ECLI:CZ:US:2023:3.US.2545.22.1
sp. zn. III. ÚS 2545/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem, sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 sp. zn. 6 Tdo 203/2022, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2021 č. j. 5 To 54/2020-11023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2019 č. j. 34 T 7/2017-10529, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník") a byl podle §240 odst. 3 téhož zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších šesti obviněných.
3. O odvolání stěžovatele a dalších obviněných a o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí krajského soudu z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele a další obviněné uznal vinnými jednak zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 téhož zákona, jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá téhož zákona. Stěžovatele za to odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 a §43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) téhož zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel soudům vytýká vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, v opomenutých důkazech a v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, které porušují právo na spravedlivý proces.
6. Byl-li vysloven závěr o vině stěžovatele ve smyslu obžaloby, stěžovatel je přesvědčen o tom, že takový závěr z provedeného dokazování nevyplývá. Neexistuje jediný důkaz svědčící o účasti stěžovatele na nákupu tabákových listů a o tom, že by udílel pokyny k jejich zpracování v tabák, který je možno kouřit. Rovněž tvrzení ve skutkových větách, že v celkem osmnácti případech došlo k dodání tabákových listů na území České republiky, je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, když nejméně část těchto tabákových listů měla být vyložena na území Polské republiky a část jich měla být vyvezena na území Slovenské republiky. Odlišné úvahy jsou dle stěžovatele nepodložené a nerespektují zásadu in dubio pro reo. Nebylo proto možné ustálit závěr, že by se tvrzený daňový únik měl týkat 132 000 kg tabáku zpracovaného ke kouření, vyjádřeného peněžní částkou ve výši 216 456 000 Kč, naopak nebylo objektivizováno, jaké množství tabáku podléhajícího spotřební dani mělo být vyrobeno a jaká daňová povinnost v této souvislosti měla vzniknout.
7. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve vztahu k subjektivní stránce toho, jakým způsobem a v jakém rozsahu bylo údajně nakládáno s tabákovými listy, když nebylo možné na základě dokazování odpovědět na otázku, zda měl stěžovatel s nezdaněným tabákem jakkoliv manipulovat, v jakém období a v jakém množství. Současně namítá nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu s tím, že příkazy k tomu nebyly řádně odůvodněny. Namítá též, že měl být vyslechnut jako svědek T. B. k otázce vývozu tabákových listů do Slovenské republiky.
8. Jako exces z rozhodovací praxe stěžovatel označuje názor vrchního soudu, že trestný čin měl být spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny a též jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Za správné označuje rozhodnutí krajského soudu, na jehož odůvodnění poukazuje. Učiněná skutková zjištění dle jeho názoru nemohou vést k závěru, že by existovala struktura dosahující úrovně kritérií potřebných pro naplnění znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 tr. zákoníku. Tvrdí, že údajné počínání obviněných znaky zločinecké organizace nevykazuje. Argumenty obsažené v rozsudku vrchního soudu a v usnesení Nejvyššího soudu má v této souvislosti za nepřiléhavé a nemající oporu v judikatuře. Je přesvědčen, že ve vztahu k němu mělo být rozhodnuto zprošťujícím výrokem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
10. Jde-li však o napadený rozsudek krajského soudu, který v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257 dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)].
12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. Důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatele lze označit za ucelený a logický, což z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, neboť je v nich uvedeno, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti jim nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Pokud vrchní soud ve výsledku shledal potřebu zasáhnout do rozhodnutí krajského soudu pro důvody uvedené v §258 odst. 1 písm. d) a e) tr. řádu, skutečnosti, které jej k tomu vedly, ve svém rozsudku přezkoumatelně rozvedl. Přiměřeně se přitom vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, které s odkazem na prokázané skutečnosti označil za účelové, jednostranně zaměřené pouze v jeho prospěch. Pokud stejně jako krajský soud uzavřel, že rozhodná skutková zjištění vedou k závěru o zkrácení spotřební daně ve vztahu k celkovému množství tabákových listů, které bylo prokazatelně obviněnými zakoupeno v předmětném období, kdy jde o celkové množství 132 600 kg, jež bylo zpracováno na tabák ke kouření, od něhož byly ve vztahu k výpočtu výše nezaplacené spotřební daně odečteny tabákové listy, které ještě nebyly zpracovány, a které tak nepodléhá spotřební dani a bylo zajištěno v rámci domovních prohlídek v celkovém množství 3 345 kg, takže došlo ke zkrácení spotřební daně ve výši 216 456 000 Kč, které odpovídajícím množství 129 255 kg tabáku ke kouření, nelze jeho přezkoumatelnému a řádně odůvodněnému postupu vycházejícímu z příslušných úředních dokladů cokoli vytknout.
14. Namítá-li stěžovatel nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a poznatků z nich získaných, což vyvozuje z neodůvodnění příslušných příkazů, stejnou námitkou se podrobně zabýval Nejvyšší soud, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou (viz body 102 až 108). Rozhodující je zjištění, že soudci vydávající příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příkazy k jejich prodloužení, měli k dispozici kompletní spisový materiál i nejnovější poznatky, na základě kterých si mohli vytvořit dostatečný podklad pro svá rozhodnutí, přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodnili (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 634/21, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
15. Nejvyšší soud řešil rovněž námitku, že se soudy nevypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, zejména s návrhem na výslech svědka T. B., z obsahu spisového materiálu však nezjistil, že by stěžovatel učinil jediný návrh na provedení důkazů, s výjimkou předložení listin, jež měly být provedeny. Soudům proto nevznikla povinnost, jejíž porušení stěžovatel namítá.
16. Přes námitku stěžovatele ve vztahu k subjektivní stránce, která údajně nebyla objektivizována, vycházely soudy z řádně zjištěného skutkového stavu, přičemž ze skutkové věty je zřejmé zapojení stěžovatele do organizované zločinecké skupiny. Vrchní soud z provedeného dokazování jednoznačně vyvodil organizační strukturu v rámci skupiny obviněných vystupujících v dané trestní věci, včetně řídící funkce stěžovatele, s nímž byly konzultovány veškeré problémy a provozní záležitosti související s výrobou tabáku ke kouření, a který byl osobou, jež řídila skupinu na území Polska a prostřednictvím dalšího obviněného i skupinu na území České republiky, na jejíž chod poskytoval finanční prostředky. Řídil též realizaci objednávek. To vyplynulo nejen z výpovědí obviněných, ale též z uskutečněných záznamů o telekomunikačním provozu, z protokolů o sledování, z listinných důkazů i z výpovědí řady svědků, takže nelze dospět k závěru, který činí stěžovatel, že rozhodná skutková zjištění vrchního soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Není přitom pochyb o tom, že předmětná skupina pachatelů byla vnitřně organizována, každý z nich plnil svou úlohu a všichni byli vedeni snahou dosáhnout svou protiprávní činností co nejvyššího zisku.
17. Vrchní soud přiléhavě upozornil na všechny relevantní skutečnosti ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované zločinecké skupiny, jejímž vůdčím členem byl stěžovatel, přičemž neopomněl poukázat na dnes již ustálenou soudní praxi i skutečnost, že zužující výklad předmětných ustanovení byl překonán, a neopomněl odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešící identickou trestnou činnost, spočívající ve zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve prospěch organizované zločinecké skupiny v souběhu s trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině (viz bod 38 rozsudku). Ze skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku vrchního soudu a podrobně rozvedených v jeho odůvodnění je tak evidentní, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 téhož zákona, a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá téhož zákona.
18. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že vrchní soud své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnil a podepřel provedenými důkazy. Jestliže se tedy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonil k verzi obžaloby, podpořené provedenými důkazy, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci.
19. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
20. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími vrchního soudu a Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
21. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2500/22, v němž řešil skutkově i právně obdobnou ústavní stížnost jednoho z dalších obviněných v kauze řešené napadenými rozhodnutími vrchního soudu a Nejvyššího soudu, kterou shledal také zjevně neopodstatněnou.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části proti rozsudku krajského soudu ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu