ECLI:CZ:US:2023:3.US.99.23.1
sp. zn. III. ÚS 99/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Radky Zellnerové, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 6 Cmo 171/2021-456, a to v části výroku II., v níž byl potvrzen co do částky 33 000 Kč rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2020, č. j. 80 ECm 1/2015-292, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2021, č. j. 80 ECm 1/2015-368, a dále v navazující části nákladového výroku III., za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka ve shora vymezeném rozsahu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se společnost Ramaja s.r.o. (dále jen "žalobkyně") domáhala vůči žalované stěžovatelce náhrady škody ve výši 1 354 177 Kč, kterou měla jako bývalá jednatelka žalobkyně způsobit při výkonu funkce porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora rubrikovaným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 491 671 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu (862 506 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 89 117,95 Kč (výrok III.).
4. K odvolání obou účastnic řízení ve věci rozhodoval Vrchní v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že řízení o odvolání žalobkyně v rozsahu částky 611 513 Kč s příslušenstvím vzhledem ke zpětvzetí odvolání zastavil (výrok I.). Vrchní soud dále rozhodl, že rozsudek městského soudu se ve výroku I., ve výroku II. v rozsahu 250 993 Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku III. potvrzuje (výrok II).
5. Stěžovatelka uvedené závěry vrchního soudu napadá v části výroku II. rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu co do částky 33 000 Kč, jakožto nárok žalobkyně se samostatným skutkovým základem (provize za nerealizované uzavření nájemní smlouvy). Stěžovatelka rozporuje, že uhrazením provize realitní kanceláři porušila povinnost péče řádného hospodáře, neboť tím splnila vlastní povinnost žalobkyně vůči pronajímateli, což dle jejího názoru potvrzují též důkazy, které předložila v průběhu předchozího řízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Zpochybňuje-li stěžovatelka postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
9. Ústavní soud ke shora uvedenému dále dodává, že k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvykle dospívá v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
10. V nyní posuzované věci však zdejší soud výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, v postupu obecných soudů neshledal. Vrchní soud navázal na skutková zjištění městského soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí popsal a vysvětlil, na základě jakých zjištění dospěl k závěrům o skutkovém stavu věci, který považoval za prokázaný, přičemž ani Ústavní soud zde nemá za to, že by snad skutková zjištění byla v rozporu s provedenými důkazy. Naopak je přesvědčen, že se tímto způsobem stěžovatelka pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat pro ni nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
11. Městský soud, jehož závěry následně převzal vrchní soud coby soud odvolací, se vypořádal s námitkou stěžovatelky především odkazem na svědeckou výpověď R. K., z níž nevyplynulo, že by mu byla kauce zaplacena - jak tvrdí stěžovatelka - formou zápočtu provize zaplacené realitní kanceláři (rozsudek městského soudu, bod 27). Jak již bylo řečeno, se závěry městského soudu se ztotožnil rovněž vrchní soud, který poněkud nesrozumitelnou námitku stěžovatelky rovněž odmítl, přičemž konstatoval, že stěžovatelka hodnověrně v žádném případě neprokázala své tvrzení, že získané peněžní prostředky vynaložila ve prospěch žalobkyně (srov. rozsudek vrchního soudu, body 7 a 11).
12. S ohledem na předestřená obecná východiska, jakož i vzhledem k zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů a s přihlédnutím k tomu, že částku, o níž je v nyní posuzované věci veden spor, lze považovat za bagatelní, nehodlá zdejší soud na závěrech obecných soudů cokoliv zpochybňovat. K posledně zmíněnému aspektu, tj. aspektu bagatelnosti, pak lze stručně dodat, že přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet ke hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž o. s. ř. podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud.
13. Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu