ECLI:CZ:US:2023:4.US.2013.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2013/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Rebekou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Krátký lán 138/8, Praha 6 - Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 11 Tdo 273/2023-3732, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 5 To 56/2022-3636 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2022 č. j. 54 T 11/2021-3502, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele napadeným rozsudkem v bodech 1) a 2) vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle krajského soudu dopustil tím, že:
1) nejméně v období od února 2019 do 6. 11. 2019, na území České republiky, zejména v Moravskoslezském kraji, především ve Frýdku-Místku a obci H., v rozporu s §2 odst. 1 a §34 zákona č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog (dále jen "zákon o prekursorech drog", a §4 a 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o návykových látkách") a přímo použitelnými předpisy Evropské unie, konkrétně s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog (dále jen "nařízení o prekursorech drog"), s vědomím, že budou zneužity k nelegální výrobě metamfetaminu prováděné dalšími osobami, fakticky prodal blíže nezjištěné množství tablet obsahujících prekursor pseudoefedrin ve snadno extrahovatelné formě, a to v blíže neurčeném počtu jednotlivých případů, J. K., dílem za přítomnosti P. Š., a to za finanční částky ve výši od 100 000 Kč do 120 000 Kč za jednotlivou dodávku tablet, přičemž s ohledem na veškeré jemu známé okolnosti prodeje, zejména skrytý způsob předchozí telefonické komunikace s J. K., množství a způsob balení tablet dodávaných bez originálních obalů a příbalových letáků, jakož i předcházející znalosti a zkušenosti stěžovatele s nealkoholovou toxikománií, stěžovatel věděl, že dodané tablety nebudou využity k terapeutickým účelům, nýbrž k výrobě psychotropní látky metamfetamin, kdy z uvedeného množství prodaných léčiv bylo při součinnosti organizované skupiny dalších pachatelů, a to J. K., V. J., L. S., L. H., Z. N. a P. Š., fakticky vyrobeno minimální množství 5 017 g metamfetaminu za účelem další distribuce, za což byli jmenovaní odsouzeni rozsudkem krajského soudu sp. zn. 49 T 4/2020, a vědomě tak přispěl k výrobě drogy metamfetamin v uvedeném minimálním množství,
2) v přesně neustanovené době v průběhu roku 2020 na konkretizovaném místě v obci T., minimálně v jednom případě neoprávněně předal zdarma blíže nezjištěné množství, avšak ve výši nejméně jedné spotřební dávky, sušené konopné drogy zvané marihuana o nezjištěném obsahu účinné látky THC S. M. K., občanovi Polské republiky, přičemž si byl vědom, že protiprávně nakládá s přípravky obsahujícími uvedenou látku kategorie 1 přímo použitelného předpisu Evropské unie, a to látku pseudoefedrin, který je prekursorem drog podle §1 písm. a) zákona o prekursorech drog jako látka, která může být použita k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky, a je uvedena v přímo použitelných předpisech Evropské unie, konkrétně v příloze I v Seznamu látek kategorie 1 nařízení o prekursorech drog, a dále jako uvedená látka kategorie 1 v příloze k nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi, kdy droga metamfetamin, farmaceuticky zvaná pervitin, je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, dále s drogou zvanou marihuana získávanou z konopí setého, které je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění v §44c odst. 1 zákona o návykových látkách jako omamná látka zařazená do seznamu č. IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a že obsahuje účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol, neboli THC, který je uveden v seznamu č. 4 citovaného nařízení vlády jako psychotropní látka zařazená do seznamu č. I podle Úmluvy o psychotropních látkách, neboť tak činil v rozporu s podmínkami stanovenými pro legální nakládání s prekursory zákonem o prekursorech drog a v rozporu s podmínkami stanovenými pro legální nakládání s omamnými látkami zákonem o návykových látkách, když nebyl držitelem příslušného zákonného povolení k zacházení s návykovými látkami, s přípravky obsahujícími návykové látky ani držitelem zákonné licence, zvláštní licence ani registrace k nakládání s látkami kategorie 1.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že svévolně hodnotily provedené důkazy a učinily skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále těmto soudům vytýká, že nedbaly na presumpci neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo.
6. Krajský soud prováděl dokazování [v souvislosti se skutkem pod bodem 1) výroku o vině] ke konkrétním dnům, kdy se stěžovatel podle obžaloby setkal s J. K., nicméně dovodil bez jakéhokoli důkazu, že k těmto kontaktům docházelo i v období od února 2019 do srpna 2019. Skutkový stav tedy nebyl zjištěn bez jakýchkoliv pochybností. Krajský soud dovodil vinu stěžovatele na základě výpovědi svědka P. Š., který však nebyl přítomen žádné schůzce stěžovatele s J. K. a nikdy nebyl v obci H., tedy nemohl vidět obsah předávaných balíčků (jejichž obsahem podle obhajoby byly "vitamínové doplňky nebo doplňky na podporu sexuality") ani předávání peněžní hotovosti (nanejvýše v některých případech jejich přepočítávání). Obvinění v trestní věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 49 T 4/2020 vypověděli, že stěžovatele neznají, nikdy se s ním nesetkali a nevědí, o koho jde. Svědek P. Š. byl v odkazované trestní věci spolupracujícím obviněným a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, zatímco spoluobviněným byly uloženy tresty odnětí svobody v sazbách kolem deseti let. Obecné soudy svědka P. Š. "odměnily" nízkým trestem za to, že jeho výpověď představovala výlučný (či přinejmenším rozhodující) důkaz. Tyto okolnosti je nutné hodnotit se zřetelem k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2019 ve věci Adamčo v. Slovensko, stížnost č. 45084/14, zabývajícím se použitím možné účelové výpovědi svědka v trestním řízení jako hlavního důkazu, které musí být doprovázeno dostatečnými zárukami celkové spravedlnosti řízení. Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479) konstatoval, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby jediný usvědčující důkaz byl - pokud možno - doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy, přičemž taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací.
7. Podle stěžovatele krajský soud učinil na základě výpovědi svědka P. Š. skutková zjištění o množství metamfetaminu, které si přinášel svědek J. K., a rovněž o podílech jednotlivých prodejců na dodávkách návykových látek (podle závěrů krajského soudu stěžovatel dodal 70 % z celkového počtu tablet, zatímco A. W. zbývajících 30 %). Za zásadní stěžovatel považuje skutečnost, že do celkového objemu vyrobeného pervitinu je započítáno i období před 14. 8. 2019, a to pouze na základě vyjádření svědka P. Š., že k výrobě docházelo i v předmětném období, přičemž v žádném stadiu trestního řízení nebyl v tomto období prokázán kontakt stěžovatele s J. K. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že "zájmový telekomunikační styk obžalovaného v projednávané věci byl policejním orgánem zajištěn až ode dne 10. 8. 2019". Stěžovatel má tedy za to, že mu krajský soud neoprávněně a bez relevantních důkazů přičetl delší období a tudíž i vyšší množství vyrobené drogy metamfetamin. Při výrobě drogy je z hlediska technologického rovněž důležité, z jaké látky se konkrétní droga vyrábí, tj. co je základní produkt a jaké množství pseudoefedrinu obsahuje. Svědek P. Š. sám vypověděl, že neví, o jaké léky mělo jít. Mnohdy je ani neviděl, pouze podle jeho slov vnímal pohmatem a není tak najisto postaveno, z jakých tablet bylo vyrobeno množství drogy, které soud přičetl stěžovateli.
8. Stěžovatel má za to, že při uplatnění pravidla in dubio pro reo by celkové množství drogy, které si u svědka P. Š. postupně uschovával J. K., za celé období činilo toliko 4 500 g. Obecné soudy měly vycházet ze skutečností uváděných P. Š. a porovnat jeho výpovědi v řízení, z nichž vzešla nyní posuzovanou ústavní stížností napadená rozhodnutí, s výpovědí v řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. 49 T 4/2020, přičemž vzhledem k jejich odlišnostem bylo namístě v souladu se zmíněnou zásadou vycházet z nižšího minimálního množství drogy. Stěžovatel uvádí, že z trestné činnosti neměl jakýkoli zisk, což dokládá svou životní úrovní, kdy pobýval v unimobuňkách na zahradě anebo přespával u jiných lidí. Navíc je dlužníkem v insolvenčním řízení a svědci u něj nikdy nezaznamenali vyšší peněžní hotovost. Obdržel-li by za každou dodávku tablet částku 100 000 Kč až 120 000 Kč, jak soudy dovodily, při četnosti údajných dodávek by se to na jeho životní úrovni viditelně odrazilo.
9. Závěrem stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 323/23 (pozn.: všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který klade důraz na pravidlo in dubio pro reo vycházející z presumpce neviny.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
12. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení lze zjistit z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích součástí procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
16. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; neučiní-li tak obecný soud nebo tak učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
17. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Do druhé a třetí kategorie vad důkazního řízení směřují stěžovatelovy námitky, že skutková zjištění soudů, která byla určující pro naplnění znaků zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neodpovídají obsahu provedených důkazů. Stěžovatel dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť neuznaly jeho obhajobu, v níž vyslovil nesouhlas se závěry učiněnými v trestním řízení k počtu případů dodávek léků a výpočtu množství pervitinu, který z jím dodaných léků bylo možno vyrobit, dále vycházely coby ze stěžejního důkazu o těchto skutečnostech z tvrzení spolupracujícího obviněného P. Š., který nikdy neviděl, co je obsahem předávaných balíčků, nebyl přítomen žádné schůzce mezi stěžovatelem a J. K., v obci H. nikdy nebyl, neviděl ani s kým se J. K. sešel, ani nikdy neviděl předávání peněz. Porušení uvedeného pravidla posléze stěžovatel odůvodňuje kritikou závěrů soudů, že se trestné činnosti dopouštěl za účelem zisku; popírá, že z ní měl jakýkoli prospěch, přičemž poukazuje na svou neutěšenou finanční situaci a další skutečnosti, které soudy opomenuly.
19. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy svá rozhodnutí nezaložily jen na výpovědi svědka P. Š., ale též svědků J. K., Z. M., M. J. a jiných, dále vycházely z výsledků provedených operativně pátracích úkonů, především výsledků sledování osob a věcí podle §158d odst. 2 trestního řádu, vyhodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, kamerových záznamů, protokolů o domovních a jiných prohlídkách, zkoumání vydaných či zajištěných věcí v rámci znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, obsahu CD, DVD a BRD nosičů s audiovizuálními záznamy, jakož i závěrů znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat, včetně jejich vyhodnocení. Soudy též vzaly v potaz obsah trestního spisu krajského soudu ve věci sp. zn. 49 T 4/2020, týkající se související trestné činnosti dalších osob. Z toho vyplývá, že obecné soudy nevycházely pouze z výpovědi jediného svědka, tj. P. Š., ale měly k dispozici celou řadu důkazních prostředků, v důsledku čehož nejsou stěžovatelovy odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu výstižné.
20. Obecné soudy ústavněprávně souladným způsobem dospěly k závěru, že stěžovatel obstarával léčivé přípravky s obsahem pseudoefedrinu v Polské republice, a odtud je na základě požadavků J. K. dovážel. Soudy dovodily, že předávky probíhaly po předchozí telefonické či SMS "objednávce" tak, že na rozsudkem krajského soudu specifikovaných místech, v blíže neurčeném počtu jednotlivých případů, minimálně však v deseti případech, předal J. K. za úplatu tablety obsahující prekursor pseudoefedrin, dílem za přítomnosti P. Š. Ústavní soud považuje za věcně udržitelný závěr obecných soudů, že stěžovatel si musel být vědom účelu, za jakým tyto léčivé přípravky vozí do České republiky, tedy, že budou použity k výrobě pervitinu. Obecné soudy se na podkladě výše vymezených důkazů neztotožnily s obhajobou stěžovatele, že obsahem jednotlivých balíčků byly "vitamínové doplňky nebo doplňky na podporu sexuality", s nimiž mohl disponovat.
21. Podle obecných soudů není pochybností o tom, že předmětem dodávek byly tablety léků obsahující prekursor pseudoefedrin, a to ve snadno extrahovatelné formě. Stěžovatel toto zboží dovážel do České republiky a zde prodával J. K. s vědomím, že jde o přípravek, z něhož bude extrahován pseudoefedrin, který bude v součinnosti s dalšími osobami dále použit ke konkrétní výrobě metamfetaminu. Takto bylo vyrobeno nejméně 5 017 g metamfetaminu určeného k jeho další distribuci. Množstvím drogy se krajský soud zabýval v bodech 109. až 112. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž na tuto argumentaci lze odkázat.
22. Naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatelem považovaly obecné soudy za prokázané i dalšími okolnostmi věci. Veškerá komunikace probíhala konspirativně s cílem minimalizovat možnost odhalení a dokumentace trestné činnosti. Dotyční včetně stěžovatele si byli plně vědomi, že jejich hovory mohou být Policií České republiky monitorovány, jejich vzájemná telefonická komunikace se vyznačovala obezřetností, neurčitostí, nejednoznačností a snahou zastřít skutečný obsah. Mezi sebou nehovořili o konkrétních věcech a cíleně upřednostňovali osobní setkání. Komunikace směřovala pouze ke smluvení místa a času setkání. Stěžovatel i J. K. ke komunikaci používali rovněž větší množství účastnických telefonních čísel, která nepravidelně obměňovali, nezřídka se stávalo, že se pouze prozváněli, bez navazující komunikace. Byly zadokumentovány hovory a SMS zprávy, ve kterých používali zastírací výrazy pro označení tablet k výrobě metamfetaminu, jakož i místa, kde převážně docházelo ke schůzkám, resp. předávkám léčiv mezi J. K. a stěžovatelem. Skutečnost, že stěžovatel při jednání pod bodem 1) výroku o vině rozsudku krajského soudu velmi dobře znal faktický účel, k němuž budou léčiva sloužit, tedy, že jsou určena a budou užita ke konkrétní výrobě metamfetaminu a nikoli k terapeutickým účelům, vyplývá kromě jiného z výpovědi svědka P. Š. a z okolností jejich prodeje, zejména ze skrytého způsobu předchozí telefonické komunikace s J. K. a z množství a způsobu balení tablet dodávaných bez originálních obalů a příbalových letáků. Výše uvedené přitom představuje pouze nejmarkantnější skutečnosti, z nichž krajský soud dovodil závěr o úmyslném dovozu a prodeji lékových přípravků stěžovatelem do České republiky, a jejich prodeji za účelem výroby omamné látky pervitinu. Jak bylo uvedeno výše, jednáním v bodě 2) výroku o vině rozsudku krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným tím, že zdarma předal jiné osobě nezjištěné množství sušené rostlinné hmoty zvané marihuana o nezjištěném obsahu účinné látky THC, představující nejméně jednu spotřební dávku.
23. Nejvyšší soud se vyjádřil ústavně souladným způsobem k námitce, podle které stěžovatel neznal kromě J. K. a P. Š. ostatní pachatele ani bližší okolnosti jimi páchané trestné činnosti, tedy výrobu a distribuci pervitinu, když jeho činnost spočívala toliko v dodání léčiv určených k výrobě metamfetaminu jinými osobami, přičemž se této další činnosti navazující na dodání léčiv podle skutkových zjištění nijak neúčastnil. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022 sp. zn. Tpjn 301/2018, vyplývá, že opatří-li pachatel tyto léky jen pro jiného s tím, že budou použity k získání prekursoru (efedrinu nebo pseudoefedrinu z nich), a poté ke konkrétní nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky (např. pervitinu), jak tomu bylo v předmětné věci, pak takové jednání lze posoudit jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k individuálně určenému trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 trestního zákoníku. Stejné závěry podle Nejvyššího soudu platí také o neoprávněném dovozu, vývozu a průvozu léčivých přípravků obsahujících efedrin nebo pseudoefedrin za účelem jejich použití k získání prekursoru z nich a ke konkrétní nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek.
24. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Nejvyšší soud se při posuzování stěžovatelova dovolání zabýval také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak s výjimkou vad adhezních výroků ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
25. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu