ECLI:CZ:US:2023:4.US.1554.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1554/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Magdou Babákovou Kolečkovou, advokátkou, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2023 č. j. 28 Cdo 640/2023-311, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 23 Co 237/2022-287 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2022 č. j. 47 C 41/2020-257, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 76 500 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním. Obvodní soud dospěl k závěru, že právo žalobce je promlčeno, neboť jej neuplatnil v zákonné lhůtě šesti měsíců ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Promlčecí lhůtu totiž bylo nutné počítat zpětně od okamžiku nabytí právní moci rozsudku, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby, tedy konkrétně od 2. 8. 2019. Stěžovatel přitom svůj nárok u vedlejší účastnice uplatnil až dne 12. 3. 2020.
3. Stěžovatel následně podal odvolání, neboť se domníval, že promlčecí lhůta počala běžet až ode dne 15. 9. 2019, kdy bylo jeho právní zástupkyni doručeno odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku. Toto odvolání nesměřovalo v neprospěch stěžovatele, a proto se teprve v tomto okamžiku dozvěděl, že je jeho zproštění pravomocné. Vyznačení doložky právní moci se však domohl až po několika měsících. Stěžovatel proto namítal, že byl po celou dobu v nejistotě, kdy konkrétně k nabytí právní moci došlo.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se se závěrem, že stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, muselo být nejpozději dne 15. 9. 2019 zřejmé, že zprošťující rozsudek vůči stěžovateli nabyl právní moci a k jakému datu. Městský soud připomněl, že pro běh tzv. subjektivní promlčecí lhůty je rozhodné, kdy se poškozený o vzniklé újmě dozvěděl. Podle ustálené judikatury se v případě nezákonného trestního stíhání za tento okamžik považuje den nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku. Tato skutečnost je přitom nezávislá na následném vyznačení doložky právní moci. Městský soud zároveň námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť se ztotožnil s posouzením věci městským soudem i obvodním soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že obecné soudy při počítání subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání vůči vedlejšímu účastníkovi nepřihlédly k tomu, kdy se skutečně dozvěděl o vzniku újmy. Za tento okamžik je nutné považovat datum doručení odvolání státního zástupce jeho právní zástupkyni, tj. den 15. 9. 2019, neboť teprve z tohoto odvolání se dozvěděl, že nebylo podáno v jeho neprospěch a zprošťující rozsudek tak nabyl právní moci. Zopakoval, že doložka právní moci byla vyznačena až téměř po roce, proto nelze zpětně přihlížet ke skutečnému okamžiku nabytí právní moci. Soudy se výkladem §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu podle stěžovatele odchýlily od ustálené judikatury. Podstatnou okolností je i to, že stěžovatel byl následně předvolán odvolacím trestním soudem k veřejnému zasedání, které se konalo až dne 26. 5. 2020. Má tedy za to, že se promlčecí lhůta mohla počítat až od tohoto data. Podle stěžovatele měly obecné soudy námitku promlčení posoudit jako rozpornou s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátkou. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem proto není přezkum běžné zákonnosti a správnosti napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posouzení výhradně toho, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním spadá pod základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny.
10. Podle §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Výklad tohoto zákonného ustanovení považuje Ústavní soud obecně za otázku výkladu podústavního práva, která mu zásadně nepřísluší (viz např. usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 159/22).
11. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona o odpovědnosti za škodu a opakovaně potvrdil, že respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [viz např. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373)]. V každém případě je však třeba dbát na to, aby výkladem a použitím zákonné úpravy fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva [viz např. nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)].
12. K institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty (srov. uvedený nález sp. zn. I. ÚS 3391/15).
13. Byť je šestiměsíční lhůta ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami poměrně krátká, Ústavní soud v obecné rovině neshledal neústavním výklad obecných soudů, podle kterého se za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání považuje den nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku (viz nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16). Na poškozené jsou tím kladeny zvýšené nároky na aktivní přístup, jak z hlediska určení počátku subjektivní promlčecí lhůty, tak i z hlediska rychlosti uplatnění nároku. Za vyprázdnění práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny nicméně Ústavní soud v minulosti nepovažoval ani faktické omezení možnosti uplatnění nároku na pět měsíců (srov. usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2876/20).
14. Vznesení námitky promlčení přitom zásadně neodporuje ani dobrým mravům. Mohou však nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezpůsobil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně přísným postihem [viz např. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. Přísněji je třeba případný rozpor s dobrými mravy hodnotit v případech, v nichž námitku promlčení vznesl stát. Vždy je však třeba vycházet z konkrétních skutkových okolností (viz cit. nález sp. zn. I. ÚS 3391/15).
15. V nyní posuzované věci se stěžovatel o nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku dozvěděl nejpozději dne 15. 9. 2019, kdy bylo jeho právní zástupkyni doručeno odvolání státního zástupce, které však nesměřovalo v neprospěch stěžovatele, nýbrž jiných spoluobžalovaných. Tuto skutečnost si stěžovatel nadto mohl ověřit i dříve nahlédnutím do příslušného spisu. Nejvyšší soud rovněž správně uvedl, že okamžik nabytí právní moci je dán ze zákona, a proto na jeho určení nemá jakýkoli vliv ani vyznačení doložky právní moci. I s přihlédnutím k přísnému výkladu obecných soudů tedy měl stěžovatel takřka pět měsíců na uplatnění nároku vůči vedlejšímu účastníkovi. Takový časový prostor považuje Ústavní soud na základě výše uvedených obecných východisek za dostatečný. Vznesení námitky promlčení není ani v rozporu s dobrými mravy, a to i s ohledem na to, že stěžovatel byl po celou dobu trestního řízení i následně během uplatňování nároku na náhradu nemajetkové újmy zastoupen stejnou advokátkou, tedy právní profesionálkou. Nelze proto shledat, že by stěžovatel marné uplynutí lhůty nezpůsobil.
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu