ECLI:CZ:US:2023:4.US.1797.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1797/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2023 č. j. 3 Tdo 174/2023-1832, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2022 č. j. 5 To 189/2022-1762 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. května 2022 sp. zn. 21 T 137/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pod bodem I. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a pod bodem II. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku; za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) a d) trestního zákoníku spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za který ho odsoudil rozsudkem ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 2 T 19/2020, podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Obvodní soud podle §43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu ze svého rozsudku ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 2 T 19/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále rozhodl, že je stěžovatel povinen uhradit způsobenou škodu poškozeným vyjmenovaným ve výroku rozsudku, a podle §229 odst. 1 trestního řádu další poškozené odkázal se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedených trestných činů se dopustil tím, že (ve stručnosti vymezeno) dne 15. 1. 2020 na konkretizované adrese, pod smyšleným slibem reklamační opravy, případně výměny za nový telefon, vylákal od poškozeného M. K. předání mobilního telefonu, který mu dne 22. 12. 2019 sám prodal, přičemž poškozenému na místě předal při převzetí telefonu falešný reklamační protokol s razítkem a podpisem obchodní společnosti Colombainer Analytics SE, aniž by to odůvodnil, přičemž přislíbil, že se ohledně opravy telefonu nebo jeho výměny poškozenému do dne 17. 1. 2020 ozve, ale neučinil tak, v následné elektronické komunikaci s ním se dále různě vymlouval a po dni 31. 1. 2020 přestal komunikovat, kdy dne 27. 1. 2020 prodal předmětný telefon přes inzerát další osobě, přičemž od počátku neměl v úmyslu telefon vrátit a věděl, že žádnou reklamaci neprovede, neboť neměl jak, čímž poškozenému K. způsobil škodu ve výši 17 499 Kč (skutek sub I.). V celkem 31 případech sám prostřednictvím svého facebookového profilu s označením "M. Z." a případně přes brigádníky či známé ze sociální sítě Facebook, za využití sdílení inzerátu na této sociální síti uživateli, nabízel ve dnech 15. 3. 2020 až 19. 3. 2020 k prodeji respirátory filtrační třídy FFP3, s v čase se měnící prodejní cenou pohybující se v rozmezí od 299 Kč do 369 Kč za kus, a to při odběru minimálně 1 balení s 5 až 10 kusy respirátorů, s konečnou cenou navýšenou o údajnou blíže neupřesněnou dopravu ve výši od 85 Kč do 99 Kč, přestože si byl vědom platného vyhlášení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 3. 2020 č. j. MZDR 5503/2020-12/PRO, spočívající v zákazu prodeje respirátorů FFP3, a neměl v úmyslu poškozeným inzerované zboží ve skutečnosti a ve slibovaných lhůtách dodat, byť v inzerci i v osobní elektronické konverzaci s poškozenými udával dodání objednaného zboží ve lhůtě do 24 hodin nebo 48 hodin od přijetí úhrady objednávky na bankovní účet užívaný jeho kamarádkou M. P., se kterou si, využiv její dobré víry, před tím domluvil možnost vkladů prostředků na tento účet pro svou potřebu a později této k připisovaným částkám od různých osob sdělil, že mu na tento účet "chodí peníze z prodeje roušek a respirátorů na internetu", a nechal si pod touto legendou od M. P. veškeré příchozí peněžní prostředky z jeho údajné podnikatelské činnosti vybrat v hotovosti v bankomatu v obci V. dvěma soubornými výběry ve dnech 18. 3. 2020 a 20. 3. 2020, a takto získané peněžní prostředky použil pro vlastní potřebu (skutek sub II.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že svévolně hodnotily provedené důkazy a učinily skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále těmto soudům vytýká, že porušily princip presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatel tvrdí, že nebyl prokázán jeho úmysl uvést poškozené v omyl, jejich omylu využít, příp. zamlčet podstatné skutečnosti.
7. Reklamaci mobilního telefonu (skutek sub I.) skutečně hodlal vyřídit, ve vyřízení reklamace mu zabránily orgány činné v trestním řízení, které mu kontakt s poškozeným K. výslovně zakázaly. Poukazuje na to, že poškozenému vzniklou škodu nahradil.
8. Ke skutku sub II. stěžovatel namítá, že nabízenými respirátory prokazatelně disponoval, ve většině případů své závazky řádně a včas splnil, což potvrdili konkretizovaní svědci. Ve splnění zbývajících závazků mu zabránil zákaz prodeje respirátorů FFP3, tj. okolnost nezávislá na jeho vůli. Stěžovatel tvrdí, že po skončení zákazu buď respirátory poškozeným dodal, nebo jim vrátil peníze. Obecné soudy, uvádí dále stěžovatel, dovodily, že poškozené M. M. N. způsobil škodu ve výši nejméně 30 000 Kč, ve skutečnosti jí však peníze vrátil "do cca 2 hodin". Této jeho obhajobě přisvědčili jak poškozená, tak i svědek I. P. Podle stěžovatele si lze jen těžko představit, že by neprodleně v řádu pár hodin finanční prostředky dobrovolně vrátil, byl-li by jeho úmysl finanční prostředky podvodem odcizit. Dále připomíná, že již ve dnech 30. 1. 2020, 18. 2. 2020 a 2. 3. 2020 od svědka J. N. koupil respirátory FFP3, což by neučinil při existenci soudy dovozovaného podvodného úmyslu. Obchodní záměr stěžovatele započal dávno před tím, než událost (pandemická situace) nastala, a byl naopak předmětnou událostí zmařen.
9. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že se toliko ztotožnil se závěry obvodního soudu, aniž by se vypořádal s jeho argumentací.
10. Podle stěžovatele nesplnily obecné soudy svou povinnost řádného hodnocení všech důkazů, naopak se účelově zaměřily pouze na důkazy svědčící v jeho neprospěch a touto nezdůvodněnou selekcí a svévolným hodnocením důkazů porušily jeho právo na spravedlivý proces. Jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, nemělo být podle něj řešeno prostředky trestního práva, věc má soukromoprávní povahu, což připustil i obvodní soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být zbaven osobní svobody pro neschopnost dostát svému závazku.
11. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces uložením nepřiměřeného trestu. Obvodní soud i městský soud hodnotily jako přitěžující okolnost mimo jiné skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen. Ačkoliv městský soud výslovně konstatoval, že tři předchozí rozhodnutí (tj. vyjma rozhodnutí, ke kterému byl uložen souhrnný trest) "jsou ze zákona osvědčena", tato předchozí odsouzení stěžovatele hodnotil (obdobně jako obvodní soud) jako přitěžující okolnost. Obecné soudy tak při ukládání trestu zohlednily v jeho neprospěch okolnosti, ke kterým ze zákona nebyly oprávněny přihlížet.
12. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že společenská škodlivost jeho jednání je zvyšována tím, že řada poškozených trpěla zdravotními obtížemi. Poukazuje na to, že takový závěr není možné učinit z pouhé komunikace s nimi, neboť mohlo jít pouze o účelová tvrzení s cílem, aby vyřídil tyto objednávky přednostně.
13. Obvodní soud i městský soud konstatovaly, že předmětný trest stěžovateli uložily jako trest souhrnný za sbíhající se přečin, za který mu byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 2 T 19/2020 uložen peněžitý trest ve výši 62 500 Kč. Z rozsudku obvodního soudu sp. zn. 2 T 19/2020 je však zřejmé, že stěžovateli byl uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší denní sazby 250 Kč, tj. v celkové výměře 25 000 Kč, tedy výrazně nižší, než uváděly soudy. Soudy tak při ukládání souhrnného trestu vycházely z nesprávné výše peněžitého trestu, a to přísnějšího, který ovšem stěžovateli uložen nebyl.
14. Obecné soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, že nebyl nikdy ve výkonu trestu, že finanční prostředky většině kupujících vrátil či dodal náhradní zboží, a to dokonce zčásti ještě před zahájením trestního stíhání. Jeho jednání tak bylo vedeno snahou o maximální nápravu vzniklé situace. Výše škody, která mu byla uložena k náhradě podle rozsudku obvodního soudu, činí 125 947 Kč, tedy jen mírně přesahující tzv. větší škodu.
15. Uložení nepodmíněného trestu přitom podle judikatury Ústavního soudu, kupř. nálezu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315) vyžaduje dostatečně odůvodněné a ospravedlněné rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; takové nedostatky plynou z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
21. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
22. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
23. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
24. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neuznaly-li jeho obhajobu, podle které předmětnými skutky nenaplnil podvodné záměry, ale chtěl vrátit mobilní telefon poškozenému K. a dodat dalším poškozeným respirátory FFP3, za něž inkasoval platby.
25. Obecné soudy svá rozhodnutí založily u skutku sub I. především na zjištění o zfalšovaném reklamačním protokolu s falešným razítkem prodávající obchodní společnosti a stěžovatelových lživých tvrzeních o schválení reklamace mobilního telefonu, který o několik dnů později prodal třetí osobě. Jde-li o skutek sub II., soudy vycházely z poznatků o vzájemně souladných výpovědích desítek poškozených, jejich zasílání peněz na účet třetí osoby, vytváření obrazu stěžovatele coby údajného "pouhého zprostředkovatele", ekonomické nesmyslnosti tvrzení obhajujících jeho počínání, a konečně zjevné nekonzistentnosti jednotlivých skutkových verzí, které stěžovatel navíc v průběhu trestního řízení měnil.
26. Rozhodující soudy ústavně souladným způsobem dovodily, že uvedené důkazy při jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech, jak vyžaduje §2 odst. 6 trestního řádu, nikoli izolovaně, usvědčují stěžovatele z toho, že skutečně naplňoval své podvodné záměry, tj. naplnil objektivní i subjektivní stránku trestných činů, pro které byl odsouzen. Obecné soudy hodnotily modus operandi charakteristický pro typově shodnou trestnou činnost, přičemž výstižně zdůraznily (u skutku sub II.), že stěžovatel v období od 15. 3. 2020 do 19. 3. 2020 (tj. po platném vyhlášení zákazu prodeje respirátorů FFP3) nabízel poškozeným k prodeji prakticky nedostupné respirátory FFP3, sliboval jejich dodání v řádu jednotek dnů, platby inkasoval předem a utržené peníze použil pro vlastní potřebu, přičemž z okolností je zřejmé, že neměl v úmyslu respirátory poškozeným dodat, a to přinejmenším ne v inzerovaných lhůtách. Soudy se přesvědčivě vypořádaly i se stěžovatelovou obhajobou týkající se podvodného jednání vůči poškozené M. M. N., přičemž na jejich argumentaci postačuje odkázat. Extrémní rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním nepředstavuje ani závěr obecných soudů, podle kterých předchozí prodej určitého počtu respirátorů nemá na kvalifikaci nyní projednávaného jednání žádný vliv.
27. Sama skutečnost, že ke spáchání trestného činu podvodu došlo v kontextu soukromoprávních jednání, není rovněž ničím výjimečným a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe sama o sobě v žádném případě nevylučuje. Jednání naplňující trestný čin podvodu mají běžně souvislost se soukromoprávním vztahem, při kterém je někdo uveden v omyl, je využito jeho omylu nebo jsou mu zamlčeny podstatné skutečnosti. Námitku chybějící společenské škodlivosti a nutnosti použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, kterou stěžovatel uplatnil bez relevantní ústavněprávní argumentace, je proto nevyhnutelně ve shodě s obecnými soudy vyhodnotit jako neopodstatněnou.
28. Obecné soudy se ústavněprávně souladným způsobem vypořádaly též se stěžovatelovou námitkou, že nenaplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Poukázaly přitom na to, že počínající pandemie koronaviru a opatření přijatá k jejímu řešení stěžovateli spáchání trestného činu bezpochyby usnadnily.
29. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, reagoval-li městský soud na některé odvolací námitky stěžovatele výslovným příklonem ke skutkovým závěrům obvodního soudu, jež požadavkům ústavně souladného odůvodnění odpovídají.
30. Ke stěžovatelovým výhradám o výši a způsobu výkonu trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
31. Nepodmíněný trest odnětí svobody v délce čtyři roky byl stěžovateli uložen ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §209 odst. 4 trestního zákoníku v rozpětí od dvou let do osmi let. Obvodní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody ve výměře pod polovinou zákonné trestní sazby, čímž bylo vyjádřeno vše, co bylo možné hodnotit v jeho prospěch, mimo jiné i to, že poškozenému K. zaplatil náhradu škody ve výši 17 500 Kč a některým poškozeným vrátil peníze, popř. jim - v průběhu řízení před soudem (srov. výstižné úvahy obvodního soudu o tzv. fixním závazku) - zaslal respirátory, přičemž nepodmíněnost trestu odnětí svobody je odůvodněna závažnými okolnostmi případu a hlubším sklonem stěžovatele k podvodnému jednání. V nyní posuzované věci však k uložení trestu zasahujícího - pro svoji extrémní přísnost a zjevnou nespravedlivost - do základních práv a svobod stěžovatele nedošlo.
32. Není pochyb, že při uplatnění tzv. fikce neodsouzení, tj. za situace, kdy se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, soud nesmí brát tuto skutečnost v úvahu a při výměře trestu je jeho povinností postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Je však povinností soudu zhodnotit všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí nikterak dotčeny. Spáchal-li stěžovatel v minulosti opakovaně trestný čin, mohly soudy po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, a to v rovině zjištění jeho postoje ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem či sklonů k páchání trestné činnosti, stejně jako zohlednit stupeň a povahu mravního narušení pachatele, možnosti jeho nápravy apod. [srov. Púry, F. §42 (Přitěžující okolnosti.) In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 571]. Zahlazení odsouzení nebrání soudu v tom, aby při hodnocení osoby pachatele přihlížel mimo jiné i ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin (či trestné činy) a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 8 Tdo 972/2011 nebo ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 8 Tdo 766/2017).
33. Obecné soudy tudíž nepochybily, když z předchozích odsouzení stěžovatele vyvodily odpovídající závěry o jeho postojích k hodnotám chráněným trestním zákoníkem, stejně jako o jeho sklonech k jejich opakovanému nerespektování, a to přesto, že se v současnosti na něho hledí, jako by odsouzen nebyl (s výjimkou rozhodnutí, ke kterému byl uložen souhrnný trest).
34. Stěžovatel zdůrazňuje, že nikdy nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, nicméně přehlíží, že alternativní tresty, které nebyly spojeny s přímým výkonem, neměly odpovídající vliv na jeho chování.
35. Exces nepředstavuje ani úvaha soudů v souvislosti se skutkem sub II., že část poškozených trpěla zdravotními problémy, proto pro ně byla podstatná rychlost dodání zaplaceného zboží. I kdyby tento závěr učinily zejména na základě elektronické komunikace mezi poškozenými a stěžovatelem, není důvod soudům vytýkat, že její obsah považovaly za přesvědčivý, přičemž Nejvyšší soud výstižně uvedl, že ani samotný stěžovatel nemohl v době, kdy trestnou činnost páchal, vědět, jaký je skutečný zdravotní stav poškozených, přesto se jí dopouštěl.
36. Uvádí-li stěžovatel, že obvodní soud v napadeném rozsudku vycházel z nesprávné výše peněžitého trestu uloženého rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 2 T 19/2020, lze konstatovat, že městský soud ani Nejvyšší soud se o této námitce v odůvodnění svých rozhodnutí nezmínily, přičemž stěžovatel nedokládá, že ji uplatnil, avšak obecnými soudy byla opomenuta. V řízení o ústavní stížnosti má uvedené za následek, že s ohledem na zásadu (tzv. vnitřní) subsidiarity ústavní stížnosti k této námitce stěžovatele Ústavní soud nepřihlíží [srov. např. bod 70 odůvodnění nálezu ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362), bod 75 odůvodnění nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 287/21 nebo bod 41. odůvodnění nálezu ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 543/22].
37. Obecné soudy se nezpronevěřily zásadám pro ukládání trestu uvedeným v §39 až §42 trestního zákoníku ani stěžovatelem citované judikatuře Ústavního soudu (zejména nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17), neboť - hodnoceno z výše uvedených hledisek - nevybočily z mezí daných jim zákonem a nezatížily svá rozhodnutí libovůlí.
38. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Nejvyšší soud se při posuzování dovolání stěžovatele zabýval také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak s výjimkou vad adhezních výroků ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
39. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
40. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu