ECLI:CZ:US:2023:4.US.1785.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1785/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé L. K. d. B., zastoupené matkou J. K. d. B. a otcem F. K. d. B., právně zastoupené Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2023 č. j. 17 Co 120/2023-494, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (po doplnění) se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici úhrady nákladů, které vynaložila na zdravotní péči poskytnutou v zahraničí. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2022 č. j. 23 Cdo 2100/2021-381 dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, rozhodoval opětovně jako soud prvního stupně a usnesením ze dne 17. 1. 2023 č. j. 12 C 275/2019-457 řízení zastavil (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 1 800 Kč (II. výrok), rozhodl, že se stěžovatelce vrací soudní poplatek ve výši 185 720 Kč (III. výrok), vyzval stěžovatelku, aby do 10 dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (IV. výrok) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena vedlejší účastnici k dalšímu řízení (V. výrok). Obvodní soud dospěl k závěru, že v této věci není dána pravomoc civilních soudů a o nároku stěžovatelky musí rozhodnout kompetentní správní orgán. O nákladech řízení rozhodl podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť zastavuje-li soud řízení pro nedostatek své pravomoci, je to vždy žalobce, komu se přičítá zavinění na zastavení řízení.
3. Stěžovatelka podala odvolání proti II. výroku usnesení obvodního soudu, na jehož základě jej městský soud napadeným usnesením změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že otázka pravomoci byla složitá a nejednoznačná a bylo by nepřiměřené za těchto okolností přičítat zavinění na zastavení řízení stěžovatelce a je namístě rozhodnout o nákladech řízení podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje skutkové okolnosti a tvrdí, že v její věci došlo k faktické změně rozhodovací praxe, neboť obdobné případy byly doposud projednávány v civilním soudnictví (k tomu odkázala na skutkově a právně obdobný případ vedený obvodním soudem pod sp. zn. 12 C 172/2011). Stěžovatelka má za to, že soudy také nesprávně posoudily zavinění, když je zjevné, že zastavení řízení procesně zavinila vedlejší účastnice, jelikož o nároku řádně nerozhodla. Městský soud také opomenul zvážit faktickou nerovnost mezi účastníky řízení, kdy se na jedné straně domáhá svých práv nezletilá účastnice veřejného zdravotního pojištění a na druhé straně stojí instituce s vlastním právním oddělením hrazeným z veřejných prostředků. Podle stěžovatelky tak bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, když soudy rozhodly "mechanicky" a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování a principem právní jistoty a legitimního očekávání účastníků řízení[s odkazem např. na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59)] jí odepřely spravedlnost. Podle stěžovatelky představuje posuzovaný případ zásadní milník v hodnocení kritérií pro přiznání náhrady nákladů řízení, neboť hledisko složitosti případu jasně ukazuje, že bez právního zastoupení by stěžovatelka v dané věci nedosáhla na výklad, který v její věci učinil Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho působnost je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů.
7. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výrokům usnesení městského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud nejprve připomíná, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě. Spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Ústavní soud proto zásadně nemá důvod v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
8. Náhrada nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu pouze tehdy, dojde-li k extrémnímu vykročení ze zákonných procesních pravidel, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení, nebo v důsledku závažného pochybení nebo zjevného omylu. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
9. Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo znamenat porušení základních práv stěžovatelky a mohlo by vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud v odůvodnění dostatečně a ústavně souladným způsobem vysvětil, že dojde-li k zastavení řízení, je potřeba vycházet ze speciálních ustanovení, jimiž jsou §146 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř., a podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno [§146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen náklady hradit (§146 odst. 2 o. s. ř.). Městský soud se zabýval otázkou zavinění a dospěl k závěru, že podle procesního výsledku nelze zastavení řízení vyložit jako úspěch stěžovatelky v soudním řízení, protože uspokojení svého požadavku v řízení nedosáhla a z toho, že věc byla postoupena k rozhodnutí správnímu orgánu ještě nelze předjímat výsledek správního řízení; rozhodl proto logickým a odůvodněným způsobem podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
10. Městský soud v posuzované věci použil ústavně souladný výklad (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20), když zvážil, zda složitost posuzované věci (otázka pravomoci) nezakládá takové okolnosti, které by použití §146 odst. 2 o. s. ř. odůvodňovaly. K takovému závěru však nedospěl, což náležitě odůvodnil. Postupu městského soudu proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za dostačující a vyčerpávající.
11. Stěžovatelčina argumentace proti výroku o náhradě nákladů řízení ústavněprávního významu nedosahuje. Z jejích tvrzení je zřejmé, že nesouhlasí s právním posouzením pravomoci civilních soudů v tomto řízení. Přehlíží však, že městský soud o této otázce již nerozhodoval, neboť stěžovatelka napadla odvoláním pouze II. výrok usnesení obvodního soudu.
12. Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu