ECLI:CZ:US:2023:3.US.49.23.1
sp. zn. III. ÚS 49/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Typlta, zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, se sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, č. j. 33 Cdo 1441/2022-322, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 26 Co 89/2019-276, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 1. 2019, č. j. 5 C 202/2018-50, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. V řízení před obecnými soudy bylo určeno, že žalobce V. Novotný je výlučným vlastníkem sporných pozemků, součástí jednoho z nichž je stavba domu (dále i jen "předmětné nemovitosti"). Stěžovatel, který byl v tomto řízení v postavení žalovaného, s tímto závěrem nesouhlasí.
3. Podstatou ústavní stížnosti je proto polemika stěžovatele se závěrem obecných soudů, podle něhož byla kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalobcem zdánlivým právním úkonem. Stěžovatel obsáhle rekapituluje skutkové okolnosti věci a zdůrazňuje, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu zaměňují dva právní instituty - neplatnost a zdánlivost právního úkonu. Podle stěžovatele se navíc v projednávané věci nemohlo jednat ani o zdánlivost, ani o neplatnost, neboť nebyly splněny podmínky formulované v judikatuře a doktríně. Stěžovatel zdůrazňuje, že kupní smlouva byla řádně uzavřena, on tudíž nabyl podíl na předmětných nemovitostech a určovací žalobě nemělo být vyhověno.
4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu, jsou účastníkům řízení známy.
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V nyní posuzované věci je klíčový (a sporovaný) závěr obecných soudů, podle něhož nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelem a žalobcem (v původním řízení), kterou by byl převeden podíl k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Byť stěžovatel tvrdí porušení svých základních práv a poukazuje na řadu údajných doktrinárních pochybení obecných soudů, je zjevné, že objektivní nesoulad mezi závěry obecných soudů a tvrzeními stěžovatele ve skutečnosti spočívá v jejich odlišném hodnocení skutkového stavu.
10. Polemika, kterou stěžovatel vede s napadenými rozhodnutími, pokud jde o institut zdánlivého právního jednání, je přitom zcela mimoběžná, neboť odvolací soud žádný takový závěr neučinil. Konstatoval pouze, že nebylo vůlí účastníků uzavřít kupní smlouvu, neboť text kupní smlouvy nebyl návrhem samostatného právního jednání, nýbrž integrální součástí smlouvy o smlouvě budoucí kupní (k tomu srov. i níže).
11. Je tedy zjevné, jak již poznamenal i Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že námitky stěžovatele vycházejí z jeho vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů. Stěžovatel na základě jím interpretovaného skutkového děje tvrdí, že vůlí účastníků bylo uzavřít v týž den (30. 6. 2014) dvě samostatné smlouvy, tedy jak smlouvou o smlouvě budoucí kupní, tak i samotnou kupní smlouvu.
12. Ústavní soud v tomto kontextu zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními přitom - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
13. Obecné soudy nakonec - tj. v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze - svůj závěr stran neexistence kupní smlouvy odůvodnily tím, že posuzovaný text kupní smlouvy nebyl návrhem samostatného právního jednání, nýbrž integrální součástí smlouvy o smlouvě budoucí kupní, a že podpis tohoto textu nebyl projevem vůle uzavřít zároveň se smlouvou o smlouvě budoucí kupní i samotnou kupní smlouvu (srov. odst. 26 napadeného rozsudku). Tyto závěry se opíraly o zhodnocení jak logiky kontraktačního procesu, tak i očekávání, s nimiž účastníci do tohoto procesu vstupovali. Podstatné ovšem byly i výpovědi dalších svědků, kteří se kontraktačního procesu účastnili. Obecné soudy při hodnocení všech důkazů, včetně svědeckých výpovědí, respektovaly shora zmíněné kautely vymezené ústavním pořádkem i procesními předpisy a své skutkové (a potažmo i právní) závěry pečlivě odůvodnily.
14. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy v napadeném rozhodnutí postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry se opíraly o pečlivě zjištěný skutkový stav a byly racionálně odůvodněny. Proti jejím klíčovému závěru, podle něhož stěžovatel neuzavřel dne 30. 6. 2012 s vlastníkem předmětných nemovitostí kupní smlouvu, proto Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu