ECLI:CZ:US:2023:3.US.2708.23.1
sp. zn. III. ÚS 2708/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nocarová Partners Advokáti s. r. o., se sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1, zastoupené jednatelkou JUDr. Zdeňkou Nocarovou, Ph.D., advokátkou se sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 24 Cdo 1676/2023-115, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2023 č. j. 25 Co 221/2022-88 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2022 č. j. 12 C 45/2022-63, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 1) Markéty Odehnalové a 2) Pavla Odehnala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovaným Markétě a Pavlovi Odehnalovým (dále jen "žalovaní") zaplacení částky 132 723,23 Kč s příslušenstvím, přestavující (údajně sjednanou) úplatu za poskytování právních služeb.
3. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovatelce částku 1 936 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že nelze přijmout bezpečný a spolehlivý závěr o existenci smluvního ujednání mezi účastníky, resp. konkrétně, že žalovaní se stěžovatelkou dne 20. 5. 2021, kdy uzavřeli smlouvu o poskytování právních služeb (či později), sjednali i smluvní odměnu. Stěžovatelce proto náleží toliko mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby dle advokátního tarifu.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem pouze korigoval závěry soudu prvního stupně tak, že je ve výroku II. částečně změnil a žalovaným uložil zaplatit stěžovatelce částku 726 Kč s příslušenstvím, jinak v rozsahu výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval při hodnocení důkazů správně, v souladu s právními předpisy a obecně uznávanými principy, přičemž svůj postup neopomněl náležitě zdůvodnit. Soud prvního stupně však opomenul stěžovatelce přiznat též paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každého žalovaného, včetně náhrady DPH. V tomto směru proto částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, jinak se s jeho závěry ztotožnil.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jelikož v dovolání uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věta první občanského soudního řádu (tedy že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Soud zdůraznil, že stěžovatelka v dovolání napadá skutková zjištění odvolacího soudu, která však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako mu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně polemizuje se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Brojí primárně proti neprovedení některých navrhovaných důkazů soudem prvního stupně, s čímž souvisí i její námitky stran hodnocení důkazů soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Porušení svého základního práva na soudní ochranu spatřuje v postupu Nejvyššího soudu, který podle jejího názoru rezignoval na jakýkoliv přezkum namítaných vad a pochybení soudu nižší instance. Ústavní stížnost však - až na uvedené - postrádá ústavněprávní argumentaci a představuje spíše pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů (námitky stěžovatelky spočívají toliko v jejím náhledu na skutkový děj).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) platí, že je-li účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. V nyní posuzované věci je stěžovatelkou společnost s ručením omezeným, jejímž jediným společníkem a jednatelkou je advokátka, zapsaná v seznamu advokátů. Za situace, kdy činnost stěžovatelky spočívá ve výkonu advokacie a advokátem již je zastoupena, považuje Ústavní soud požadavek na zastoupení jiným advokátem za nehospodárný a přehnaně formalistický, neboť je zřejmé, že statutární orgán stěžovatelky jí dokáže být rovněž kvalifikovaným právním zástupcem (k tomu srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 467/21 ze dne 30. 3. 2021).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, naopak je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti směřuje primárně do sféry hodnocení důkazů obecnými soudy, přičemž svůj nesouhlas vyjadřuje konkrétně (též) s postupem Nejvyššího soudu.
12. K námitkám, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje následující. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že v něm napadá skutková zjištění odvolacího soudu, která však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako mu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelka tedy v rámci dovolacího řízení nevedla polemiku právní, nýbrž skutkovou. V tomto ohledu Nejvyšší soud zcela správně podotýká, že hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 občanského soudního řádu nelze úspěšně napadnout dovoláním (opakovaně zdůrazňováno v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
13. Ústavní soud dále k námitkám stěžovatelky zdůrazňuje, že i ve své ustálené judikatuře zřetelně stanovil, za jakých podmínek vůbec lze přistoupit k přezkumu toho, zda hodnocením důkazů obecnými soudy mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jde tedy o situaci potenciální libovůle v soudním rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč se dovoláním nemůže meritorně zabývat. Zároveň k těmto závěrům došel při korektní interpretaci a aplikaci příslušných zákonných norem, aniž by se přitom odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není překvapivé či přepjatě formalistické. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto konstatuje, že vůči usnesení Nejvyššího soudu není dán důvod pro jeho kasační zásah, neboť jím nebylo zasaženo stěžovatelčiných základních práv a svobod. Hodnocení situace Nejvyšším soudem je tak zcela ústavně konformní.
14. Pokud jde o hodnocení důkazů soudem prvního stupně, resp. soudem odvolacím, Ústavní soud rovněž není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, pokud nelze dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud však v závěrech obecných soudů neshledal libovůli ani svévoli. Obecné soudy se s argumenty uplatňovanými stěžovatelkou vypořádaly již v napadených, adekvátním způsobem odůvodněných rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Jestliže soudy odmítly provedení některých navrhovaných důkazů, svůj postup náležitě zdůvodnily a uvedly, proč je považují za nadbytečné. Vzhledem k tomu, že obecné soudy nejsou povinny provést veškeré navržené důkazy, jestliže lze i bez nich spolehlivě zjistit skutkový stav, nelze jejich (nadto dostatečně zdůvodněnému) postupu ničeho vytknout.
15. Na základě všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu