ECLI:CZ:US:2023:4.US.2361.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2361/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti COPY SERVIS TÁBOR s. r. o., sídlem Roháčova 145/14, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2023 č. j. 5 Afs 115/2022-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2022 č. j. 10 Af 1/2020-147, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 45863/19/5300-22441-701848 a platebním výměrům Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9 ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 8219166/18/2009-52523-109623, 8219447/18/2009-52523-109623, 8219503/18/2009-52523-109623, 8219552/18/2009-52523-109623, 8219641/18/2009-52523-109623, 8219773/18/2009-52523-109623, 8219828/18/2009-52523-109623, 8219878/18/2009-52523-109623, 8219949/18/2009-52523-109623, 8220016/18/2009-52523-109623, 8220080/18/2009-52523-109623, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9 (dále jen "správce daně") neuznal nárok stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012 až 2. čtvrtletí 2015 podle §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb."), v souhrnné výši 753 000 Kč z důvodu zapojení stěžovatelky do daňového podvodu a dále odpočet DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2013 ve výši 63 000 Kč z důvodu jeho nepodložení daňovým dokladem (stěžovatelka uvedla, že tuto částku evidovala omylem). Následně správce daně vydal v záhlaví uvedených 11 dodatečných platebních výměrů, jimiž stěžovatelce doměřil DPH ve zmíněné výši a stanovil penále. Proti platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "finanční ředitelství") napadeným rozhodnutím změnilo výši doměřené daně i souvisejícího penále ve dvou platebních výměrech (č. j. 8219641/18/2009-52523-109623 a 8219949/18/2009-52523-109623), u jednoho doměřenou daň o 63 000 Kč zvýšilo, u druhého o stejnou částku snížilo, odvolání proti zbylým platebním výměrům zamítlo a platební výměry potvrdilo.
3. Rozhodnutí finančního ředitelství napadla stěžovatelka u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobou, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť měl za to, že finanční ředitelství prokázalo existenci daňového podvodu v obchodním řetězci a řádně splnilo povinnost provést vědomostní test, v němž vyhodnotilo veškeré okolnosti případu a dospělo ke správnému závěru, že stěžovatelka o svém zapojení do podvodu přinejmenším vědět měla a mohla. Naproti tomu stěžovatelka podle krajského soudu neunesla své důkazní břemeno a neprokázala přijetí jakýchkoli preventivních opatření k zabránění daňovým podvodům, ačkoli to po ní bylo možné vzhledem k řadě nestandardních okolností popsaných obchodů rozumně požadovat.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud v jeho odůvodnění uvedl, že se městský soud řádně zabýval žalobními námitkami a srozumitelně a dostatečně podrobně je vypořádal, náležitě vyhodnotil a posoudil význam správními orgány identifikovaných objektivních okolností, přičemž konstatoval, že tyto ve svém souhrnu tvoří logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které prokazují, že stěžovatelka měla a mohla vědět o tom, že daná obchodní transakce je zatížena podvodným jednáním.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že správní orgány a soudy nevypořádaly její námitky týkající se nezákonného přenesení důkazního břemene na stěžovatelku, účelového hodnocení výslechů svědků či prekluze práva doměřit daň. Správní orgány a soudy podle stěžovatelky nedůvodně a nezákonně neprovedly navržené důkazy (např. výslech svědka M. H.). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních soudů, že byla zapojena do obchodního řetězce, jenž byl zasažen podvodem na DPH. Uvedené se opírá o okolnosti týkající se obchodní společnosti S & T SPONZORING s. r. o., a o tvrzení, že cena reklamy násobně převyšuje cenu obvyklou. Stěžovatelka uvádí, že o existenci této společnosti nevěděla a že závěr o předraženosti cen reklamy nebyl nikdy a nikým prokázán. Závěrem stěžovatelka poukazuje na obdobný případ, ve kterém Finanční úřad pro Zlínský kraj dospěl k tomu, že nedisponuje důkazními prostředky vyvracející tvrzení obchodní společnosti BioWaste s. r. o., že reklama byla uzavřena s korporací PAVI s. r. o. za cenu běžnou v daném období a rozsahu. Podle stěžovatelky nejde o jediný příklad, již v předcházejících fázích řízení stěžovatelka do správního spisu založila doklady ve věci obchodních společností EKO MB s. r. o. a TERA Systems s. r. o., které byly v totožném postavení jako stěžovatelka, když ve stejném období za shodné ceny přijímaly reklamní služby od korporace PAVI s. r. o., přesto v jejich případech finanční ředitelství dospělo k opačným závěrům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou té části ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadá rozhodnutím finančního ředitelství změněnou část platebních výměrů (nelze rušit to, co bylo již změněno). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud je oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
8. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že prokázala, že v dotčeném zdaňovacím období přijala zdanitelné plnění, které užila ke své ekonomické činnosti, uhradila za toto plnění svému dodavateli cenu, to vše doložila daňovými doklady, řádně podala daňové přiznání a DPH uhradila, hmotněprávní i procesněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet daně tedy splnila.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale konstatuje [např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], že daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (povinnost tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v §92 odst. 3 zákona č. 208/2009 Sb., daňový řád. Podle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi však nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález ze dne 15. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99 (N 73/22 SbNU 131)]. Uplatnila-li tedy stěžovatelka nárok na odpočet daně, bylo na ní, aby prokázala, že jsou pro jeho přiznání splněny zákonné podmínky. Současně se v daňovém řízení uplatňuje zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení (skutkový stav je zjišťován v rozsahu účastníky tvrzeném a za pomoci jimi navržených důkazů). Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Ústavní soud shledal v nyní posuzované věci na základě správními soudy podaného odůvodnění napadených rozsudků za to, že správní orgány a soudy hodnotily provedené důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění. Za takové situace není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelkou předestřeného) hodnocení důkazů.
10. Jde-li o konkrétní námitky, se kterými se správní orgány a soudy podle stěžovatelky nevypořádaly vůbec, či nesprávným způsobem, Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky proti rozsudku městského soudu za důvodné. Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky nemíří do práva ústavního, ale výlučně směřuje do hodnocení jí předložených důkazů z hlediska prokázání tvrzených skutečností.
11. Jde-li o námitku, že správce daně neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání spáchání daňového podvodu stěžovatelkou, Nejvyšší správní soud v bodě 30 napadeného rozsudku uvedl, že se k této námitce městský soud vyjádřil (s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu) v bodě 23 rozsudku. Městský soud konstatoval, že finanční ředitelství v odvolacím řízení převzalo do správního spisu důkazní prostředky z daňových řízení odlišných daňových subjektů, takový postup judikatura správních soudů při splnění stanovených podmínek připouští. Ve výzvě k vyjádření se v průběhu odvolacího řízení finanční ředitelství informovalo stěžovatelku o tom, že do správního spisu byly převzaty takové důkazy, vyložilo, o jaké konkrétní důkazy šlo, co z nich zjistilo a jak je hodnotilo v kontextu ostatních zjištění, v návaznosti na to měla stěžovatelka možnost se se všemi důkazy seznámit a vyjádřit se k nim, což také učinila. Namítá-li stěžovatelka, že se správní soudy nezabývaly její námitkou účelového a selektivního hodnocení výslechů svědků a nezákonného odmítnutí návrhu na provedení opakovaného výslechu svědka M. H., Nejvyšší správní soud odkázal na body 60 a násl. odůvodnění rozsudku městského soudu. Městský soud se vyjádřil k výslechu svědků J. J. a E. K. tak, že stěžovatelka neuvedla, v čem konkrétně spočívalo pochybení finančního ředitelství při hodnocení jejich výpovědi, ohledně výslechu konkrétně svědka M. H. pak městský soud uvedl, že nesouhlas stěžovatelky s hodnocením svědecké výpovědi správním orgánem není důvodem pro opětovný výslech daného svědka. V bodě 63 odůvodnění rozsudku se městský soud rovněž vyjádřil k údajnému nezákonnému odmítnutí důkazních návrhů na výslech svědků J. N. a P. Š., když odůvodnění odmítnutí provedení jejich výpovědi finančním ředitelstvím považuje za přípustné a logické, neboť svědci podnikali v jiných obchodních společnostech a případná výpověď o přínosnosti reklamy by se nedala přenést do poměrů stěžovatelky. V bodě 40, resp. 49 odůvodnění rozsudku městský soud vypořádal rovněž námitku odmítnutí důkazního návrhu na podrobné položkové srovnání cen reklamních plnění u jednotlivých smluv a vysvětlil, že finanční ředitelství neprovedlo přesné položkové srovnání těchto jednotlivých smluv se smlouvami uzavřenými stěžovatelkou, neboť takové srovnání neumožňovala konstrukce těchto smluv. I přes tuto skutečnost finanční ředitelství na základě několika desítek smluv o reklamě na mnoha různých fotbalových stadionech, uzavřených různými ekonomickými subjekty a částečně přes shodnou prostřednici (korporace PAVI s. r. o.), porovnalo celé soubory poskytnutých reklamních plnění a prokázalo, že stěžovatelka platila za reklamu cenu, jež byla bez zřejmého ekonomického opodstatnění mnohonásobně vyšší než cena, jakou za typově shodné plnění obdobného rozsahu platily jiné subjekty ve srovnatelném postavení. Stěžovatelka sice oponovala, že nakoupená reklama se jí ekonomicky vyplatila, ale své obecné tvrzení nebyla s to doložit žádnými konkrétními podklady nebo úvahami, ani v daňovém řízení nepředložila reklamní smlouvy nebo jiné důkazy, které by její tvrzení podpořily.
12. Ústavní soud tedy nepřisvědčil stěžovatelce, že se správní soudy s jejími výše uvedenými námitkami nezabývaly. Soudy ani neprovedením důkazů specifikovaných v ústavní stížnosti nezasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu, neboť neprovedení těchto důkazů bylo racionální a v rozsudcích je zdůvodněno. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění, to znamená, že soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nálezy ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále tvrdí, že správce daně dodatečné platební výměry vydal jen formálně, aby prodloužil lhůtu pro stanovení daně o jeden rok za situace, kdy tato lhůta končila za pět dní, a v ní pak provedl úkony, které měl provést již v původní daňové kontrole (výslechy navržených svědků). Městský soud v bodě 29 napadeného rozsudku připustil, že vydání platebních výměrů několik dnů před uplynutím prekluzivní lhůty, nahlíženo izolovaně, by mohlo vyvolat takové podezření, kontext daňového řízení je však v nyní posuzované věci bezpečně rozptyluje, neboť správce daně seznámil daňový subjekt s výsledkem kontrolního zjištění již dne 11. 4. 2018, tedy víc než sedm měsíců před uplynutím lhůty pro stanovení daně, z čehož je zřejmé, že nebyl při uzavírání kontrolních zjištění pod tlakem blížícího se konce lhůty, a pokud by považoval výslechy svědků za potřebné, nepochybně měl dostatek času k jejich provedení. Správce daně nadto během téměř dvou a půl let trvání daňové kontroly provedl řadu jiných důkazů, které ve zprávě o daňové kontrole vyhodnotil, a to spolu se srozumitelným odůvodněním, proč neprovedl právě stěžovatelkou navržené výslechy svědků. Nejvyšší správní soud k uvedenému dodal, že ani odlišný názor odvolacího orgánu (finanční ředitelství posléze uložilo správci daně některé z navržených výslechů provést) na potřebnost provedení určitých důkazů nedokládá účelovost postupu správce daně. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti ničeho vytknout.
14. Namítá-li stěžovatelka, že neexistuje žádný relevantní důkaz, ze kterého by vyplynulo, že věděla, anebo mohla a měla vědět, že je zapojena do obchodního řetězce zatíženého podvodem na DPH, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že správní orgány popsaly řadu objektivních okolností, které samy o sobě sice nejsou nezákonné, ale ve svém souhrnu vytvářejí logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, jež spolehlivě a jednoznačně prokazují skutečnost, že stěžovatelka o podvodu na dani z přidané hodnoty věděla, či minimálně vědět mohla. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu může být subjektivní stránka jednání stěžovatelky prokázána i nepřímými důkazy. Nejvyšší správní soud se zabýval podrobně námitkou, že stěžovatelka neměla s obchodní společností S & T SPONZORING s. r. o. nic společného (bod 34 a násl. rozsudku), i námitkami týkajícími se ceny reklamy (bod 36 a násl. rozsudku). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelka uzavřela účelově vyhlížející smlouvy o reklamě s nedostatečně konkretizovaným předmětem plnění, jehož obecnost ani neumožňovala řádné plnění smlouvy. Stěžovatelka nebyla schopna doložit, jakým způsobem a na základě jakých podkladů byla stanovena cena reklamy, která, jak již bylo výše uvedeno, byla bez srozumitelného ekonomického opodstatnění výrazně vybočující z obdobných smluv ve fotbalovém prostředí.
15. Ústavní soud považuje za nesporné, že je třeba ctít legitimní očekávání poctivých daňových subjektů, které, přijmou-li veškerá opatření, jež od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, musí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu. Po daňovém subjektu tedy nelze spravedlivě požadovat, aby u standardního obchodu v rámci své běžné podnikatelské činnosti zkoumal - bedlivěji než běžně - zda v distribučním řetězci na některém místě došlo nebo v budoucnu může dojít k podvodnému jednání, jehož účelem je neoprávněná vratka DPH. Na druhou stranu Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně nesouhlasil s námitkou, že je povinností správce daně při posouzení oprávněnosti žádosti o odpočet DPH identifikovat konkrétní subjekt, který daň neodvedl, a aproboval ustálenou rozhodovací praxi správních soudů, že jde spíše o "důvodnou domněnku daňového podvodu", neboť společným typickým znakem obdobného jednání je nemožnost dopátrat se důvodu neodvedení daně a organizátorů a beneficientů podvodu (srovnej např. usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3055/21).
16. Daňové orgány i správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že v popsaném obchodním řetězci došlo k daňovému podvodu a že stěžovatelka o svém zapojení do podvodu přinejmenším vědět měla a mohla. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat, neboť správní soudy i správní orgány při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Stěžovatelka namítá, že se správní soudy nevypořádaly s řadou jejích námitek, to však, jak vyplývá ze shora uvedeného, není pravdou, neboť správní soudy se jednotlivými námitkami stěžovatelky systematicky a podrobně zabývaly, stěžovatelka toliko polemizuje s jejich argumentací v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
17. To platí i pro argumentaci stěžovatelky, že také jiné daňové subjekty v tom samém období za shodné ceny přijímaly reklamní služby od korporace PAVI s. r. o., přesto v jejich případech finanční ředitelství došlo k opačným závěrům. Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatelky uvedl, že neshledal-li po provedeném dokazování včetně vědomostního testu jiný správce daně vědomé zapojení do podvodu u jiného daňového subjektu, nelze ze závěrů příslušného správce daně bez dalšího vyvozovat důsledky i pro daňové řízení vedené se stěžovatelkou, neboť výsledek daňového řízení závisí na mnoha okolnostech a v podstatné míře i na součinnosti daňového subjektu se správcem daně. Ústavní soud konstatuje, že situace, kdy správní orgány či soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost, navíc bez znalosti konkrétních okolností srovnávané věci, je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu, ani jeho úkolem, aby si přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, tím méně pak, pokud jde o odlišnosti v rozhodování správních orgánů.
18. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu