ECLI:CZ:US:2023:4.US.1668.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1668/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem, sídlem Spálená 97/29, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 3317/2022-278, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 48 C 83/2020 se podává, že stěžovatel byl od roku 1985 zaměstnancem vedlejší účastnice a od 1. 7. 2008 u ní působil jako manažer útvaru BOZP a ekologie. Tento útvar byl zrušen organizační změnou, o které dne 18. 11. 2019 rozhodl ředitel divize jaderná energetika. Od 1. 1. 2020 spadala oblast BOZP pod ředitele útvaru bezpečnosti a oblast ekologické bezpečnosti pod manažera útvaru radiační ochrany a ekologické bezpečnosti. Dne 16. 12. 2019 dala vedlejší účastnice stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, pro nadbytečnost s ohledem na výše uvedenou organizační změnu.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 25. 8. 2021 č. j. 48 C 83/2020-149 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal proti vedlejší účastnici určení neplatnosti této výpovědi. Podle obvodního soudu vedlejší účastnice prokázala, že organizační změna v části, v níž bylo rozhodnuto o zrušení útvaru stěžovatele, měla za cíl zajištění bezpečného, efektivního a optimálního procesního i organizačního uspořádání. Spojení oblasti radiační ochrany a nakládání s radioaktivními odpady mělo za cíl odstranění duplicity řízení těchto oblastí různými útvary a lepší efektivitu a organizaci vnitřních procesů. V části týkající se stěžovatele nešlo o účelovou nebo zdánlivou změnu. Druh jeho práce, který spočíval ve vedení útvaru BOZP a ekologie, odpadl, v důsledku čehož se stal nadbytečným podle §52 písm. c) zákoníku práce.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2022 č. j. 62 Co 18/2022-224 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Uvedl v něm, že jedním z předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce je rozhodnutí zaměstnavatele, resp. jeho příslušného orgánu, o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným. Musí existovat příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014). Zaměstnanec je nadbytečný, není-li jeho práce, kterou je povinen konat podle pracovní smlouvy v rámci sjednaného druhu práce, pro zaměstnavatele na základě rozhodnutí o organizačních změnách zcela nebo v dosavadním rozsahu potřebná. Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže mu podle rozhodnutí o organizační změně odpadne jen část jeho dosavadní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1821/2017). Platí nicméně, že byly-li rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, popřípadě jeho provedením u zaměstnavatele, od počátku sledovány jiné cíle, a tedy zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že takovéto rozhodnutí není významné z hlediska důvodu výpovědi podle §52 písm. c) zákoníku práce. Při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jeho jednání vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003). O výběru zaměstnance, který se stal nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5022/2017).
5. Při zohlednění uvedených východisek dospěl městský soud k závěru, že výpověď splňuje veškeré formální náležitosti a výpovědní důvod v ní uvedený je náležitým způsobem skutkově vymezen. Organizační změna přijatá vedlejší účastnicí byla zcela zásadní a velmi rozsáhlá a měla za následek navýšení pracovních míst i osobních nákladů o 69,5 mil. Kč. Celkem bylo zrušeno 16 útvarů a nově bylo zřízeno 18 útvarů. Městský soud se ztotožnil se zjištěními okresního soudu, která se týkají cílů organizační změny (viz bod 3 výše). Stěžovatelem zastávané pracovní místo manažera BOZP a ekologie bylo zrušeno právě jako následek této organizační změny.
6. Neplatnost výpovědi stěžovatel odůvodňoval také připomínkami Státního úřadu pro jadernou bezpečnost vůči předmětné organizační změně, které byly vedlejší účastnici doručeny ještě před rozvázáním pracovního poměru. Tento úřad ve svém vyjádření vytkl vedlejší účastnici, že zamýšlené změny jsou předem nepřipravené a nezanalyzované. Týká se to zejména (ale nejen) změny útvaru bezpečnost, která ruší stávající útvar BOZP a ekologie. Další výtky směřovaly k tomu, že pracovní poměr se stěžovatelem byl rozvázán bez toho, aby této změně předcházelo dostatečné bezpečnostní hodnocení, a že vedlejší účastník nezajistil dostatečné vyškolení řídících zaměstnanců radiační ochrany. Podle stěžovatele nebyly splněny požadavky na systém řízení, jež vyplývají z příslušných předpisů Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom).
7. Městský soud tyto námitky neshledal důvodnými. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako jednoho z předpokladů výpovědi z důvodu podle §52 písm. c) zákoníku práce se soud omezuje na posouzení, zda takové rozhodnutí skutečně bylo přijato a zda je učinil zaměstnavatel, resp. jeho příslušný orgán, nebo ten kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným. Rozhodnutí o organizační změně je pouhou skutečností (tzv. faktickým úkonem), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1352/2003). Nebylo tedy v kompetenci soudu přezkoumávat obsah organizační změny, zda je v souladu s vnitřními předpisy vedlejší účastnice nebo právními předpisy. Případný nesoulad organizační změny s předpisy Euratomu je odpovědností vedlejší účastnice.
8. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém formuloval několik otázek hmotného práva, u nichž měl být splněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Jedna z nich spočívala v tom, za jakých podmínek lze uzavřít, že druh práce sjednaný v pracovní smlouvě zaměstnance propuštěného pro nadbytečnost podle §52 písm. c) zákoníku práce alespoň zčásti odpadl. Při řešení této právní otázky se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015 nebo ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2932/2016), podle které pouhé rozdělení práce vykonávané propuštěným zaměstnancem mezi jiné zaměstnance při jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele nepředstavuje situaci, kdy druh práce odpadl. Zaměstnavatel totiž může i po rozhodnutí o organizační změně zcela vytížit propuštěného zaměstnance z hlediska jeho sjednaného druhu práce i rozsahu týdenní pracovní doby, což vylučuje jeho nadbytečnost.
9. Další otázka souvisela s tím, že zaměstnavateli bylo před dáním výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce doručeno vyjádření dozorového orgánu v oblasti jaderné bezpečnosti, podle něhož ohledně propuštěného zaměstnance nebyly dodrženy předpisy v oblasti jaderné bezpečnosti upravující postup provádění změn systémů řízení v souvislosti se zrušením místa takového zaměstnance. Jde o to, zda za této situace lze usuzovat, že rozhodnutí o organizační změně sledovalo cíl zvýšení efektivnosti práce prohlášený zaměstnavatelem, a zda lze v řízení o určení neplatnosti takové výpovědi s ohledem na veřejný zájem na dodržování předpisů v oblasti jaderné bezpečnosti přezkoumávat dodržení těchto předpisů jako předpokladu platnosti výpovědi. Stěžovatel tvrdí, že tyto otázky doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Přijaté rozhodnutí o organizační změně mělo být v rozporu s předpisy upravujícími jadernou bezpečnost, konkrétně s §29 odst. 7 zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon, a §7 vyhlášky č. 408/2016 Sb., o požadavcích na systém řízení.
10. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Ve shodě s městským soudem, s jehož východisky se ztotožnil (viz bod 4 výše), shrnul cíl organizační změny vedlejší účastnice, jejíž podstatou bylo odstranění jednoho článku řízení v útvaru bezpečnosti. Sjednaný druh práce stěžovatele spočívající v řízení útvaru BOZP a ekologie odpadl tím, že tento útvar byl následkem rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 18. 11. 2019 zcela zrušen a "podútvary" ekologie a odpady a dekontaminace přešly pod útvar radiační ochrana a ekologická bezpečnost a "podútvar" BOZP tvořil nově útvar BOZP spadající přímo pod ředitele celého útvaru bezpečnosti. Tím se stal stěžovatel nadbytečným zaměstnancem podle §52 písm. c) zákoníku práce. Městský soud se neodchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož pouhé rozdělení práce vykonávané propuštěným zaměstnancem mezi jiné zaměstnance při jiném organizačním uspořádání zaměstnance nepředstavuje situaci, kdy druh práce odpadl (viz rozhodnutí uvedená shora v bodu 8). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel přikládá skutkovým zjištěním jiný význam než městský soud. Zároveň přehlíží, že soudy v jím uváděných věcech použily stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v posuzované věci.
11. K další stěžovatelem předestřené otázce, která se zjednodušeně řešeno týká přezkumu organizační změny z hlediska nedodržení veřejnoprávních předpisů na úseku jaderné bezpečnosti, Nejvyšší soud uvedl, že na ní rozsudek městského soudu nezávisí. Případná okolnost, že organizační změna přijatá u zaměstnavatele je v nějakém směru v rozporu s veřejnoprávními předpisy, neznamená, že cílem rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně nebylo (nemohlo být) dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny podle §52 písm. c) zákoníku práce.
II.
Argumentace stěžovatele
12. Stěžovatel tvrdí, že jeho dovolání mělo být shledáno přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Není mu známo žádné rozhodnutí, v němž by se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou, zda rozpor s veřejnoprávními předpisy upravujícími jadernou bezpečnost, včetně závazného způsobu přijímání určitých typů organizačních změn za účelem zachování závažného veřejného zájmu, nepředstavuje okolnost zakládající neplatnost výpovědi podle §52 písm. c) zákoníku práce pro rozpor s právními předpisy a veřejným zájmem v oblasti jaderné bezpečnosti. Nejvyšší soud se však omezil na pouhé konstatování, že případný rozpor s veřejnoprávními předpisy nevylučuje, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách směřovalo k cíli zvýšení efektivnosti práce, a tím i k nadbytečnosti zaměstnance ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce. Zcela pominul odlišnou argumentaci stěžovatele a jako ustálený právní závěr prezentoval skutečnost, že rozpor s veřejnoprávními předpisy nezpůsobuje neplatnost výpovědi. Tím zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práva každého na příznivé životní prostředí zaručeného v čl. 35 odst. 1 Listiny, jehož součástí je i právo na dodržování standardů v oblasti jaderné bezpečnosti.
13. Další rozhodnou otázkou předestřenou v dovolání bylo, zda v důsledku přijaté organizační změny odpadl druh práce "manažer útvaru BOZP a ekologie". Podle skutkových zjištění obecných soudů stěžovatel vedl v pracovním poměru u vedlejšího účastníka tři samostatné útvary (ekologie, odpady a dekontaminace a BOZP), které byly následně převedeny pod jiné vedoucí zaměstnance. Nejvyšší soud již ale v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2932/2016 uvedl, že situace, kdy pracovní náplň vykonávaná vedoucím zaměstnancem je toliko rozdělená mezi tři vedoucí zaměstnance a tento zaměstnanec je jako nadbytečný propuštěn, znamená, že neodpadl druh práce vykonávaný propuštěným zaměstnancem ani zčásti, a takový zaměstnanec se nestal nadbytečným. Pokud nyní městský soud učinil závěr odlišný, podle stěžovatele se odchýlil od otázky hmotného práva řešené v posledně citovaném rozsudku. Neobstojí závěr Nejvyššího soudu, že v posuzované věci byl zjištěn jiný skutkový stav, než z jakého vychází stěžovatel. Stěžovatel zastává názor, že odůvodnění napadeného usnesení vykazuje znaky svévole a je klasickým příkladem sofistikovaného formalismu, jímž se Nejvyšší soud za každou cenu snažil vyhnout věcnému rozhodnutí o dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. V řízení o ústavní stížnosti, směřuje-li proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému obecné justice, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. V posuzované věci stěžovatel zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání. Podle jeho názoru měly jím předložené právní otázky odůvodnit splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu a o dovolání mělo být rozhodnuto meritorně. Tím, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, měl podle stěžovatele porušit jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Ústavní soud konstatuje, že je-li rozhodováno o přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, pak s ohledem na tímto ustanovením stanovené předpoklady přípustnosti dovolání jde vždy současně také o jeho kvazimeritorní posouzení. Zároveň platí, že účastník řízení sleduje podáním dovolání - stejně jako při jakémkoli jiném opravném prostředku - vždy v první řadě ochranu svých subjektivních práv, na což by obecné soudy měly brát zřetel [srov. nález ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)]. Odůvodnění jejich rozhodnutí, byť stručné, by mělo dát srozumitelnou odpověď na v dovolání předestřenou otázku, a nikoli být samotné předmětem výkladu účastníky řízení. Požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá z práva na soudní ochranu [nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
18. V dovolacím řízení se uplatní také další ústavněprávní požadavky, které mají základ v uvedeném základním právu. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmějí být projevem libovůle, ani nesmějí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi důkazy provedenými obecnými soudy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a následně učiněnými právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a nález sp. zn. III. ÚS 84/94]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani takový výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi podáván a odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
19. Tato východiska jsou rozhodná i pro posouzení napadeného usnesení. Nejvyšší soud k právní otázce, zda druh práce sjednaný v pracovní smlouvě zaměstnance propuštěného pro nadbytečnost podle §52 písm. c) zákoníku práce alespoň zčásti odpadl, uvedl, že právní závěry obsažené v jeho rozhodnutích, od nichž se měl podle stěžovatele krajský soud odchýlit, vycházejí z jiného skutkového stavu. Z napadeného usnesení vyplývá, že smyslem organizační změny bylo odstranění jednoho článku řízení v útvaru bezpečnosti. Stěžovatelem řízený útvar BOZP a ekologie byl následkem rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 18. 11. 2019 zcela zrušen a "podútvary" ekologie a odpady a dekontaminace přešly pod útvar radiační ochrana a ekologická bezpečnost a "podútvar" BOZP tvořil nový útvar BOZP spadající přímo pod ředitele celého útvaru bezpečnosti. Závěr obecných soudů, že tím odpadl druh práce sjednaný v pracovní smlouvě stěžovatele, má základ v jejich skutkových zjištěních. V útvaru bezpečnosti následkem uvedené změny odpadl jeden článek řízení, což lze považovat za snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce.
20. Nejde o identickou situaci, která by byla srovnatelná se skutkovým stavem ve věcech, o nichž bylo rozhodováno v rozsudcích Nejvyššího soudu zmiňovaných stěžovatelem (viz bod 8 výše). Jak je patrné z obsahu těchto rozsudků, od nichž se podle tvrzení stěžovatele měl krajský soud odchýlit, ve všech v nich řešených případech zůstaly činnosti vykonávané dotčeným zaměstnancem potřebné i po účinnosti organizační změny. U zrušení jednoho článku řízení, k němuž přistoupila vedlejší účastnice za okolností popsaných v rozhodnutích obecných soudů, tomu tak ale nebylo. Napadené usnesení se neodchyluje od výkladu §52 písm. c) zákoníku práce, jak je proveden v uvedených rozsudcích.
21. Závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí městského soudu nezávisí na posouzení otázky, zda lze u organizační změny přezkoumávat její soulad s veřejnoprávními předpisy na úseku jaderné bezpečnosti, nelze při posuzování přípustnosti dovolání hodnotit izolovaně. Nejvyšší soud poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž soud zkoumá u rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně pouze to, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zde je učinil zaměstnavatel, případně jeho příslušný orgán, nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, jehož závěry se uplatní za účinnosti platného zákoníku práce). Tomuto závěru odpovídá i rozsudek městského soudu (viz bod 7 výše), v němž je zdůrazněno, že z hlediska posouzení platnosti výpovědi je rozhodnutí o organizační změně pouhou skutečností (tzv. faktickým úkonem).
22. Nebylo proto nutné, aby se Nejvyšší soud blíže zabýval předestřenou otázkou. Již z uvedených obecných závěrů lze dovodit, že i kdyby vedlejší účastnice při rozhodnutí o organizační změně postupovala v rozporu s veřejnoprávními předpisy, neznamená to, že by toto její rozhodnutí bez dalšího nemohlo být předpokladem výpovědi pro nadbytečnost podle §52 písm. c) zákoníku práce. Podstatné je, jaký cíl organizační změna sledovala. Nejvyšší soud v této souvislosti neopomněl skutkový závěr soudů nižšího stupně o tom, co bylo cílem rozhodnutí o organizační změně, a tento cíl (shrnutý v bodu 5 tohoto usnesení) shledal zákonem aprobovaným, a nikoli zákon obcházejícím. Právnímu závěru, že výpovědi dané stěžovateli pro nadbytečnost předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu zaměstnavatele o organizační změně, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
23. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu