ECLI:CZ:US:2023:3.US.873.23.1
sp. zn. III. ÚS 873/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X. zastoupené JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Florianova 440/17, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 3506/2022-389 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2022 č. j. 8 Co 87/2022-347, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Ing. Viléma Vrány, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 45 C 214/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2022 č. j. 45 C 214/2018-262 zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru danou stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi dne 7. 8. 2018 s odůvodněním, že stěžovatelka prokázala, že výpověď byla vedlejšímu účastníkovi dána důvodně, neboť k tomuto dni byl vedlejší účastník zdravotně nezpůsobilý vykonávat pro stěžovatelku práci na základě pracovní smlouvy.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 7. 2022 č. j. 8 Co 87/2022-347 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi dne 7. 8. 2018, je neplatná. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětná výpověď není platným právním jednáním, neboť nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka dostatečně určitě konkretizovala skutečnost, v níž spatřuje naplnění zákonného důvodu výpovědi.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2023 č. j. 21 Cdo 3506/2022-389 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť stěžovatelka neuvádí žádnou právní otázku, která by zpochybnila právní závěr krajského soudu, jenž po výkladu předmětné výpovědi dospěl k závěru, že není dostatečně konkretizován výpovědní důvod.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Stěžovatelka namítá, že v dovolání uvedla, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kterou citoval ve svém rozsudku okresní soud. Byť stěžovatelka výslovně neuvedla vymezení dovolacího důvodu textem "vymezení dovolacího důvodu", je zřejmé, že dovolací důvod popsala na str. 10 až 12 textu dovolání, kdy stěžovatelka brojí proti nesprávnému posouzení určitosti či neurčitosti výpovědi a odkazuje přitom na stěžejní judikaturu. Stěžovatelka upozorňuje, že v důsledku formalistického postupu Nejvyššího soudu, který neposuzoval dovolání podle celého jeho obsahu, byla věc ukončena bez meritorního projednání, čímž Nejvyšší soud rezignoval na své postavení stěžejního orgánu při dotváření práva soudy. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem dovolacího soudu, že dovolací otázka nezakládá odkaz na stěžovatelkou uváděnou judikaturu, když podle Nejvyššího soudu rozsudek krajského soudu nezávisel na otázce prokazování, zda a z jakých příčin vedlejší účastník pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě pracovní způsobilost. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že jí zmíněná judikatura je na posuzovaný případ plně použitelná, i když v ní není přímo řešena neurčitost výpovědi, nýbrž souběh dvou a více výpovědních důvodů ve vazbě na platnost výpovědi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že postupem obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
9. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť stěžovatelka nevymezila právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí krajského soudu záviselo, pouze uvedla jeho obecnou kritiku, která však nemůže založit přípustnost dovolání.
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění, či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33), kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
11. To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ohledně napadeného rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným.
12. Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání konstatuje, že stěžovatelka v úvodu dovolání pouze uvedla, že "důvodem dovolání je skutečnost, že odvolací soud, podle právního názoru žalovaného, se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. A to přesto, že rozsudek Okresního soudu v Mostě, kterým bylo ve věci rozhodnuto v prvním stupni, na tuto ustálenou rozhodovací praxi výslovně odkazoval, a rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu rozhodl." Stěžovatelka následně zopakovala skutkové okolnosti věci (str. 2 až 10 dovolání) a dovodila, že v souladu s platnou právní úpravou neměla jinou možnost, než řešit věc výpovědí podle §52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), přičemž vycházela z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 29. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1804/2015. Stěžovatelka dále uvedla, že taktéž okresní soud rozhodoval podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, a to rozsudku ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2098/2004. Pochybení krajského soudu vymezila stěžovatelka tak, že se krajský soud nezabýval skutečnostmi ("prokazatelně a nepochybně zjištěným skutkovým stavem"), ze kterých vycházel v odůvodnění svého rozsudku okresní soud. Krajský soud postupoval podle stěžovatelky formalisticky a neposuzoval věc prizmatem spravedlnosti, v této souvislosti odkázala stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4578/2017. Závěrem v dovolání stěžovatelka uvádí, že se napadeným rozsudkem krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň je tato otázka hmotného práva dovolacím soudem řešena rozdílně.
13. S ohledem na popsaný obsah dovolání nelze přisvědčit stěžovatelce, že by v dovolání vymezila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka v dovolání poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (aniž by výslovně uvedla, že se od závěrů v nich vyslovených krajský soud odchýlil), a to na rozsudky ze dne 29. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1804/2015 a ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4578/2017. Nejvyšší soud ani v odkazu na tato dvě rozhodnutí neshledal přípustnost dovolání, neboť rozsudek krajského soudu nezávisel na prokázání toho, zda a z jakých příčin vedlejší účastník pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, když krajský soud nepřistoupil k dokazování ohledně této skutečnosti již proto, že výpověď nepovažoval za platnou z důvodu neurčitosti jejího důvodu. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tímto závěrem, a naopak tvrdí, že citovaná judikatura na danou věc dopadá, i když v ní není přímo řešena neurčitost výpovědi, nýbrž souběh dvou a více výpovědních důvodů ve vazbě na platnost výpovědi, nelze než poukázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž krajský soud nezpochybňuje, že výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci není neplatná jen proto, že v ní zaměstnavatel uplatnil více důvodů uvedených v zákoníku práce (jak plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou poukázal okresní soud), avšak v případě výpovědních důvodů uvedených v §52 písm. d) a e) zákoníku práce taková kumulace důvodů možná není.
14. Krajský soud postavil své rozhodnutí na závěru, že není-li zaměstnanec schopen pro svůj (nepříznivý) zdravotní stav dále konat dosavadní práci, může mu zaměstnavatel dát výpověď z pracovního poměru buď podle §52 písm. d) zákoníku práce, nebo podle §52 písm. e) zákoníku práce, vždy však musí zaměstnavatel v těchto případech ve výpovědi skutkově vymezit výpovědní důvod uvedením takových (konkrétních) skutečností, aby bylo nepochybné, zda důvodem výpovědi jsou okolnosti uvedené v §52 písm. d) zákoníku práce nebo v §52 písm. e) zákoníku práce, jinak je výpověď z pracovního poměru neplatná. Krajský soud dospěl k závěru, že předmětná výpověď sice obsahuje jisté skutkové vylíčení důvodu výpovědi, avšak toto vylíčení není dostatečně určité, neboť tak, jak je výpověď formulována, vznikají pochybnosti o tom, z jakého důvodu rozvázala stěžovatelka pracovní poměr s vedlejším účastníkem, zda proto, že dlouhodobě pozbyl pracovní způsobilost v důsledku obecného onemocnění či pro pracovní úraz, a pokud pro pracovní úraz, tak pro který z nich (vedlejší účastník u stěžovatelky utrpěl dva pracovní úrazy, a to dne 20. 11. 2001 a 17. 12. 2002). Je tedy ústavně souladný závěr dovolacího soudu, že stěžovatelkou uváděná judikatura Nejvyššího soudu neřeší otázku, na níž záviselo rozhodnutí krajského soudu. To platí i pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, z něhož, jak v dovolání uvádí stěžovatelka, vycházel okresní soud, a který se týkal věci, v níž odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, jaký význam z hlediska platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele má skutečnost, že zaměstnavatel ve výpovědi uplatnil více důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zákoníku práce, pro které z §45 odst. 1 tohoto zákona vyplývá rozdílná výpovědní doba.
15. Použil-li Nejvyšší soud §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jak tomu bylo v dané věci, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatele, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud proto neshledal v postupu Nejvyššího soudu, kterým dovolání odmítl, žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje znaky libovůle, překvapivosti, nepředvídatelnosti, ani přílišný formalistický postup.
16. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku krajského soudu. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka ve výpovědi uvádí, že vedlejší účastník pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, což by spíše nasvědčovalo důvodu výpovědi podle §52 písm. e) zákoníku práce, který stěžovatelka ve výpovědi opakovaně uvádí a který je naplněn tehdy, nesmí-li zaměstnanec konat pro svůj nepříznivý zdravotní stav dále dosavadní práci a tento nepříznivý zdravotní stav nebyl způsoben pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, popř. ohrožením nemocí z povolání, a jestliže se současně u zaměstnance jedná o dlouhodobý stav. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že stěžovatelka nevěděla o tom, že vedlejší účastník prodělal dne 20. 5. 2018 cévní mozkovou příhodu, nemohla tedy projevit vůli ukončit s ním pracovní poměr výpovědí z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Navázala-li ve výpovědi stěžovatelka slovním spojením: "a to z důvodu pracovního úrazu", tato skutečnost naopak nasvědčuje výpovědnímu důvodu uvedenému v §52 písm. d) zákoníku práce. Taktéž ve své výpovědi stěžovatelka při vylíčení skutkových okolností, které ji vedly k tomu, že vedlejšímu účastníkovi dala výpověď, tvrdila, že vedlejší účastník dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu práce z důvodu pracovního úrazu. Krajský soud konstatoval, že tento nesoulad by bylo možné odstranit tím, že by určitý konkrétní a nezaměnitelný důvod byl prokazován lékařským posudkem ze dne 6. 11. 2017, který byl k výpovědi přiložen, ten však byl v době podání výpovědi již několik měsíců rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 15. 3. 2018 zrušen pro nepřezkoumatelnost, neboť chyběla řádná žádost o provedení PLP a posouzení zdravotní způsobilosti ve vztahu k práci, i prokazatelný důvod k provedení prohlídky a vysvětlení toho, proč je požadován lékařský posudek, když vedlejší účastník poté, co utrpěl u stěžovatelky první pracovní úraz, pracoval u ní na stejné pracovní pozici. Krajský soud proto dovodil, že stěžovatelka dostatečně nekonkretizovala výpovědní důvod.
17. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť krajský soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 224/2013), podle které ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, přičemž zaměstnavatel při skutkovém vymezení výpovědního důvodu musí vždy rozlišit, zda důvodem výpovědi je neschopnost zaměstnance konat práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, nebo zda přistupuje k rozvázání pracovního poměru výpovědí, protože zaměstnanec z jiných zdravotních důvodů (pro tzv. obecné onemocnění) pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci.
18. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvedl, že již povahou věci je dáno, že zakládá-li se důvod výpovědi na lékařském posudku vydaném zařízením závodní preventivní péče nebo na rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, musí rozlišení toho, proč zaměstnanec není schopen dále konat dosavadní práci [rozlišení důvodů výpovědi podle §52 písm. d) a e) zákoníku práce], vždy obsahovat lékařský posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává. Uvádí-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti, že nešlo-li o výpovědní důvod podle §52 písm. d) zákoníku práce, "zůstává" důvod podle §52 písm. e) zákoníku práce, o čemž podle stěžovatelky svědčí zejména samotné označení i uvozující text výpovědi, tak i odkaz na lékařský posudek EUC Prémium s. r. o., podle něhož vedlejší účastník dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilosti z důvodu pracovního úrazu, nemůže tato její argumentace ve světle citované judikatury Nejvyššího soudu obstát s ohledem na skutečnost, že lékařský posudek EUC Prémium s. r. o. (poskytovatele pracovnělékařských služeb) ze dne 6. 11. 2017 byl v době podání výpovědi již Krajským úřadem Ústeckého kraje zrušen.
19. Ústavní soud uzavírá, že ani rozsudek krajského soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při svém rozhodování vycházel, a jeho závěry jsou z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutím krajského soudu v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jeho výkladem dotčených ustanovení zákoníku práce, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu