ECLI:CZ:US:2023:3.US.1547.23.1
sp. zn. III. ÚS 1547/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti S. K. a M. K., zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2023, č. j. 26 Cdo 1863/2022-193, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022, č. j. 26 Co 214/2021-160 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. června 2021, č. j. 35 C 39/2019-121, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a D. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelé se v pozici žalobců (nájemníků bytu) domáhali po vedlejším účastníkovi (vlastníkovi domu) zaplacení částky 252 909 Kč z titulu slevy na nájemném za období od 25. 1. 2016 do 10. 1. 2019. Důvodem slevy měla být rekonstrukce domu a s ní související nesnáze v podobě dlouhotrvající zvýšené míry hluku a prachu. Stěžovatelé hradili regulované nájemné ve výši 14 229 Kč měsíčně a požadovali slevu za žalované období ve výši 50 % ceny nájmu.
3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") stěžovatelům částečně vyhověl (v částce 54 621 Kč), ve zbytku (v částce 198 288 Kč) žalobu zamítl. Okresní soud neshledal z větší části nárok oprávněným proto, že vedlejší účastník jakožto pronajímatel slevu na nájemném po většinu relevantní doby stěžovatelům poskytoval. Soud prokázal, že vedlejší účastník adresoval stěžovatelům projev vůle kompenzovat jim snížený komfort užívání bytu v souvislosti s probíhající rekonstrukcí tím, že nebude činit kroky ke zvýšení nájemného na jeho tržní výši, ač mu tento nárok jinak ze zákona přísluší.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatelé tvrdí, že ačkoliv Česká republika deklaruje privilegovanost nájemního vztahu a zvýšenou ochranu nájemců, obecné soudy ji svými rozhodnutími zcela popřely. Soudy nerozhodly v souladu s §2246 a násl. občanského zákoníku, podle kterého o jednostranném zvýšení nájmu rozhoduje soud a rozhodnutí soudu o zvýšení nájmu je konstitutivního charakteru. Vedlejší účastník podal návrh na určení výše nájemného soudem až dne 11. 10. 2018. Žádný návrh na zvýšení nájemného nebyl vedlejším účastníkem stěžovatelům předložen k jednání. Podle stěžovatelů vedlejší účastník řádným způsobem nájemné nezvýšil a neměl by z toho pro sebe dovozovat jakýkoli benefit.
8. Stěžovatelé dále vytýkají napadeným rozhodnutím překvapivost ve vztahu k aplikaci pravidel pro započtení pohledávek, neboť nejisté a neurčité pohledávky nelze započíst. Tvrdí, že jednostranné sdělení vedlejšího účastníka o tom, že se pronajímatel nedomáhá svých práv v rámci řízení o zvýšení nájemného, není určitým a srozumitelným kompenzačním projevem.
9. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné a nezabývá se řádně otázkami, které byly nastoleny v dovolání. Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uvedené v odůvodnění napadeného usnesení nejsou podle stěžovatelů relevantní, neboť se týkají skutkově odlišných otázek.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Značná část argumentace stěžovatelů je založena na zpochybňování právních závěrů obecných soudů vyplývající z výkladu občanského zákoníku a týkající se poskytnutí slevy na nájemném v podobě nevyužití možnosti zvýšit regulované nájemné na jeho tržní výši ze strany pronajímatele. Ústavní soud však připomíná, že není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním speciálním řízením, jehož účelem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší revidovat výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určitého ustanovení podústavního práva [k tomu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409), nález ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253) nebo nález ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647). Výjimkou jsou případy, kdy při výkladu a aplikaci podústavního práva došlo zároveň k porušení některého ústavně zaručeného práva účastníků řízení.
12. Stěžovatelé namítají porušení vlastnického práva a práva na soudní ochranu. Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva však Ústavní soud uvádí, že předmětem sporu před obecnými soudy byl nárok na slevu, který sám o sobě nezakládá existenci majetku či vlastnictví, a to ani v podobě legitimního očekávání nabytí majetku, kterému by měla být poskytována ústavní ochrana.
13. K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí okresního i krajského soudu je zřejmé, jaké důkazy provedl a proč, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení a proč dospěl k závěru o tom, že jako slevu na nájemném lze akceptovat též neuplatnění nároku na zvýšení nájemného. Soudy vycházely z toho, že vedlejší účastník jako pronajímatel mohl jednostranně zvýšit nájemné až do výše srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, zároveň písemně stěžovatele informoval, že tak neučiní z důvodu zhoršení komfortu bydlení při rekonstrukci. Závěr obecných soudů o tom, že tuto finanční úlevu je možné (z hlediska účelu a smyslu právní úpravy) kvalifikovat jako slevu na nájemném, nelze považovat za výklad a priori nemožný či svévolný, který by mohl vést v důsledku k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu.
14. Důvodná není ani námitka stěžovatelů týkající se překvapivosti rozhodnutí. Jak plyne z napadených rozhodnutí, obě výkladové varianty týkající se občanského zákoníku (svědčící buď stěžovatelům, nebo vedlejšímu účastníkovi) byly od počátku předmětem posuzování okresním soudem. Závěry okresního soudu mohli stěžovatelé zpochybnit v odvolání, což učinili, s jejich argumenty se odvolací soud vypořádal, byť jim nepřisvědčil. Nejde tedy o překvapivost rozhodnutí ve smyslu ústavně relevantní vady řízení spočívající v tom, že by odvolací soud otevřel zcela novou rovinu právního posouzení, kterou stěžovatelé nemohli předvídat a přizpůsobit jí své důkazní návrhy [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217)]. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva, resp. výsledkem řízení, ještě nemůže zakládat vadu překvapivosti rozhodnutí.
15. Jde-li o tvrzené porušení práva na soudní ochranu ze strany Nejvyššího soudu, je nutno jednak připomenout, že otázku přístupu k dovolacímu soudu nelze posuzovat zcela shodně u odmítnutí dovolání pro vady a odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Zatímco při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak následně též přístup k Ústavnímu soudu pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy, při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost se soud argumenty stěžovatelů zabývá a reaguje na ně, byť jen stručně z pohledu posouzení přípustnosti dovolání [srov. k tomu též stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. V nyní posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. jeho dostatečnou individualizaci, dostálo. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že se ztotožnil s výkladem provedeným okresním i krajským soudem. Vycházel z účelu ustanovení poskytující slevu na nájemném (donutit pronajímatele k náhradě újmy nájemce, vzniklé omezením jeho nájemního práva, tedy aby nájemce pronajímateli hradil nižší částku oproti té, kterou mohl pronajímatel jinak požadovat) a odmítl výklad zastávaný stěžovateli jako příliš formalistický (nejprve nájemné formálně zvýšit a poté poskytnout slevu).
16. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu