ECLI:CZ:US:2023:3.US.1559.23.1
sp. zn. III. ÚS 1559/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem, sídlem Děčínská 361/7, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023, č. j. 8 Tdo 164/2023-520, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. září 2022, č. j. 55 To 229/2022-466, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. dubna 2022, č. j. 4 T 102/2020-421, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že neučinila dostatečná opatření k tomu, aby zabránila útěku svého psa a jeho útoku na jiné osoby zejména tím, že nad ním nevykonávala řádný dozor a nezajistila dostatečné oplocení svého pozemku. Pes dne 13. 2. 2019 z jejího pozemku utekl a napadl okolo procházející poškozenou, které způsobil mnohočetná poranění a povalil ji na zem, což způsobilo krvácení její sleziny, v jehož důsledku o dva dny později v nemocnici zemřela. Za popsané jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 31 888 Kč a dceři zemřelé poškozené škodu ve výši 46 087 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč. Ostatní příbuzní (a dcera poškozené se zbytkem svého nároku) byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, neboť první byl zrušen Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci (dále jen "krajský soud") z důvodu nutného doplnění dokazování za účelem zjištění přesného vzniku smrtícího poranění.
3. Nespornou byla v dané věci skutečnost, že pes stěžovatelky utekl z jejího pozemku a napadl poškozenou. Obhajoba nicméně zpochybnila, že k příčině úmrtí (natržení sleziny a následnému vnitřnímu krvácení) došlo při útoku psa. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jiná varianta skutkového děje (např. že si poškozená způsobila zranění sama ještě před útokem psa anebo v nepozorované chvíli v nemocnici) je reálně vyloučena. Ze závěrů znaleckých zkoumání a z výpovědí svědků bez pochybností vyplývá, že útok psa přímo nebo nepřímo způsobil tzv. dvoudobou trhlinu sleziny (nejprve trhlina krvácí do tzv. obalu sleziny a po nahromadění krve, k němuž může docházet i několik dní, dojde i k jeho ruptuře a krvácení do břišní dutiny). Z provedených důkazů nevyplynuly žádné jiné reálné možnosti skutkového děje.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka a poškození odvolání, z jejichž podnětu krajský soud zrušil napadeným rozsudkem výrok rozsudku okresního soudu v části odkazující další poškozené do řízení občanskoprávního a sám rozhodl tak, že jednomu z poškozených přiznal jako náhradu nemajetkové újmy částku 200 000 Kč a dalším dvěma částku 100 000 Kč. Krajský soud se dále zcela ztotožnil se závěry okresního soudu týkajícími se hodnocení důkazů. Způsob vzniku zranění byl zjištěn dostatečným souborem nepřímých důkazů.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že s uplatněnými námitkami stěžovatelky se vypořádaly již soudy nižších stupňů, které svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Stěžovatelka svými námitkami předkládá vlastní skutkovou verzi děje, která však neodpovídá provedeným důkazům (zejména reálnému obsahu vyjádření znalců).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že se soudy nedostatečně zabývaly jejími námitkami ohledně absence příčinné souvislosti mezi útokem psa a příčinou úmrtí. Závěr soudů vychází z rozporných znaleckých výpovědí, z nichž ta stěžejní byla v průběhu řízení změněna. Trpí tak procesní vadou, která neumožňuje vzít tyto závěry v potaz. Podobně hodnotí stěžovatelka i opětovně provedené svědecké výpovědi svědků, kteří po útoku hovořili s napadenou poškozenou. Skutková zjištění jsou z toho důvodu podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nelze učinit jednoznačný závěr o její vině. Současně jsou závěry soudů v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Krajský soud dal v prvním zrušujícím rozhodnutí okresnímu soudu nepřípustné pokyny, jak doplněné důkazy hodnotit.
7. V části týkající se náhrady nemajetkové újmy soudy nedostatečně zvážily stěžovatelčinu ekonomickou situaci a neupravily výši přiznaného zadostiučinění. Takový postup je formalistický a nezohledňuje individuální aspekty daného případu. Nadto krajský soud nepřípustně zasáhl do činnosti okresního soudu tím, že rozšířil okruh odškodňovaných osob, aniž by k tomu sám provedl dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. V první řadě je třeba uvést, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Hodnocení důkazů podle volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem je svěřeno obecným soudům, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. V části, v níž zpochybňuje závěry o vině, stěžovatelka převážně opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, aniž by reflektovala konkrétní obsáhlou argumentaci, kterou se soudy s uplatněnou obhajobou vypořádaly. Stěžovatelka obsáhle prezentuje vlastní verzi hodnocení důkazů, která však nezohledňuje souhrn všech důkazů, konkrétní důkazy (zejména závěry znalců) deformuje a vyžaduje použití zásady in dubio pro reo daleko za zákonem stanovenou a obecně přijatelnou mez. Tímto přístupem stěžovatelka staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by samostatným vyhodnocením všech jednotlivých důkazů ve svém souhrnu dospěla k autonomnímu závěru o proběhlém skutkovém ději. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Proto je třeba odmítnout námitky ohledně údajné nevěrohodnosti svědků, kteří hovořili s poškozenou po incidentu. Soudy hodnocení jejich věrohodnosti provedly (srov. např. body 49 a 50 rozsudku krajského soudu) a neshledaly důvod přisvědčit stěžovatelčině spekulativní a důkazně nepodložené obhajobě. Výpovědi svědků byly v podstatné části podpořené souborem znaleckých zkoumání a nebyly tak jediným usvědčujícím důkazem. V takové situaci jsou požadavky na jejich jednoznačnost a bezrozpornost podstatně nižší. Stejně tak je třeba odmítnout námitku, že soudy neměly vycházet z postupně se měnících závěrů znalců. Ani ty nebyly nekriticky přijaty (k jejich hodnocení srov. např. bod 51 rozsudku krajského soudu), nýbrž z nich soudy dovodily závěry, které odpovídaly souhrnu dalších nepřímých důkazů. Na hodnotící úvahy soudů lze v podrobnostech bezezbytku odkázat.
12. Naproti tomu je třeba zdůraznit, že stěžovatelkou prezentované verze skutkového děje (poranění poškozené před incidentem anebo nepozorovaně v nemocnici, případně "pod dohledem" personálu, který to následně konspirativně zakryl) nebyly žádnými (ani nepřímými) důkazy podloženy a zůstaly v rovině spekulací a domněnek. Jako s takovými se s nimi soudy nemusí podrobně vypořádat, neboť úkolem soudu je vyhodnotit skutkový stav na základě provedených důkazů, případně okolností obecně známých (tzv. notoriet). Stejně tak není možné přijmout stěžovatelkou preferovaný rozměr zásady in dubio pro reo, podle níž by jakýkoliv nedostatek "poskvrňující" nezpochybnitelnost jednotlivého důkazu znamenal jeho nepoužitelnost. Jak již stěžovatelce vysvětlil Nejvyšší soud (srov. body 12 a 13 napadeného usnesení), zásada in dubio pro reo je aplikovaná v situaci, kdy skutkový stav nelze (byť třeba v dílčím aspektu) zjistit, a nikoliv tam, kde lze teoreticky (např. pohledem obžalovaného) hodnotit důkazy odlišně.
13. Pochybení Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým krajský soud ve svém prvním rozhodnutí přikázal okresnímu soudu doplnit dokazování. Takový pokyn je (na rozdíl od pokynu jak důkazy hodnotit) zásadně ústavně souladný. Konkrétní námitky, které v tomto směru uplatnila stěžovatelka, trpí podobným nedostatkem jako její námitky ohledně hodnocení provedených důkazů. Krajský soud (podle samotných námitek stěžovatelky) nařídil zopakovat výpověď svědka, který v prvotní výpovědi uvedl, že si prokazovanou skutečnost (slova zemřelé poškozené) částečně "domýšlí". Postup k upřesnění a zopakování takové výpovědi (bez pokynů týkajících se budoucího výsledku) je podle Ústavního soudu v souladu s povinností soudu provést všechny dostupné důkazy a následně je důsledně hodnotit v kontextu důkazů ostatních. Totéž platí o pokynu k zopakování výslechu dcery poškozené, který stěžovatelka považovala za nesprávný s ohledem na finanční zájem svědkyně na výsledku trestního řízení.
14. K postupu při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy lze rovněž uzavřít, že okresní i krajský soud postupovaly v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací činností vrcholných soudů, neboť zvážily individuální aspekty jak situace stěžovatelky, tak situace poškozených. V dané věci neexistují jen polehčující okolnosti, které by snižovaly rozsah odpovědnosti stěžovatelky za způsobenou újmu, ale též důležité faktory na straně obětí. Zejména okresnímu soudu nelze vytýkat příliš formalizovaný postup, neboť ve svém rozhodnutí nejprve provedl "tabulkový" výpočet (srov. bod 51 rozhodnutí okresního soudu), který následně konfrontoval s okolnostmi případu a výslednou výši odškodnění podle toho upravil (srov. body 52 až 54). Postupoval tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
15. Ústavní deficit nelze shledat ani v důvodech, které vedly krajský soud k rozšíření okruhu odškodňovaných osob. Jeho povinností nebylo provádět v tomto směru samostatné dokazování, neboť ani neměnil, ani nedoplňoval skutková zjištění učiněná okresním soudem (srov. §263 odst. 7 trestního řádu). Obsah důkazů nijak nepřehodnocoval, pouze dospěl k odlišnému právnímu závěru o vzniku nároku vyjmenovaných poškozených (na základě totožných skutkových závěrů).
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu