ECLI:CZ:US:2023:3.US.375.23.1
sp. zn. III. ÚS 375/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Paula Stapletona, zastoupeného Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., kanceláří 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite #1800, New York, N. Y. 10122, U. S. A, doručovací adresa: Mánesova 1645/87, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 č. j. 28 Cdo 3005/2022-559 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2019 č. j. 18 Co 220/2018-502, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva garantovaná v čl. 1 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl přezkum rozhodnutí, resp. přesněji návrh na znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským úřadem pro Jihomoravský kraj ze dne 19. 5. 2014 č. j. SPU 223230/2014, 3239/92/82-RNP. Konkrétně se jednalo o projednání nároku oprávněných osob (dále též "žalobců"): Jan Halouzek, Bettina Stapleton, Thomas Karen, Mary Anderson Eirich Kohn a Michael Paul Kohn ve smyslu §9 odst. 4 zákona 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), zákona č. 243/1992 Sb., a zákona č. 212/2000 Sb. Správní orgán rozhodl tak, že oprávněné osoby nejsou vlastníky částí pozemků nacházejících se v katastrálním území Bohunice, Brno-město (blíže k pozemkům srov. rozsudek soudu prvního stupně a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), avšak jejich nárok byl prokázán a náhrada za nevydané pozemky bude poskytnuta v souladu se zákonem o půdě. Správní orgán dospěl k závěru, že vydání pozemků brání jejich zastavěnost - nachází se na nich areál pneuservisu, zahrnující asfaltový příjezd, přístupové a provozní plochy, firemní prodejna, tlaková myčka, stojany pro čerpání pohonných hmot a stavby sloužící k provozu firmy - například kryté parkování strojů, a dále asfaltová komunikace na ulici K. s přiléhajícím chodníkem a pásy, nezbytné k provozu realizovaných staveb. Je přitom dána jejich funkční provázanost, jedná se o funkční celek (znakem areálu není jeho využití pouze jedním vlastníkem). V řízení před obecnými soudy se žalobci domáhali určení vlastnického práva k předmětným pozemkům.
3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. 39 C 225/2014-445, 32 C 136/2014-445 určil, že žalobci jsou vlastníky předmětných pozemků. Soud prvního stupně hodnotil pozemky z hlediska jejich "zastavěnosti" ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ve vztahu k jednotlivým pozemkům a učinil závěr, že zpevněné plochy, travnaté pásy a chodníkové úpravy při ulici K., stejně jako stavby severně od uvedené ulice nejsou schopny vytvořit překážku vydání pozemku (když byly vydány po roce 2000, případně v zadní části dané lokality jde o stavby jednoduché a dočasné), a rovněž, že nebyla splněna podmínka areálu (pozemky jsou vlastnicky "rozdrobněné").
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Neztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně a na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že nárokované pozemky mají funkční souvislost s areálem pneuservisu a dále že tvoří součást asfaltové komunikace na ulici K., když se na nich nachází přiléhající chodník a pásy (ostrůvky) zeleně a opěrná zídka. Zdůraznil přitom, že žalobci vymezili rozsah projednávané věci, když se domáhali znovuprojednání nároku uplatněného v řízení před správním orgánem v rozsahu skutkového a právního hodnocení otázky, zda je dána překážka vydání předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě. Odvolatel (statutární město Brno) učinil předmětem odvolacího přezkumu právě hodnocení zastavěnosti a funkční spojitosti pozemků a staveb areálu (žalobci podali k odvolání vyjádření). Odvolací soud při hodnocení setrval na závěru vysloveném již v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 77/2013, v němž se stejné oprávněné osoby domáhaly vydání pozemků přiléhajících k pozemkům nárokovaným [ve věci soud shledal překážku pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť v označené lokalitě přetrvala část původního areálu X]. Dále se odvolací soud podrobně vyjádřil ke všem nárokovým pozemkům (body 15. až 17. rozsudku), přičemž Ústavní soud na jeho závěry pro stručnost odkazuje.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Pokud jde o skutkové závěry odvolacího soudu, s nimiž stěžovatel v rámci dovolání polemizoval, tyto nebyl Nejvyšší soud oprávněn jakkoliv přezkoumávat a soustředit se mohl pouze na právní otázky předkládané stěžovatelem. Obdobně Nejvyšší soud nebyl oprávněn přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z pohledu tvrzených vad řízení. K tomu pouze dodal, že k výtce o překvapivosti napadeného rozsudku odvolacího soudu lze odkázat na závěry rozhodovací praxe, podle níž rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, jestliže by odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci - jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. O takový případ však nyní nešlo. Současně Nejvyšší soud poukázal na závěry odvolacího soudu, které jsou v souladu jak s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního, přičemž nekolidují ani s vybranou judikaturou předkládanou stěžovatelem.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti napadaným rozhodnutím tvrzením o procesním pochybení zejména odvolacího soudu. Uplatňuje tedy obdobné námitky, jako v případě podaného dovolání. Tvrdí, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí; nezopakoval náležitě dokazování (přednes zprávy o dosavadním průběhu řízení a zopakování důkazů podle stěžovatele nepostačuje). Jestliže odvolací soud ve věci zvažoval odlišný postoj, resp. odlišné skutkové a právní hodnocení věci, měl podle stěžovatele poskytnout účastníkům prostor pro vyjádření. Uvedené námitky podporuje judikaturou Ústavního soudu, například I. ÚS 442/13, I. ÚS 217/17, v nichž bylo rozhodováno o nároku P. Kohna na vydání pozemků.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně když rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Stěžejním bodem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele vytýkající procesní pochybení zejména odvolacímu soudu, který podle jeho tvrzení vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Konkrétně namítá, že odvolací soud na základě týchž skutkových zjištění dospěl k odlišnému právnímu závěru bez toho, aby zopakoval (či doplnil) důkazy a umožnil stěžovateli vyjádřit se k případnému (možnému) odlišnému posouzení dané věci. Takového pochybení se však odvolací soud podle Ústavního soudu nedopustil. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dodržel stěžovateli vymezený rozsah projednávané věci. Nadto odlišné posouzení otázky, zda předmětné pozemky (ne)tvoří ucelený funkční areál a nedělitelný funkční celek, bylo předmětem odvolání statutárního města Brna a stěžovatel musel být srozuměn s možností, že tato otázka může být odvolacím soudem posouzena odlišně (stěžovateli bylo umožněno vyjádřit se k podanému odvolání). Nejde tedy o překvapivost rozhodnutí v tom smyslu, že by odvolací soud otevřel zcela novou rovinu právního posouzení, kterou stěžovatel (a účastníci řízení obecně) nemohl předvídat a přizpůsobit jí své důkazní návrhy [k tomu srov. například nález ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 197/51 SbNU 217)]. Obdobně lze v tomto směru poukázat na výklad Nejvyššího soudu (shrnutí též výše v bodě 5.).
10. Pro Ústavní soud je dále podstatné, že obecné soudy - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - věc posoudily v souladu se svou předchozí judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelově případě nevzbuzuje pochybnosti, jež by odůvodnily kasační zásah zdejšího soudu. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy totiž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý. Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy ani za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, na kterou odkazuje zejména Nejvyšší soud, se ustálila na závěru, že je zapotřebí respektovat nedělitelnost areálů tvořících jeden funkční celek (k tomu srov. například odkaz v usnesení ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. I. ÚS 159/03). Důvodem výluky z jinak prosazovaného principu in favorem restitutionis je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích osob, které mohou za daných podmínek převažovat nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a s ohledem na povahu zatížení nemovitostí by vylučovaly či omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzovaném případě neshledal v rozhodování obecných soudů pochybení. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu