ECLI:CZ:US:2023:3.US.1926.23.1
sp. zn. III. ÚS 1926/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem Masarykova 1680/110, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 312/2023-641 ze dne 11. dubna 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 297/2022-589 ze dne 8. prosince 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel a jeho manželka (druhá obviněná) byli rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. 62 T 15/2019 ze dne 31. 3. 2022 uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Uvedeného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že úmyslně zle nakládal se svým nezletilým synem Radkem (jedná se o pseudonym), a to nepřiměřeným trestáním, zejména bolestivým bitím rukou, obličeje a těla, nucením pobývat ve studené vodě, ponižováním a vyvoláváním pocitů strachu a viny). Stěžovateli byl okresním soudem uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, druhá obviněná (stěžovatelova manželka) byla odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
3. O stěžovatelově odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") tak, že napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád) zrušil ve výroku o trestu ohledně obou obviněných, a podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří a půl let.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí obecných soudů vnímá jako porušení mezinárodních závazků České republiky, a jako nerespektující Listinou zaručené právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu v trestním řízení a na nestranné rozhodování a přiměřené trestání i v případě, že by byla vina nepochybně prokázána. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nerespektovaly v jeho trestní věci základní zásady řízení, konkrétně zásadu presumpce neviny a zásadu hodnocení důkazů v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Stěžovatel dále obecně poukazuje na čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, Ústavu a na §1 odst. 1 a §2 tr. řádu, přičemž dovozuje, že trestní řízení má působit k upevňování zákonnosti, a dodává, že účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání pachatele, ale i zabezpečení "fair procesu".
6. Stěžovatel má za to, že trest, který mu byl uložen, je i po zmírnění krajským soudem drakonický, a že podobně přísný trest dosud za podobné jednání nebyl nikdy uložen. Stěžovatel o sobě uvádí, že je málo empatický, a že v rozhodné době byl vyčerpaný dlouhodobou prací, stresem z úmrtí manželky a stresem z nezdařených těhotenství nové manželky. Uvádí, že rezignoval na vedení rodiny a nechal se vést. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, které uvěřily výpovědi jeho syna Radka. Uvádí, že popisu skutkového stavu odporují jiné ve věci provedené důkazy, například že násilné jednání ze strany odsouzených by muselo zanechat na jeho těle zjevné stopy, a to v době, kdy nikdo takové stopy nepozoroval (např. při plavání ve škole). Zřejmé rozpory ve tvaru podlitin na těle nezletilého (zjištění Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a fotodokumentace pořízená po nálezu poškozeného v obchodním centru), dle stěžovatele rozhodně neodpovídají bití pružným a houževnatým předmětem (absence typických protáhlých podlitin), a měly tak být hodnoceny soudy při respektování zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stěžovatel uvádí, že v době Radkovy hospitalizace je sice popsáno odtažité chování stěžovatele, popř. chladné či nepřátelské jednání druhé odsouzené, ale to dle něj rozhodně nedokazuje násilí, které dramaticky popisuje nezletilý Radek. Ve spojení se závěry znaleckého posudku a se zjištěními pěstounů a orgánu sociálně-právní ochrany dětí v době trvání pěstounské péče se však soudy měly zabývat dokazováním mnohem pečlivěji. Závěr o vině ohledně závažného jednání tak stojí dle stěžovatele pouze na tvrzeních Radka ve spojení s tvrzeními osob, které s ním přicházely do styku ve specifických situacích a které mohou popisovat pouze vnější projevy psychické nepohody, která však nemusí být důsledkem Radkem líčeného násilí ze strany odsouzených.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud nejprve předesílá, že námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, jsou z velké části opakováním jeho obhajoby a argumentů z opravných prostředků, které užil v průběhu řízení před obecnými soudy, a se kterými se tyto soudy podrobně zabývaly a vypořádaly.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že přehodnocování skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem, a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá. K takovým závěrům však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
10. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces či princip presumpce neviny, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Skutkové závěry o vině stěžovatele nebyly budovány toliko na jediném důkazu, jak tvrdil stěžovatel, ale na řetězci vzájemně se podporujících důkazů. Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu i Nejvyššího soudu je zpracováno pečlivě a odpovídá na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu (okresního soudu) jsou dobře popsána, krajský soud z nich vychází a své právní závěry odůvodňuje (srov. body 18 a násl. napadeného rozsudku krajského soudu) a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.
11. Stěžovatel vznáší výhrady též k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. K této námitce Ústavní soud uvádí, že je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2613/13 ze dne 23. 1. 2014 a sp. zn. III. ÚS 2925/14 ze dne 5. 3. 2015). Závěry obecných soudů se v projednávané věci a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností nemá důvod přistoupit ke kasačnímu zásahu. Uložený trest byl obecnými soudy řádně odůvodněn a i v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele přezkoumal i přiměřenost uloženého trestu ve výměře 3 a půl roku, tedy pod polovinou předmětné trestní sazby, přičemž uvedl, že tento trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný natolik, aby byl považován za exemplární, a tedy porušující právo na spravedlivý proces (v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014).
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu