ECLI:CZ:US:2023:3.US.3002.22.1
sp. zn. III. ÚS 3002/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Romanem Smetanou, advokátem, sídlem Občanská 16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 11 Tdo 361/2022-281, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 6. 2021 č. j. 6 T 138/2020-232 uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a podle §283 odst. 1 téhož zákona mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona odložen na zkušební dobu dvou let.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 55 To 235/2021-259 napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 téhož zákona znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným shodným jednáním s tou výjimkou, že z něj vypustil část, jež spočívala v neoprávněném poskytování marihuany Š. M., jednání právně kvalifikoval shodně jako okresní soud a stěžovateli za to uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s odkazem na události předcházející jeho trestnímu stíhání namítá, že svědkové Š. M., P. K., P. H. a L. J., kteří byli ve věci vyslechnuti v přípravném řízení, byli ke svým výpovědím policejním orgánem nezákonně donuceni, takže orgány činné v trestním řízení neprokázaly s jistotou nade všechnu rozumnou pochybnost, že se stěžovatel jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Soudy tím porušily princip in dubio pro reo a svá rozhodnutí zatížily vadou deformace provedených důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle názoru stěžovatele není možné, aby si svědkové po šesti letech shodně pamatovali detaily o okolnostech předání drogy, jejího množství a kvality. V rozhodnutí krajského soudu stěžovatel postrádá řádný popis a přesvědčivé odůvodnění důkazní situace, když svědkové u hlavního líčení vypovídali jinak se zdůvodněním, že na ně byl v přípravném řízení vytvářen nátlak.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění s tím, že se opírají o výpovědi svědků z přípravného řízení, získané nezákonným donucením. Stejnými námitkami se zabývaly soudy všech stupňů. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, jaké skutkové závěry soud z jednotlivých důkazů učinil. Odůvodnění obsahuje též vysvětlení, proč považoval soud výpovědi svědků P. K., L. J. a P. H., učiněné v hlavním líčení, kdy svědkové oproti přípravnému řízení podstatně snížili četnost případů, v nichž jim stěžovatel poskytl marihuanu, za nevěrohodné a účelové, a proč svá skutková zjištění opřel o výpovědi uvedených svědků z přípravného řízení. Relevantní je přitom jeho zjištění, že i kdyby vyhodnotil jako věrohodné výpovědi učiněné v hlavním líčení, byla by nepochybně skutková podstata předmětného přečinu naplněna s ohledem na to, že k trestnímu postihu v posuzovaném případě stačí jakékoli množství dané drogy. Z hlediska ústavního je dále relevantní, že ve věci byly provedeny další důkazy, které svědčily o vině stěžovatele. V odůvodnění rozsudku nechybí ani uvedení důvodu, proč bylo přistoupeno ke čtení protokolů o výslechu uvedených svědků z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. K tvrzení o donucení k výpovědi policejním orgánem okresní soud nadto provedl výslech příslušných policistů a s poukazem na jejich výpovědi odůvodnil, proč toto tvrzení neshledal pravdivým. Krajský soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním a k hodnotícím úvahám žádných výhrad, s jedinou výjimkou ohledně čtení protokolu o výslechu svědka Š. M. z přípravného řízení k důkazu, z něhož mimo jiné následně okresní soud vycházel při svém závěru o vině stěžovatele. Takový procesní postup shledal krajský soud chybným a z tohoto důvodu vadným i rozhodnutí o vině stěžovatele v části opírající se o tuto výpověď, přičemž sám znovu rozhodl o vině stěžovatele s tím, že tuto spornou část z popisu skutku vypustil.
9. Lze shrnout, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
10. Také Nejvyšší soud, při znalosti judikatury Ústavního soudu, přezkoumal z pohledu tvrzených vad rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné rozhodnutí, v němž je reagováno na relevantní námitky, z ústavněprávního hlediska obstojí.
11. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky §2 odst. 6 tr. řádu a ústící do skutkových (i právních) závěrů, jsou sice odlišné od názoru stěžovatele, ale vyplývají z obsahu provedených důkazů.
12. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí patřičně a velmi podrobně reagoval i na námitku, že soudy bezdůvodně zamítly důkazní návrhy stěžovatele (viz body 22 až 28 napadeného usnesení). K tomu Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I této povinnosti soudy, a především pak Nejvyšší soud, v dané věci dostály. Nelze tedy dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.
13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Jestliže se tedy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi obžaloby, podpořené (až na jednu výjimku) provedenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. Lze tak uzavřít, že soudními rozhodnutími nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu