ECLI:CZ:US:2023:3.US.2532.23.1
sp. zn. III. ÚS 2532/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2023 č. j. 30 Cdo 1233/2023-462, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 14 Co 374/2022-436 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. srpna 2022 č. j. 10 C 314/2016-391, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a účasti Městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") domáhal po žalovaných, Městské části Praha 6 (dále jen "první vedlejší účastnice") a České republice, za niž v řízení postupně jednalo Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo financí (dále jen "druhá vedlejší účastnice"), zaplacení částky 771 493 Kč s příslušenstvím, jakož i konstatování porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvedená částka sestávala z následujících položek: a) částka 167 874 Kč požadovaná vůči první vedlejší účastnici z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež byla stěžovateli způsobena posléze zrušeným rozhodnutím první vedlejší účastnice ze dne 12. 3. 2012 č. j. MCP6 017306/2012, b) částka 167 873 Kč požadovaná vůči druhé vedlejší účastnici jako náhrada nemajetkové újmy, kterou stěžovatel utrpěl v důsledku rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 4. 2012 č. j. S-MHMP 352569/2012 zrušeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 3 A 68/2012, c) částka 167 873 Kč požadovaná vůči každé z vedlejších účastnic (celkem se tedy jednalo o částku 335 746 Kč) jako náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o stěžovatelově žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jež bylo u první vedlejší účastnice vedeno v době od 27. 2. 2012 do 16. 11. 2015, a d) částka 50 000 Kč požadovaná rovněž vůči každé z vedlejších účastnic (celkem tedy částka 100 000 Kč) a připadající na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být stěžovateli způsobena neposkytnutím požadovaných informací.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 27. 9. 2019 č. j. 10 C 314/2016-182, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako soudu odvolacího ze dne 31. 1. 2020 č. j. 14 Co 389/2019-212, žalobu ve vztahu k položkám uvedeným výše pod písmeny a), b) a d) zamítl, a poté svým usnesením ze dne 16. 9. 2020 č. j. 10 C 314/2020-235 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2020 č. j. 14 Co 396/2020-266 žalobu v rozsahu konstatování porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve vztahu k druhé vedlejší účastnici odmítl. Předmětem dalšího řízení tudíž zůstal pouze stěžovatelův požadavek na konstatování porušení jeho práva na spravedlivý proces směřující vůči první vedlejší účastnici a dále dvě částky ve stejné výši po 167 873 Kč, které stěžovatel požadoval po vedlejších účastnicích (žalovaných) z titulu odškodnění nemajetkové újmy související s nepřiměřenou délkou řízení.
4. Nyní napadeným rozsudkem ze dne 15. 8. 2022 č. j. 10 C 314/2016-391 obvodní soud žalobu zamítl jak v části týkající se požadavku stěžovatele na konstatování porušení jeho práva, přičemž tak rozhodl ve vztahu k oběma vedlejším účastnicím (výrok I), tak i v části týkající se žalobního požadavku na zaplacení obou zbývajících částek 167 873 Kč s příslušenstvím (výroky II a III), načež rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit oběma vedlejším účastnicím a hlavnímu městu Praze náklady řízení (výroky IV, V a VI).
5. V rámci skutkových zjištění obvodní soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel podal dne 27. 2. 2012 u první vedlejší účastnice žádost o informace související s usnesením Rady městské části Praha 6 ze dne 18. 1. 2012. První vedlejší účastnice však tyto informace v zákonné patnáctidenní lhůtě stěžovateli neposkytla, nýbrž tak učinila až dne 16. 11. 2015, tedy poté, co stěžovatel v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 3 A 68/2012 uspěl se svou správní žalobou. Vzhledem k tomu, že obě vedlejší účastnice vznesly v průběhu řízení námitky promlčení zažalovaného nároku, zabýval se soud prvního stupně skutečnostmi podstatnými pro posouzení jejich důvodnosti. V této souvislosti zjistil, že zmíněné soudní řízení vedené o správní žalobě skončilo dne 21. 9. 2015, žádost o přiznání nyní řešeného zadostiučinění podal stěžovatel u druhé vedlejší účastnice dne 14. 4. 2016, ta ji dne 20. 4. 2016 postoupila první vedlejší účastnici, která tuto žádost poté vyřídila dne 28. 4. 2016, načež stěžovatel podal žalobu v této věci k soudu dne 6. 10. 2016. Na základě uvedených skutečností dospěl obvodní soud k závěru, že šestiměsíční promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k oběma vedlejším účastnicím uplynula dříve, než stěžovatel podal žalobu u soudu.
6. Městský soud rozhodl o odvolání stěžovatele nyní napadeným rozsudkem ze dne 25. 11. 2022 č. j. 14 Co 374/2022-436 tak, že rozsudek obvodního soudu v části výroku I týkající se konstatování porušení stěžovatelova práva druhou vedlejší účastnicí zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I, jakož i ve výrocích II, IV a VI, tj. ve výrocích týkajících se první vedlejší účastnice a hlavního města Prahy, potvrdil (výrok II rozsudku městského soudu), ve výrocích III a V týkajících se druhé vedlejší účastnice tento rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok III rozsudku městského soudu), a závěrem rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit první vedlejší účastnici a hlavnímu městu Praze náklady odvolacího řízení (výroky IV a V rozsudku městského soudu).
7. O dovolání stěžovatele proti výroku II rozsudku městského soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2023 č. j. 30 Cdo 1233/2023-462 tak, že dovolání v rozsahu vztahujícím se k části výroku rozsudku městského soudu, kterou byl rozsudek obvodního soudu potvrzen v zamítavých výrocích týkajících se první vedlejší účastnice, podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. V rozsahu směřujícím proti té části výroku II napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích IV a VI, jež se týkají nákladů řízení, posoudil Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], a proto jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel se na rozdíl od obecných soudů domnívá, že citované ustanovení se vztahuje nejen ke státu, ale i k územním samosprávným celkům. K tomu uvádí, že toto ustanovení je součástí hlavy třetí "Společná a přechodná ustanovení" zákona č. 82/1998 Sb. a nevztahuje se striktně k ustanovení §14 tohoto zákona. Dále poukazuje na konstantní judikaturu, která podle něj zcela jasně uvádí, že v případě, že probíhá řízení jak před správním orgánem, tak před soudem, je třeba na tato řízení nahlížet jako na jeden celek. Namítá také, že soudy v těchto věcech rozhodují rozdílně s tím, že doposud vztahovaly stavení lhůty jak ke státu, tak k samosprávnému územnímu celku a obdobné případy neměly za promlčené a stejně se k této problematice stavěly i samosprávné územní celky. Stěžovatel se tedy domnívá, že pokud je nárok uplatněn vůči samosprávnému územnímu celku před tím, než je podávána žaloba, a je tedy zahájeno předběžné projednání nároku, pak zde platí ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stejně, jako by došlo k předběžnému uplatnění nároku vůči státu.
9. Námitka promlčení byla podle stěžovatele vznesená v rozporu s dobrými mravy, a promlčecí lhůta navíc ani nebyla posouzena správně. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že v okamžiku podání žaloby nebylo vůbec zřejmé, kdo vlastně za vzniklou újmu odpovídá, byl naprostý chaos ve vztahu k posuzování nároků na náhradu újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeném před správními orgány a bylo velmi problematicky a zcela rozdílně posuzováno, která organizační složka vystupuje za stát, pokud tento odpovídá jak za tu část, která probíhala před správními orgány, tak za část probíhající před soudy. Postup první vedlejší účastnice spočívající ve vznesení námitky promlčení je zneužitím práva na úkor stěžovatele, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno a který je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná v té části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i výroku II napadeného rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen výrok I (v části týkající se návrhu na konstatování porušení práv ze strany první žalované), výrok II a nákladové výroky IV a VI rozsudku obvodního soudu, neboť ve vztahu k těmto rozhodnutím (či jejich uvedeným částem) stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario),
11. Jak je z odůvodnění ústavní stížnosti zřejmé, stěžovatel svými námitkami napadá pouze v předchozím odstavci uvedená rozhodnutí (a jejich části). V petitu ústavní stížnosti se ovšem domáhá zrušení označených rozhodnutí soudů všech stupňů, a to v plném rozsahu. Jelikož je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, je jeho úkolem posoudit rovněž procesní předpoklady řízení ve vztahu ke zbývajícím částem napadených rozhodnutí.
12. Ve vztahu k výroku III rozsudku městského soudu, kterým byl zrušen rozsudek obvodního soudu ve výrocích III a V je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, když obecné soudy budou o jeho nárocích po zrušujícím rozsudku odvolacího soudu znovu jednat. V této části proto musí být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
13. Ve vztahu k výroku I rozsudku městského soudu (jímž byl zrušen výrok I obvodního soudu týkající se návrhu na konstatování porušení práva druhou vedlejší účastnicí a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno), jakož i k nákladovým výrokům IV a V rozsudku městského soudu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako opožděnou. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, rozsudek městského soudu obsahující uvedené výroky (proti nimž nebylo podáno dovolání) byl stěžovateli doručen dne 5. 1. 2023, přičemž Ústavní soud obdržel ústavní stížnost dne 25. 9. 2023, a nebyla tedy zachována lhůta ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
14. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž konstatoval, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373) či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůraznil, že při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při jeho zákonném provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny.
15. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil rovněž k institutu promlčení nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. v ústavní rovině. Je-li závěr obecných soudů o promlčení nesprávný a neopodstatněný, je tím stěžovateli fakticky znemožněno naplnit v dané věci ústavní právo na odškodnění vůči státu a jde o porušení základního práva zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 3496/13 ze dne 23. 7. 2015 (N 134 SbNU 107)]. K institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty [viz mutatis mutandis nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)].
16. Stěžovatel v projednávaném případě namítá, že nesprávnou interpretací ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. obecné soudy porušily jeho právo garantované článkem 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je porušením práva na soudní ochranu mimo jiné situace, kdy soud při řešení určité otázky upřednostní jinou než ústavně konformní variantu výkladu podústavního práva [srov. např. nález ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 114/94 (N 9/3 SbNU 45)] nebo když se při jeho aplikaci dopustí výkladu, jenž by byl svévolný či nerozumný nebo vybočující z obecně akceptovatelných pravidel výkladu právních norem [srov. např. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85), nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69) nebo nález ze dne 7. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3523/11 (N 48/64 SbNU 599)]. Ústavní soud musel v projednávaném případě posoudit, zda obecné soudy zvolily ústavně konformní variantu výkladu citovaného ustanovení.
17. Dle ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. "promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců."
18. V projednávané věci obecné soudy přijaly závěr, že se stavení promlčecí doby podle ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vztahuje pouze na nároky na náhradu škody uplatňované vůči státu, nikoliv vůči územním samosprávným celkům. Na základě tohoto posouzení pak rozhodly, že vůči první vedlejší účastnici (Městské části Praha 6) je stěžovatelův nárok již promlčen, neboť jej stěžovatel uplatnil u soudu až po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty upravené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
19. Nejvyšší soud nejprve ve svých úvahách vyložil, že obligatorní požadavek tzv. předběžného uplatnění nároku podle §14 a §15 zákona č. 82/1998 Sb., jehož splněním zákon podmiňuje možnost domáhat se tohoto nároku u soudu, nedopadá na případy, v nichž subjektem odpovědným za škodu (újmu) způsobenou výkonem veřejné moci je nikoliv stát, nýbrž je jím podle §19 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. územní samosprávný celek. Tento svůj dílčí závěr Nejvyšší soud zdůvodnil systematikou zákona, jakož i účelem zákonné úpravy institutu předběžného uplatnění nároku. K tomu rovněž poukázal na svoji konstantní judikaturu, která uvedený závěr potvrzuje. Na uvedený požadavek obligatorního předběžného projednání nároku na náhradu škody (újmy) proti státu upravený v §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb. pak podle Nejvyššího soudu navazuje §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jehož účelem je zabránit promlčení nároku na náhradu této újmy po dobu, kterou má stát k dispozici pro předběžné projednání tohoto nároku a jeho dobrovolné uspokojení. Důvod pro stavení běhu promlčecí lhůty, který je v §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. upraven, se tudíž uplatní jen v případě, kdy je za újmu odpovědný stát. Nejvyšší soud tedy zastává názor, že pokud v případě, kdy za újmu odpovídá územní samosprávný celek, zákon s předběžným projednáním nároku naopak nepočítá, pak zde ke stavení běhu promlčecí lhůty z tohoto důvodu logicky nedochází.
20. Ústavní soud má za to, že při posuzování otázky výkladu ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. dovolací soud logicky a přesvědčivě vyložil své úvahy, na jejichž základě dospěl k závěru, že citované ustanovení týkající se stavení promlčecí lhůty nedopadá na situace, kdy subjektem odpovědným za újmu je územní samosprávný celek. Tento závěr i jeho odůvodnění považuje Ústavní soud v posuzované věci za ústavně aprobovatelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto ohledu nelze označit za svévolné, iracionální či vybočující z obecně akceptovatelných pravidel výkladu právních norem. Pakliže stěžovatel namítá, že dosud byla uvedená otázka soudy i samotnými územními samosprávnými celky posuzována rozdílně, lze podotknout, že sjednocování judikatury obecných soudů je právě úkolem Nejvyššího soudu. Ten při posuzování přípustnosti stěžovatelova dovolání dospěl k závěru, že stěžovatelem předložená otázka dosud v jeho judikatuře nebyla vyřešena, meritorně tuto otázku přezkoumal a svůj závěr náležitě zdůvodnil, přičemž přijatý výklad podepřel i názory komentářové literatury (citované v napadeném rozsudku dovolacího soudu). Nadto Ústavní soud dodává, že zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku je rozhodnutím, které nepředstavuje samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, neboť k důvodně uplatněné námitce promlčení je soud povinen přihlédnout. Ústavní soud připomíná, že "stanovený postup" ve smyslu shora uvedené ústavní garance zavazuje nejen účastníka, ale i soud (srov. např. usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2493/20).
21. Ústavní soud proto neshledal, že by Nejvyšší soud, ale ani soudy prvního a druhého stupně výkladem a aplikací citovaného ustanovení vybočily z mezí, které jsou na ně kladeny ústavněprávními předpisy, a dospěl k závěru, že právo stěžovatele na soudní ochranu tímto postupem nebylo porušeno.
22. Ke stěžovatelem tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud pro úplnost uvádí, že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně obecným soudům (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/13). Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na §3 odst. 1 občanského zákoníku přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě okolností konkrétního případu. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení není bez dalšího v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3685/12). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak v řízení před obecnými soudy (jak vyplývá z obsahu přiložených podání) neučinil, nelze soudům vyčítat, že ani v jeho případě námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy nepovažovaly.
23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu