ECLI:CZ:US:2023:3.US.2654.22.1
sp. zn. III. ÚS 2654/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Kaluži, zastoupeného Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 45/2021-27 ze dne 25. 7. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 116/2019-38 ze dne 11. 2. 2021, rozhodnutí Ministerstva zemědělství sp. zn. 5ZK10692/2018-14141, č. j. 66899/2018-MZE-14141 ze dne 3. 5. 2019 a rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu sp. zn. 17/F1D/547/013094-S, č. j. SZIF/2018/0534383 ze dne 3. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že správní orgány a následně soudy postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"), a v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím porušily stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozsudku NSS, stěžovatel se u něj neúspěšně bránil proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 116/2019-38, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu prvního stupně. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
4. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, v podstatné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální i procesní. V první jde kupříkladu o nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, o nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Ve druhé rovině se jedná, v rámci principů (komponentů) spravedlivého procesu, například o absenci řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, o odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další (ke všemu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 269/99, Pl. ÚS 85/06, III. ÚS 3397/17 a další).
5. V posuzované věci je argumentace obsažená v ústavní stížnosti založena na dvou hlavních pilířích: 1. nedostatky v rámci kontroly plnění agroenvironmentálně-klimatických opatření vedoucí k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci; 2. porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení odvolacím orgánem a správními soudy tím, že nekriticky přejaly závěry prvostupňového správního orgánu. Oba uplatněné okruhy námitek jsou zjevně neopodstatněné.
6. Co se týče prvního bodu, považuje Ústavní soud z hlediska přezkumu ústavnosti za klíčové, že námitky stěžovatele týkající se protokolu o kontrole Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") v odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě vypořádal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné nové argumenty nad rámec argumentů vypořádaných v rozsudku NSS. Ústavní soud navíc považuje za podstatné, že ani v řízení před NSS ani v ústavní stížnosti neuvádí stěžovatel konkrétní důvody, proč by skutkové okolnosti byly zjištěny nesprávně, resp. v čem přesně byly závěry prvoinstančního správního orgánu nesprávné, ani neuvádí důkazy či vlastní závěry ohledně skutkového stavu. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi skutkovým stavem zjištěným prvostupňovým správním orgánem (rozloha pozemků bez provedeného AEKO 70,74 ha) a stavem deklarovaným samotným stěžovatelem v jeho doplnění ohlášení vyšší moci ze dne 13. 11. 2017 (rozloha pozemků bez provedeného AEKO cca 68 ha) je pouze minimální rozdíl, který navíc in concreto nebyl stěžovatelem rozporován.
7. Stěžovatelovy námitky o nereálnosti zjištění skutkového stavu v relativně krátkém čase kontroly přesvědčivě vyvrací odůvodnění rozsudku NSS, neboť podle informací obsažených v protokolu o kontrole podstatnou část informací relevantních pro své rozhodnutí prvostupňový správní orgán zjistil již při šetření provedeném v období od 24. 8. 2017 do 26. 9. 2017. Při dalším šetření ve dnech 1. a 2. 10. 2017 postačovalo správnímu orgánu již zjištěné údaje pouze doplnit, tedy provést kontrolu tam, kde bylo při dřívějším šetření zjištěno nějaké pochybení, což byla podle protokolu pouze menší část pozemků. Argumentace stěžovatele tedy pouze zpochybňuje postup prvoinstančního správního orgánu při zjišťování skutkového stavu, časový rozsah a návaznost prováděných úkonů, aniž by však vysvětlil, které konkrétní takto zjištěné informace byly nesprávné. Soudy však nemohou rozhodnutí správních orgánů zrušit jen na základě toho, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým byla kontrola plnění AEKO provedena, aniž by své námitky konkretizoval nebo podložil relevantními důkazy.
8. Druhá část argumentace obsažené v ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele proti hodnocení důkazů. Konkrétně stěžovatel namítá, že jím dodané podklady podléhaly kritickému přezkumu na rozdíl od protokolu o kontrole, který pořídil prvostupňový správní orgán. Tato námitka však není případná, neboť z ústavní stížnosti samotné ani z napadeného rozsudku NSS není patrné, které podklady předložené stěžovatelem zmíněnému kritickému hodnocení podléhaly, a proč míra kritičnosti jejich hodnocení nebyla na místě. Z napadeného rozsudku NSS je naopak patrné, že protokolu o kontrole věnoval velmi podrobnou pozornost ve všech jeho aspektech a podrobně vysvětlil kritéria i závěry svého hodnocení tohoto důkazu. Uvedený postup nelze podle Ústavního soudu považovat za porušení práva na spravedlivý proces z hlediska principu rovnosti stran řízení ani z hlediska nedostatečně zjištěného skutkového stavu či snad extrémního rozporu právních závěrů se skutkovými zjištěními.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu