ECLI:CZ:US:2023:4.US.130.23.1
sp. zn. IV. ÚS 130/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. prosince 2022 sp. zn. 0 Nt 20056/2022, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") rozhodla v trestní věci vedené proti podezřelému N. S. (dále jen "podezřelý") usnesením ze dne 19. 10. 2022 č. j. KRPA-328038-7/TČ-2022-001493 o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele, na který měl podezřelý odeslat zhruba 750 000 Kč za účelem zastření původu peněžních prostředků. Prověřovaná trestná činnost spočívá v tom, že na účet podezřelého bylo zasláno 12 tzv. kreditních autorizací (příslibů) od obchodníků ze zahraničí, které byly převedeny na peněžní prostředky, jež podezřelý obratem odčerpal na jiné účty (mimo jiné i stěžovatelův). Těmito operacemi měl uvést banku v omyl a způsobit jí tím škodu ve výši 1 827 327,88 Kč.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou obvodní soud zamítl napadeným usnesením. Podle soudu nadále trvají důvody pro zajištění těchto peněžních prostředků, jak je podrobně popsal policejní orgán, podle kterého jde o výnosy z trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí nezohlednil proporcionální a subsidiární povahu zajišťovacích institutů. Nadto jsou jeho závěry nepřijatelně stručné, čímž porušil svou ústavní povinnost odůvodnit řádně rozhodnutí zasahující do ústavních práv stěžovatele. Obvodní soud rovněž nesprávně posoudil případnou odpovědnost banky.
5. Především však podle stěžovatele mělo místo zajištění jeho finančních prostředků dojít k zajištění majetku podezřelého (konkrétně jeho hmotného zboží, které lze považovat za případný výnos z trestné činnosti). Stěžovatel přitom v dané věci podezřelým není. Zajištění stěžovatelova majetku tak trvá v rozporu s požadavky judikatury Ústavního soudu. Tím rovněž došlo k omezení hospodářské činnosti stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).
8. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Z této judikatury plyne, že rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno k tomu příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole či libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku (bez dalšího) za neústavní zásah do vlastnických práv (srov. usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
10. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska postavení a kompetencí Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Dále je v této souvislosti významné, zda dílčí pochybení může být napraveno v rámci soustavy opravných prostředků trestního řízení, neboť úlohou Ústavního soudu není být revizním orgánem činným v trestním řízení, nota bene v jeho přípravné fázi.
11. S ohledem na uvedené závěry přezkoumal Ústavní soud stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jim nelze přisvědčit. V době podání ústavní stížnosti trvalo zajištění majetku pouze relativně krátkou dobu a bylo podle Ústavního soudu ospravedlněno povahou prověřované trestné činnosti. Z toho důvodu lze zajištění peněžních prostředků považovat za postup legitimní, neboť orgány činné v trestním řízení musí mít (s ohledem na veřejný zájem a práva poškozených) reálnou možnost prověřit okolnosti uvedených podezřelých majetkových přesunů. S rostoucí délkou zajištění se rovněž zvyšují požadavky na odůvodnění relevantních skutkových okolností.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu