ECLI:CZ:US:2023:3.US.249.23.1
sp. zn. III. ÚS 249/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Yvonny Bechinieové, zastoupené JUDr. Michalem Kociánem, advokátem se sídlem Jičínská 1346/6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 24 Cdo 1240/2022-219, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 62 Co 367/2021-170, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 8. 2021, č. j. 12 C 141/2019-136, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 9. 2021, č. j. 12 C 141/2019-156, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy a obsahu napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (dále jen "žalobkyně"), jíž se domáhala určení, že je podle závěti ze dne 25. 3. 2017 dědičkou po zůstavitelce D. Bechinieové.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") shora rubrikovaným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce D. Bechinieové (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatelky a druhé žalované, JUDr. Y. Bechinieové, rozporujících závěr obvodního soudu, že byla prokázána existence závěti zůstavitelky ke dni jejího úmrtí, ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné podle §219 o. s. ř. Městský soud s odkazem na rozhodnutí obvodního soudu zdůraznil, že stěžovatelka a druhá žalovaná neprokázaly své tvrzení, že závěť byla zničena.
5. Dovolání stěžovatelky a druhé žalované bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
6. Stěžovatelka s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem opakuje námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž rozporuje skutková zjištění obecných soudů, že zde v době smrti zůstavitelky existovala závěť. Stěžovatelka se dovolává opomenutých důkazů, namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Současně má za to, že obecné soudy nepřípustně obrátily důkazní břemeno, když požadovaly, aby prokázala, kdy a jakým způsobem byla předmětná závěť zničena.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Zpochybňuje-li stěžovatelka postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
10. Ústavní soud dále upřesňuje, že k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvykle dospívá v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
11. V nyní posuzované věci však výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, zdejší soud v postupu obecných soudů neshledal. Obvodní soud, na jehož závěry následně v rámci odvolacího přezkumu navázal městský soud, totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě popsal a vysvětlil, na základě jakých zjištění dospěl k závěrům o skutkovém stavu věci, který považoval za prokázaný a ani Ústavní soud zde nemá za to, že by snad skutková zjištění byla v rozporu s provedenými důkazy. Naopak je přesvědčen, že se tímto způsobem stěžovatelka pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat pro ni nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se obecné soudy řídily při posouzení stěžovatelčiny věci. Obvodní soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že zůstavitelka platně pořídila vlastnoručně podepsanou holografní závěť, kterou podepsali rovněž dva přítomní svědci (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 23). Konstatoval, že platnosti závěti nebrání ani to, že nebyl dohledán její originál (předložena byla pouze kopie, která však byla úředně ověřena). Obvodní soud stěžovatelku (a druhou žalovanou) poučil postupem podle §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. a vyzval je k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů stran prokázání jejich tvrzení, že předmětná závěť byla zničena (srov. rozsudek městského soudu, bod 16). Tento postup - navzdory nesouhlasnému názoru stěžovatelky - aproboval rovněž Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2). Jak se dále podává z obsahu napadených rozhodnutí (srov. rozsudek městského soudu, bod 16), "samy žalované při jednání dne 1. 4. 2021 prostřednictvím svého zástupce připustily, že nejsou schopny prokázat, kdy a jak byla předmětná závěť zničena, a že byla zničena zůstavitelkou v úmyslu ji zrušit." Za těchto okolností tudíž obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyně se určuje dědičkou po zůstavitelce, resp. že jí svědčí dědické právo z titulu závěti zůstavitelky pořízené dne 25. 3. 2017, kterážto závěť zde existovala i v době smrti zůstavitelky, neboť nebylo prokázáno, že by byla v mezidobí zůstavitelkou zrušena. Jak již bylo řečeno výše, na takto odůvodněných a přesvědčivých závěrech neshledává zdejší soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Toliko stručně postačí uvést, že obvodní soud dostatečně odůvodnil též neprovedení dalších stěžovatelkou navrhovaných důkazů, když konstatoval, že tyto důkazy by byly nadbytečné (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 13). Obvodní soud tudíž - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - nezatížil nyní posuzované řízení ústavněprávním deficitem označovaným jako "opomenutý důkaz".
13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
15. Ústavního soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu