ECLI:CZ:US:2023:3.US.1855.23.1
sp. zn. III. ÚS 1855/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2023, č. j. 15 To 59/2023-3342, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 16 T 36/2023, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, aniž by vazbu nahradil mírnějším opatřením. Stěžovatel je v dané trestní věci stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přičemž v dané věci již byla podána obžaloba. Podstata stíhaného jednání spočívá v tom, že stěžovatel měl ve skupině dalších osob provozovat několik pěstíren konopí, čímž získal prospěch převyšující 10 000 000 Kč.
3. Po provedených důkazech dospěl krajský soud k závěru, že důvody tzv. předstižné vazby nadále trvají. Důvodnost trestního stíhání soud dovodil již ze stěžovatelovy výpovědi (doznávající pěstování konopí, avšak rozporující rozsah činnosti). Stíhané jednání mělo podle soudu představovat záměr, k jehož naplnění docházelo po dobu několika let. Tvrzení stěžovatele, že nemůže v trestné činnosti pokračovat, neboť všechny zapojené osoby byly identifikovány a zadrženy policejními orgány, odporuje spisovému materiálu, z něhož naopak vyplývá, že obžalovaní nejsou jediní, kdo se na trestné činnosti podílel, přičemž některé jednající osoby se doposud nepodařilo ztotožnit. V dané věci nedochází k průtahům, proto nelze uvažovat o tom, že by k oslabení vazebního důvodu došlo pouhým plynutím času. Odhlédnout nelze od toho, že stěžovatel trestnou činnost bagatelizuje a navíc ji páchal fakticky v domácím prostředí, tj. ve svém bydlišti. Nelze tak považovat za důvodná jeho tvrzení o "silných rodinných vazbách", které by mu bránily trestnou činnost opakovat. Vazbu nelze podle krajského soudu nahradit mírnějšími opatřeními, a to s ohledem na osobu stěžovatele a závažnost stíhaného jednání.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl a ztotožnil se zcela se závěry krajského soudu. Důvodnost trvání předstižné vazby zesiluje skutečnost, že trestné činnosti se měl stěžovatel dopouštět po dobu dvou let a v dalším pěstování konopí mu zabránil až zásah policie. Krajský soud nepochybil při hodnocení osoby stěžovatele i povahy a závažnosti stíhaného jednání. Vycházel přitom z aktuální důkazní situace. Dokazování je nicméně teprve ve své počáteční fázi a důkazy tedy nelze finálně hodnotit. Rozhodné nejsou ani námitky stěžovatele ohledně chyb při provádění domovní prohlídky. Vrchní soud dospěl shodně s krajským soudem k závěru, že vazbu nelze účinně nahradit mírnějšími zajišťovacími instituty.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí neuvádí konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit důvodnost vazby. Vrchní soud se navíc v napadeném rozhodnutí výslovně ztotožnil s odůvodněním krajského soudu ohledně nemožnosti nahrazení vazby mírnějším institutem, přestože v usnesení krajského soudu není k tomuto závěru uvedena žádná úvaha. Samotná obava z opakování trestné činnosti není konkrétně odůvodněna. Neurčitý odkaz na další osoby, které nebyly v trestním řízení identifikovány, podle stěžovatele nepostačuje. Soudy se nezabývaly osobními a majetkovými poměry stěžovatele, ačkoliv bylo prokázáno, že stěžovatel je schopen se živit podnikáním. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť vůbec nereaguje na stěžovatelem vznesené námitky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.); veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)].
8. Těžištěm stěžovatelovy argumentace jsou námitky nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí (jakož i předcházejícího rozhodnutí krajského soudu). K tomu Ústavní soud připomíná, že na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z vazebního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat [srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121), nebo nález ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 413/01 (N 201/24 SbNU 513)]. Po seznámení se s napadeným usnesením a předcházejícím usnesením krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění i přes určitou obecnost obstojí.
9. Konkrétní okolnosti odůvodňující trvání stěžovatelovy vazby dostatečně vyplývají z celkového kontextu napadených rozhodnutí. Soudy přihlédly ke zjištěným okolnostem ohledně osoby obviněného, povahy a závažnosti trestného činu. S výjimkou závažnosti stíhaného jednání (viz níže) jde o okolnosti, které jsou soudy povinny zkoumat, a o učiněná zjištění mohou opřít závěr o důvodnosti tzv. předstižné vazby. Závažnost jednání, pro které je stěžovatel stíhán, je zásadně skutečností irelevantní (s výjimkou překročení minimální hranice závažnosti jednání podle §68 trestního řádu). Oproti vazbě útěkové (a částečně koluzní) není předstižná vazba zajišťovacím institutem, při jehož aplikaci by soudy měly zohledňovat závažnost stíhaného jednání, hodnotí pouze riziko z jeho dokonání či opakování. Nehrozí-li takové riziko (zejména vzhledem k povaze trestného jednání), nelze obviněného předstižnou vazbou omezit ani ve věcech zvlášť závažné trestné činnosti.
10. Povaha stíhaného jednání (a související způsob jeho spáchání) je naopak jednou z nejdůležitějších skutečností, k nimž jsou povinny soudy přihlédnout. V dané věci soudy trestnou činnost nejen dostatečně popsaly, ale vyhodnotily i rizika jejího opakování. V souladu s judikaturou Ústavního soudu tak zohlednily zejména rozsah a délku páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4204/12, nebo usnesení ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2920/14), postavení obviněného při páchání trestné činnosti (srov. např. bod 16 usnesení ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4717/12), jakož i organizovanost trestné činnosti a z ní plynoucí významný a pravidelný příjem (srov. např. usnesení ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2638/12). Významnými jsou rovněž skutečnosti, že stěžovatel měl danou trestnou činnost páchat ve svém bydlišti a některé do trestné činnosti zapojené osoby dosud nebyly identifikovány. Všechny uvedené skutečnosti důvodnost trvání vazby posilují svým vzájemným spolupůsobením. Vytknout soudům nelze ani to, že zohlednily stěžovatelův postoj k stíhané trestné činnosti. Přestože je jistě jeho právem hájit se způsobem, který uzná za vhodný, lze volbu procesní strategie zvážit při hodnocení rizika budoucího chování obviněného. Výše uvedené okolnosti jsou dostatečně konkrétní a lze tedy uzavřít, že nutnost trvání předstižné vazby je v dané věci dostatečně odůvodněna.
11. Pochybení Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým se soudy vypořádaly s (ne)možností nahradit vazbu mírnějšími zajišťovacími instituty. Stručnost daného odůvodnění (srov. str. 4 napadeného usnesení a bod 9 usnesení krajského soudu) nepřekračuje podle Ústavního soudu meze přípustného a přezkoumatelného odůvodnění vzhledem k závažnosti a přesvědčivosti výše uvedených skutečností, odůvodňujících trvání vazby. Nemožnost nahrazení vazby z těchto skutečností dostatečně vyplývá.
12. Za ústavně souladný považuje Ústavní soud rovněž způsob, jakým vrchní soud reagoval na námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti proti usnesení krajského soudu. Soud rozhodující o opravném prostředku není povinen reagovat podrobně na každou uplatněnou námitku, lze-li její nedůvodnost dovodit z kontextu argumentace uplatněné ve zbytku rozhodnutí. Obsáhlé odůvodnění stěžovatelovy stížnosti proti usnesení krajského soudu se z velké části zabývá dílčími a pro rozhodování o vazbě irelevantními aspekty dané trestní věci. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že se vrchní soud (potažmo oba soudy) vypořádal se skutečnostmi a námitkami, relevantními pro předmět daného řízení (tedy s naplněním důvodů pro trvání vazby).
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu