ECLI:CZ:US:2023:3.US.2844.22.1
sp. zn. III. ÚS 2844/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Evžena B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, sídlem Vídeňská 676/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2022 č. j. 8 Tdo 564/2022-515, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. ledna 2022 č. j. 68 To 187/2021-458 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. května 2021 č. j. 3 T 162/2020-417, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem (správně přečinem) týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byl nezletilý poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele a o odvolání poškozeného rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání poškozeného napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a znovu rozhodl podle 228 odst. 1 tr. řádu tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 50 000 Kč. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen na základě procesně nepoužitelného důkazu, a to svědecké výpovědi nezletilého poškozeného z přípravného řízení. K přečtení jeho výpovědi nebyly dle názoru stěžovatele splněny zákonné podmínky. Odkazuje přitom na závěry judikatury Ústavního soudu vztahující se k požadavkům spravedlivého procesu a kontradiktorního řízení a tvrdí, že výpověď poškozeného představovala jediný přímý usvědčující důkaz a pokud byla pouze přečtena bez osobního výslechu poškozeného před soudem, došlo tím k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny podstatné důkazy navrhované obhajobou. Okresní soud vyslechl pouze jediného z navržených svědků a další návrhy označil za nadbytečné, s čímž krajský soud i Nejvyšší soud souhlasily, aniž by bylo zdůvodněno, proč důkazním návrhům obhajoby nebylo vyhověno. Rozdílným přístupem k důkazním návrhům obžaloby a obhajoby ze strany soudů tak došlo k narušení kontradiktornosti řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v níž jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Účelem uvedeného článku Listiny je požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Jak se podává z napadených rozsudků, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. Důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatele lze označit za ucelený a logický, což z odůvodnění obou rozhodnutí jasně vyplývá, neboť je v nich uvedeno, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti nelze soudům vytknout žádné podstatné pochybení. Pokud krajský soud ve výsledku shledal potřebu zasáhnout do rozhodnutí okresního soudu, stalo se tak pouze ohledně výroku o náhradě nemajetkové újmy, kdy na rozdíl od okresního soudu krajský soud shledal důvody pro její přiznání poškozenému.
11. Vznáší-li stěžovatel výhrady k rozsahu provedeného dokazování, přičemž nesouhlasí se zamítnutím jeho důkazních návrhů a poukazuje na absenci ústavně konformního zdůvodnění, proč nebylo návrhům obhajoby vyhověno, stejnou námitku uplatnil i v odvolacím řízení a v řízení o dovolání. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že osoby, jejichž výslech byl navrhován, by nemohly do případu přinést cokoliv nového, neboť s rodinou stěžovatele nesdílely společnou domácnost. Okresní soud ostatně vyhověl návrhu stěžovatele na výslech svědka Pavla S. (jedná se o pseudonym), který v jeho rodině strávil zřejmě nejvíce času, z jeho výpovědi však žádné relevantní informace nezjistil. Dospěly-li tedy oba soudy k závěru o nadbytečnosti obhajobou navrhovaných důkazů, je jejich názor z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.
12. Ze zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu vyplývá, že to jsou soudy, které v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Této povinnosti soudy obou stupňů plně dostály, neboť ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč návrhy vznesené obhajobou zamítly. Jejich vypořádání s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
13. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud otázkou opomenutých důkazů zabýval, neshledal však, že by oba soudy rezignovaly na řádné odůvodnění zamítavých rozhodnutí, ani že by obhajobou navrhované důkazy mohly mít jakkoliv podstatný vliv na přijatá skutková zjištění či právní kvalifikaci předmětného jednání (viz bod 38 usnesení Nejvyššího soudu).
14. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl odsouzen na základě procesně nepoužitelného důkazu, a to svědecké výpovědi nezletilého poškozeného z přípravného řízení provedené bez jeho účasti.
15. K otázce procesní nepoužitelnosti a neúčinnosti důkazu získaného nezákonným způsobem se Ústavní soud vyjádřil opakovaně, přičemž konstatoval, že důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 291/2000 (N 69/26 SbNU 207) nebo ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241)].
16. Právě za takový důkaz stěžovatel v průběhu trestního řízení označil výpověď nezletilého poškozeného, provedenou podle §102 odst. 1 a 2, §158 odst. 9 tr. řádu za podmínek §158a tr. řádu a §164 odst. 4 téhož zákona. Ústavní soud proto ověřil, zda soudy na uvedenou námitku patřičně reagovaly a vypořádaly se s ní.
17. Z odůvodnění rozsudků okresního soudu i krajského soudu je zřejmé, že se oba soudy otázkou procesní využitelnosti výpovědi poškozeného pečlivě zabývaly a své závěry o tom, že orgány činné v přípravném řízení při provádění jeho výslechu nijak nepochybily, patřičně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Bylo třeba zohlednit, že poškozený je osobou nezletilou, který měl vypovídat o hrubém a velmi ponižujícím jednání svého otce - stěžovatele - vůči jeho osobě, což lze s ohledem na nízký věk poškozeného, charakter činu i jejich vzájemný vztah bezpochyby zařadit pod okolnosti, jejichž oživování v paměti nezletilého mohlo nepříznivě ovlivňovat jeho duševní a mravní vývoj jako zvlášť zranitelné oběti, přičemž hrozilo nebezpečí ztráty důkazní hodnoty výpovědi nezletilého. Výslech poškozeného vyhovoval i požadavkům §158a tr. řádu, neboť na jeho zákonnost dohlížel soudce okresního soudu za přítomnosti příslušné pracovnice oddělení sociálněprávní ochrany dětí a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Přerově. Z hlediska ústavněprávního je pak také důležité, že poškozený byl řádně a přiměřeně svému věku poučen podle §100 a §101 tr. řádu. Přečetl-li okresní soud za tohoto stavu na základě §102 odst. 2 tr. řádu výpověď nezletilého z přípravného řízení, provedenou jako neodkladný a neopakovatelný úkon, když takový postup odpovídal i názoru znalců vyjadřujících se k případnému opakování výslechu nezletilého v hlavním líčení v příslušném znaleckém posudku i ve výpovědích před soudem, je takový postup ústavně akceptovatelný, ovšem za předpokladu, že nešlo o výlučný nebo rozhodující důkaz o vině stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3206/08). Jak však vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel byl usvědčen nejen výpovědí poškozeného, ale též výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy.
18. V této souvislosti považuje Ústavní soud za dostatečně přesvědčivé i napadené usnesení Nejvyššího soudu, v němž se dovolací soud podrobně zabýval jak splněním jednotlivých procesních podmínek pro čtení výpovědi nezletilého poškozeného učiněné jako neodkladný a neopakovatelný úkon, tak otázkou, zda šlo o jediný usvědčující důkaz proti stěžovateli. Z vylíčeného průběhu řízení však dospěl k závěru, že na jeho vývoj a s tím spojené procesní postavení stěžovatele měly vliv i jiné důkazy než jen výpověď nezletilého, neboť jednání stěžovatele vůči poškozenému bylo potvrzeno svědectvím matky nezletilého, která mu byla osobně přítomna, i výpověďmi dalších svědkyň a listinnými důkazy, zejména znaleckými posudky. Výpověď nezletilého tak nebyla zdaleka jediným důkazem prokazujícím trestnou činnost stěžovatele.
19. Nelze nevidět, že práva obhajoby byla výrazně omezena, neboť stěžovatel neměl v žádném stádiu trestního stíhání možnost sledovat přímou výpověď poškozeného a klást mu otázky. Ústavní soud však vzal v úvahu, že stěžovatel byl z jednání kladeného mu za vinu usvědčován nejen na základě výpovědi poškozeného, ale i dalšími důkazy, které tvoří ucelený řetězec, takže potíže způsobené obhajobě v souvislosti s výslechem poškozeného byly dostatečným způsobem kompenzovány následným postupem soudu při provádění dalších (přímých i nepřímých) důkazů.
20. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu. Postup soudů při provádění a hodnocení důkazů je tak nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
21. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu