr. Hromada uvedeni jako členové soudního oddělení 30, rozhodujícího ve věcech sporů o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, stěžovatel neuvádí důvod, z jakého dovozuje, že se nemohli dne 29. 3. 2023 podílet na rozhodovací činnosti tohoto oddělení. Námitka, že JUDr. Kolba krátce po vydání rozhodnutí stáž u Nejvyššího soudu ukončil a k 1. 4. 2023 se vrátil ke Krajskému soudu v Brně, není relevantní, neboť ke dni vydání rozhodnutí byl stále dočasně přidělený k Nejvyššímu soudu.
11. K problematice (ne)zpoplatnění odvolání a dovolání v řízení o náhradě škody způsobené státem po novelizaci zákona o soudních poplatcích zákonem č. 296/2017 Sb. se Ústavní soud vyjádřil v několika nálezech [viz zejména nález ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18 (N 70/93 SbNU 345)]. Shledal, že zamýšlený obecný dopad vypuštění §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích se projevil přímo ve vložení položky 8a sazebníku poplatků, podle které byl nově zpoplatněn návrh na zahájení odškodňovacího řízení částkou 2 000 Kč, a též byl zvýšen poplatek za dovolací řízení v těchto věcech na 14 000 Kč [viz položka 23 odst. 1 písm. d) sazebníku poplatků]. Odvolací řízení touto novelou zasaženo nebylo. Ústavně konformním výkladem zákona o soudních poplatcích i po jeho novelizaci zákonem č. 296/2017 Sb. Ústavní soud dovodil zachování práva na přístup k soudu garantující uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny při samotném zahájení řízení (výslovně) a při dovolacím řízení (nepřímý dopad novelizace) [srov. nález ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18 (N 91/94 SbNU 166)]. Zavedení soudního poplatku za řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. podle Ústavního soudu sleduje legitimní účel zamezení zneužívání dobrodiní zákona, výše poplatku stanovená fixní částkou není nepřiměřená (viz usnesení ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 95/19).
12. Podle ustáleného výkladu zákona o soudních poplatcích, který Ústavní soud neshledal protiústavním, jsou řízení před soudem prvního stupně, řízení odvolací i řízení dovolací řízení samostatná (viz např. usnesení ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1050/19). Nelze proto přisvědčit ani stěžovatelově námitce týkající se retroaktivního působení novelizovaného ustanovení.
13. K námitce rozporu se zásadou rovnosti zbraní zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud uvádí, že tzv. osobní osvobození státu a jeho organizačních složek od poplatkové povinnosti není dáno jeho privilegovaným postavením. Stát by soudní poplatek v těchto případech platil sám sobě, tedy ze státního rozpočtu do státního rozpočtu (§8 odst. 2 zákona o soudních poplatcích), v takovém případě by soudní poplatek neplnil svou regulační funkci. Stát je však při uplatňování opravných prostředků na rozdíl od žalobců konfrontován s tím, že je v případě neúspěchu v řízení povinen hradit náklady právního zastoupení žalobců advokátem, které často dosahují značné výše. Ekonomické hledisko se tak u něj uplatňuje nikoli u nákladů vlastních, nýbrž ve vztahu k nákladům protistrany. K tomu v případě rozhodovací praxe u nároků na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. přistupuje vliv ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, podle které v případě i jen částečného úspěchu ve věci (byť i ve formě zadostiučinění) má žalobce proti státu zásadně nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady vlastní (za své zaměstnance) samozřejmě nese stát také, ale bez šance na plnou náhradu, a to i v případě svého procesního úspěchu. Z uvedeného Ústavní soud dovozuje, že rozdílnou právní úpravu soudního poplatku pro žalobce a žalovaný stát nelze v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nevyváženou či diskriminační.
14. Požadavek povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení odpovídá vysokým nárokům, které platná právní úprava klade na kvalitu tohoto mimořádného opravného prostředku. U státních orgánů je předpoklad, že budou po právní stránce adekvátně personálně vybaveny.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
16. Návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení právních předpisů sdílí právní "osud" ústavní stížnosti, a proto byl odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť tomu lze podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu