ECLI:CZ:US:2023:3.US.1631.23.1
sp. zn. III. ÚS 1631/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023, č. j. 7 Tdo 171/2023-2889, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2022, č. j. 7 To 43/2022-2785, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 63 T 11/2021-2729, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle městského soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že jako jednatelka a posléze ovládající osoba obchodní společnosti úmyslně nepodala daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období od ledna 2014 do dubna 2015 a nepřiznala vzniklou daňovou povinnost, čímž způsobila státu škodu v celkové výši 17 812 696 Kč. Za uvedené jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, k peněžitému trestu ve výši 1 050 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, funkce prokuristy včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci na dobu deseti let. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí obchodních partnerů stěžovatelky a listinných důkazů.
3. K uložení peněžitého trestu soud přistoupil s ohledem na zjevnou finanční motivaci daného jednání. Počet denních sazeb (350) odráží dlouhodobost a povahu trestného jednání, s přihlédnutím k ostatním uloženým trestům. Výše denní sazby (3 000 Kč) odpovídá podle soudu kvalifikovanému odhadu majetkových poměrů stěžovatelky. Stěžovatelka je sice starobní důchodkyní, avšak současně je činná v oblasti účetnictví. Dále je vlastníkem nemovitého majetku (dvou zahrad a v rámci společného jmění manželů je spolumajitelkou bytové jednotky a podílu na společných částech domu).
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Přitom se ztotožnil se všemi skutkovými i právními závěry městského soudu. Ani vyměřené tresty nepovažoval za nepřiměřeně přísné. Uložení peněžitého trestu bylo namístě s ohledem na motivaci stěžovatelky. Městský soud postupoval v souladu se zákonem, stanovil-li majetkové poměry stěžovatelky kvalifikovaným odhadem.
5. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Při rozhodování o peněžitém trestu se soudy dostatečně věnovaly majetkovým poměrům stěžovatelky. Městský soud zjišťoval zůstatky na jejích bankovních účtech, nemovitý majetek a výši starobního důchodu. Zákonná úprava umožňuje uložení peněžitého trestu vedle trestu odnětí svobody, přičemž jedinou podmínkou takového postupu je zištná pohnutka trestného jednání. Ta byla ve stěžovatelčině případě zjevně splněna. Nejvyšší soud připustil, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů mohla být zevrubnější v části týkající se stanovení denní sazby a jejich počtu. V podstatě však byly učiněny potřebné úvahy, uvedené pochybení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. Jako obiter dictum Nejvyšší soud k návrhu Nejvyššího státního zastupitelství na zrušení výroku o peněžitém trestu pro jeho možnou nedobytnost uvedl, že stěžovatelka sama takovou námitku nevznesla, proto byl takový návrh mimo rámec daného dovolacího řízení (Nejvyššímu státnímu zastupitelství nic nebránilo podat dovolání ve prospěch stěžovatelky). Nad rámec toho však Nejvyšší soud uvedl, že uložený trest se nejeví jako zřejmě nedobytný, neboť stěžovatelka vlastní v rozsudku městského soudu vyjmenovaný majetek.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že jí byl uložen citelný majetkový trest, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Peněžitý trest může být uložen pouze v takovém rozsahu, v jakém je dobytný. Soudy však dostatečně nezkoumaly osobní a majetkové poměry stěžovatelky. Městský soud se vůbec nezabýval závazky a výdaji stěžovatelky. Stěžovatelka upozorňuje na závazky spojené s postavením jednatelky obchodní společnosti (ručení za závazky společnosti). Dále soud nezohlednil povinnost nahradit poškozenému státu způsobenou škodu, ani existenci společného jmění manželů. Výměru peněžitého trestu stanovil soud odhadem majetkových poměrů stěžovatelky, aniž by dodržel subsidiární povahu takového postupu. Závěr o dobytnosti trestu není v dané věci podložen jednoznačně zjištěnými skutečnosti. Počet denních sazeb peněžitého trestu je odůvodněn zcela vágně, tudíž nepřezkoumatelně. Uložený trest považuje stěžovatelka za likvidační a skrytě zvyšující trest odnětí svobody o další dva roky. Jejím jediným příjmem je starobní důchod a vzhledem k uloženému trestu odnětí svobody si nemůže stěžovatelka nic přivydělat. Navíc je stěžovatelka vážně nemocná. Movitý majetek stěžovatelky nemá žádnou hodnotu a nemovitý majetek již musel být prodán k úhradě jiných závazků. Nadto měly pozemky v relaci k uloženému trestu velmi malou hodnotu. Rovněž stěžovatelčin manžel je ve starobním důchodu, bez dalších příjmů. V dané věci nebylo prokázáno, že by se stěžovatelka trestnou činnosti obohatila. Se stěžovatelčinými námitkami se ztotožnilo rovněž Nejvyšší státní zastupitelství.
7. Návrh na odklad vykonatelnosti výroku o uloženém peněžitém trestu odůvodnila stěžovatelka tím, že již obdržela výzvu k okamžité úhradě peněžitého trestu s poučením o možné přeměně tohoto trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Těžištěm stěžovatelčiny argumentace je tvrzení, že soudy nesprávně posoudily právní podmínky pro uložení peněžitého trestu a nesprávně hodnotily zjištěné okolnosti, týkající se majetkových poměrů stěžovatelky. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Žádné pochybení uvedeného druhu však napadená rozhodnutí nevykazují. V souladu s názorem Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud závěry městského soudu za stručné, leč nepřekračující hranici, za níž by již bylo nutné jeho rozhodnutí zrušit pro nerespektování ústavních práv stěžovatelky. Městský soud se majetkovými poměry stěžovatelky zabýval (srov. body 76 a 77 rozsudku) a následně je vyhodnotil ve vztahu k ukládání peněžitého trestu (srov. bod 101 rozsudku). Přitom se zabýval peněžními zůstatky na bankovních účtech stěžovatelky, vlastnictvím nemovitostí a automobilů a pravidelným příjmem (starobním důchodem). Taková zjištění jsou podle Ústavního soudu dostatečná, přičemž v podrobnostech lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožnil.
12. Obecná povinnost soudů zjistit správně majetkové poměry obžalovaného (a teprve subsidiárně stanovit jeho poměry odhadem) nelze podle Ústavního soudu chápat tak, že soudy musí znát majetkovou situaci obžalovaného zcela přesně. Takový požadavek by zjevně odporoval zásadě ekonomie řízení. Proto zákon připouští rámcové zjištění majetkových poměrů obžalovaného. Ostatně ani k výměře peněžitého trestu (ať už u stanovení výše denní sazby nebo jejich množství) nepřistupuje soud podle žádné přesné matematické rovnice, ale pouze s přihlédnutím k okolnostem případu a ustálené rozhodovací praxi.
13. Přihlédl-li Ústavní soud k výše uvedenému, dospěl k závěru, že městský soud svým povinnostem dostál. Při výměře peněžitého trestu bylo důležité vlastnictví nemovitostí a automobilů. Namítá-li stěžovatelka, že nemovitosti musela z důvodu plnění jiných závazků již prodat, jde o změnu skutkového stavu, která nastala až po uložení trestu (ještě v odvolání stěžovatelka namítala, že "vlastní zahrádku"). Došlo-li po odsouzení u stěžovatelky k významné změně majetkových poměrů, není to důvodem pro zrušení rozhodnutí o uložení trestu, který byl v dané době uložen legitimně, nýbrž může jít o skutečnost relevantní pro jiný procesní postup (např. upuštění od výkonu peněžitého trestu podle §342a odst. 1 trestního řádu). Vzhledem k tomu, že městský soud nerozhodoval o adhezním nároku poškozeného státu, nemohl jeho výši zohlednit při ukládání peněžitého trestu. Avšak i v této části platí výše uvedené o případné možnosti upuštění od výkonu peněžitého trestu, který by se pro plnění závazků vzniklých způsobenou škodou mohl stát tzv. nedobytný. Uložení peněžitého trestu nebylo rovněž nepřijatelným skrytým navýšením trestu odnětí svobody, neboť soud dostatečně odůvodnil svůj závěr, že trest odnětí svobody vyměřil na spodní hranici zákonné sazby z důvodu kombinace s majetkovým postihem (srov. bod 100 rozsudku městského soudu). Vytknout soudům nelze ani to, že by se nezabývaly stěžovatelčinými závazky, spojenými s její dřívější podnikatelskou činností. Skutečnost, že stěžovatelka (v podstatě v souvislosti s trestnou činností) na sebe přijala ještě další závazky, ze kterých musel nutně někdo těžit, nemůže být zásadně důvodem neuložení peněžitého trestu. Není přitom podstatné, zda se stěžovatelka trestnou činností obohatila přímo, nepřímo (např. obohacením společnosti, za níž jednala) anebo zda se tímto způsobem obohatila třetí osoba (obdobně srov. bod 40 usnesení Nejvyššího soudu). Zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu tak byly podle Ústavního soudu splněny.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu