ECLI:CZ:US:2023:3.US.2408.23.1
sp. zn. III. ÚS 2408/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pernici, zastoupeného JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, č. j. 23 Cdo 912/2023-283, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2022, č. j. 37 Co 133/2022-265, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 11. 2021, č. j. 703 C 4/2021-203, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal vůči L. Jerofejevě (dále jen "žalovaná") vrácení částky 2 160 000 Kč s příslušenstvím, což žalovaná odmítala s tvrzením, že jí stěžovatel tyto finanční prostředky poskytl na základě darovací smlouvy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, odmítl jako nepřípustné.
6. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá shodné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení (tzn. v jím podaném odvolání i dovolání). Opětovně tudíž zpochybňuje výsledky dokazování a namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Upřesňuje, že "obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel žalované částku 2 160 000 Kč, která je předmětem řízení, daroval a mezi účastníky tedy byla uzavřena darovací smlouva. K tomuto závěru dospěly i přesto, že v řízení byla provedena řada, resp. velké množství důkazů, které uzavření darovací smlouvy jednoznačně vyvrací." Stěžovatel označuje rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná. Má rovněž za to, že obecné soudy neprovedly některé klíčové důkazy (např. výslechy svědků), avšak současně připustily (z jeho pohledu nesprávně) důkazy jiné (odkazuje na audionahrávky předložené žalovanou). Krajskému i okresnímu soudu též vytýká, že se dopustily závažných procesních pochybení, když jej v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nepoučily, že neunáší důkazní břemeno ohledně jím tvrzených skutečností. Stěžovatel je toho názoru, že "pokud jej tyto soudy nepoučily tak, jak pro ně tato povinnost vyplývá z §118a o. s. ř, daly tím stěžovateli nepochybně najevo, že splnil veškeré své procesní povinnosti a nemusí se tedy obávat vynesení pro něj nepříznivého (a tedy i překvapivého) rozhodnutí."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti též mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
9. Ústavní soud s ohledem na argumentaci stěžovatele uvádí, že - obecně vzato - zásadně nepřezkoumává a nepřehodnocuje ani důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Do rozhodování obecných soudů v tomto ohledu zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, resp. v případech extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) ze dne 23. 3. 2004, nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407) ze dne 20. 9. 2006; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - neshledal žádné kvalifikované pochybení ve shora naznačeném smyslu, jež by teprve mohlo být považováno za porušení tvrzených základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování v předmětné věci vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k dané oblasti. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s hodnocením skutkového stavu, jakož i s provedeným výkladem a aplikací podústavního práva. Jak je však již uvedeno shora, Ústavnímu soudu nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat. Pro Ústavní soud je totiž podstatné, že obecné soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily, jejich závěry jsou současně plně akceptovatelné a nelze je považovat za jakkoliv vybočující či překvapivé, neboť jsou v souladu s ustálenou judikaturou v dané oblasti. Ústavní soud tudíž neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Lze doplnit, že pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
11. Stěžovateli není možno přisvědčit ani ohledně námitky neprovedení důkazu výslechy svědků Pokory a Kunce. Jakkoliv totiž podle ustálené judikatury zdejšího soudu platí, že vada spočívající v tzv. opomenutém důkazu (zjednodušeně vyjádřeno: soud neprovede navržený důkaz a ani racionálně nevysvětlí, proč tak neučinil) může dosáhnout až protiústavní intenzity, v nyní posuzované věci tato situace nenastala. Jak se totiž podává z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. zejména odst. 10 a 11 rozsudku krajského soudu), soudy náležitě vysvětlily, z jakých důvodů tento výslech neprovedly a toto vysvětlení shledává Ústavní soud dostačujícím.
12. Lze tedy shrnout, že obecné soudy se námitkami, jež stěžovatel opětovně v identické podobě překládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž - jak bylo řečeno - ovšem pouze polemizuje s hodnocením skutkového stavu nyní posuzovaného případu, již opakovaně vypořádaly, přičemž jejich závěry považuje zdejší soud za zcela odůvodněné, resp. nespatřuje na nich nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Opakovat přitom, co bylo přesvědčivě vyloženo okresním, krajským i dovolacím soudem, by zdejší soud považoval za nadbytečné, a proto se omezí toliko na odkaz na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu