ECLI:CZ:US:2023:3.US.211.23.1
sp. zn. III. ÚS 211/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem se sídlem Praha 6 - Bubeneč, Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2022, č. j. 1 Nt 5076/2022-17, a usnesení Policie České republiky, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality - 3. oddělení ze dne 19. 9. 2022, č. j. KRPA-94017- 56/TČ-2022-001273, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Policie České republiky, Služba kriminální police a vyšetřování, Odbor obecné kriminality - 3. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") a usnesení Policie České republiky, Služba kriminální police a vyšetřování, Odbor obecné kriminality - 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv zaručených čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že napadeným usnesením uložil policejní orgán stěžovateli pořádkovou pokutu, neboť neuposlechl výzvy k vydání věci pro účely trestního řízení dle §78 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řádu"), a sice dvou blíže specifikovaných vozidel, které stěžovatel odvezl od osoby, která s nimi disponovala, s tím, že je zajišťuje jako hodnotu za pohledávku z neuhrazených faktur. Stěžovatel se proti pořádkové pokutě bránil stížností, ve které mimo jiné namítal, že si policejní orgán svým postupem vynucuje na stěžovateli jako na osobě podezřelé součinnost při opatřování důkazů. Obvodní soud stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká policejnímu orgánu, že nebyl oprávněn přezkoumávat uplatnění zadržovacího práva, k čemuž je příslušný pouze soud v řízení o vydání věci, a namítá, že policejní orgán neobjasňuje okolnosti svědčící i ve prospěch stěžovatele a poukazuje na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu. Stěžovateli není zřejmé, z čeho policejní orgán dovodil hodnotu zadržovaných vozidel a není odůvodněna ani samotná výše pokuty.
4. Stěžovatel dále upozorňuje, že postup policejního orgánu považuje za rozporný se zákazem sebeobviňování, neboť si na něm jako osobě podezřelé vynucuje součinnost při opatřování důkazů proti němu samému. Odvolává se přitom na judikaturu Ústavního soudu vztahující se jednak ke kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, jednak k nemožnosti vymáhání splnění předkládací povinnosti dle §78 tr. řádu vůči podezřelým či obviněným osobám postupem dle §66 tr. řádu, tedy ukládáním pokut.
5. Dále stěžovatel odmítá naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který je prověřován, tvrdí, že zadržovací právo dle §1395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neuplatnil jako fyzická osoba, ale jako statutární orgán dvou obchodních společností.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Jde-li o samotnou pořádkovou pokutu, je na ni třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení [srov. např. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167)]. Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v §66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod [srov. nález ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 766/2000 (N 94/22 SbNU 311)].
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci dostál policejní orgán svým povinnostem, když uložení pořádkové pokuty logicky odůvodnil tím, že stěžovatel ani po opakovaném poučení nevyhověl jeho výzvě podle §78 odst. 1 trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1819/13). Ústavní soud neshledal vady ani v napadeném usnesení obvodního soudu, který se s rozhodnutím policejního orgánu ztotožnil a uzavřel, že policejní orgán postupoval v souladu s §66 odst. 1 trestního řádu, když stěžovateli uložil pořádkovou pokutu, a to, jak podotýká Ústavní soud, ve výši odpovídající zákonným kritériím.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že mu byla pořádková pokuta uložena protiprávně, zvláště když se stěžovatel svojí argumentací poněkud míjí s obsahem napadených rozhodnutí. Stěžovatel sice doložil judikaturu Ústavního soudu, která (zdánlivě) podporuje jeho argumentaci, nutno však upozornit, že ta na jeho situaci nedopadá. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukázal na existenci ústavně zaručeného práva nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 32, vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.), sp. zn. II. ÚS 118/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 13), sp. zn. III. ÚS 561/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 54), sp. zn. II. ÚS 552/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 40, nález č. 12) a další]. Výslovně pak k možností aplikace §66 tr. řádu uvedl, že uložením pořádkové pokuty nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, resp. ji nutit k sebeobviňování v trestním řízení [viz nález sp. zn. I. ÚS 636/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 42, nález č. 153)].
12. Zákaz sebeobviňování je však vždy nutno vyložit v kontextu individuálního případu a posoudit jednotlivě podmínky, za kterých k neuposlechnutí výzvy dochází. Z napadeného usnesení policejního orgánu přitom vyplývá, že stěžovatel sám při podání vysvětlení potvrdil, že vozidla odvezl, zadržuje je a jejich hodnota přesahuje jeden milion Kč. Pokud za této situace policejní orgán i obvodní soud seznaly, že důkazy, jejichž opatření a provedení bylo vyžadováno, již nemohou vyznít v neprospěch stěžovatele (viz napadené usnesení obvodního soudu), a tedy vydání předmětných vozidel nemůže být považováno za sebeobviňování, Ústavní soud nemá proti takovému závěru výhrad. Z logiky věci je totiž zjevné, že na samotném vydání vozidel se na právní situaci stěžovatele nic podstatného nezměnilo, přinejmenším ve smyslu jeho případného trestního postihu.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že policejní orgán své rozhodnutí řádně a náležitě odůvodnil a stížnostní soud se následně věcí v dostatečném rozsahu zabýval, a ačkoliv je možné si představit odůvodnění podrobnější, Ústavní soud již v minulosti uvedl, není jeho úkolem obecné soudy "edukovat", nýbrž zasahovat pouze v těch případech, kdy zjistí pochybení ústavní intenzity. K tomu však v této věci neměl důvod. Ústavní soud proto nespatřuje důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci.
14. Současně Ústavní soud v rozhodování policejního orgánu a obvodního soudu neshledal ani jiná pochybení, která by bylo možné teprve vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohla by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
15. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu