ECLI:CZ:US:2023:4.US.2454.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2454/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Mokové, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. června 2023 č. j. 3 C 22/2020-103, za účasti Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníka řízení, a Evy Juránkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a "dotčen" byl i čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a další ustanovení Listiny a soud "zasáhl" i čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o nájmu konkretizovaného bytu (žalovaná částka představovala kauci složenou při uzavření smlouvy). Napadeným rozsudkem okresní soud žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 10 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit jí náklady řízení ve výši 26 536 Kč (II. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že účastnice řízení uzavřely několik smluv o nájmu téhož bytu a při uzavření smlouvy vedlejší účastnice složila jistotu (kauci) ve výši 10 000 Kč podle §2254 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nájemní smlouvy obsahovaly ujednání, že skončení nájmu lze sjednat pouze písemnou dohodou. Strany smlouvy se ovšem ústně dohodly na ukončení smlouvy (pozn. správně má být "na ukončení nájmu", neboť smlouvu nelze ukončit) ke dni 31. 8. 2019, ke dni 31. 7. 2019 si dohodly předání bytu a již 18. 8. 2019 stěžovatelka předmětný byt pronajala další nájemkyni. Vedlejší účastnice a stěžovatelka tak zjevně podle okresního soudu jednaly ve vzájemné shodě ohledně skončení nájemního vztahu, tudíž nedodržení formy skončení nájmu nemá vliv na platnost právního jednání o skončení nájmu. Smluvní forma není pro strany podle okresního soudu závazná v tom smyslu, že by jednou sjednaný požadavek nemohly následně opustit a jednat neformálně. Stěžovatelka tak měla ke dni 31. 8. 2019 (tj. k okamžiku skončení nájmu) povinnost vrátit vedlejší účastnicí složenou jistotu, což neučinila. Od tohoto okamžiku se rovněž odvíjí vedlejší účastnicí požadovaný úrok z prodlení. Okresní soud žalobě vedlejší účastnice vyhověl, neboť stěžovatelka neprokázala důvodnost a oprávněnost učiněných zápočtů za nájemné, zálohy na služby a způsobenou škodu. V tomto ohledu okresní soud odkázal na vyjádření stěžovatelky adresované osobě zastupující vedlejší účastnici, v němž stěžovatelka uvedla "na nájemném opravdu nic nedlužíte". Měla-li by vedlejší účastnice skutečně dluh na nájemném nebo na zálohách za služby spojené s užíváním bytu, tuto okolnost by stěžovatelka podle okresního soudu ve svém vyjádření jistě zohlednila. Stěžovatelka nemá nárok na nájemné za měsíce září až prosinec 2019, protože strany se ústně dohodly na skončení nájmu předmětného bytu ke dni 31. 8. 2019. Existenci dluhu vyloučila i výpověď svědkyně jednající za správce budovy s předmětným bytem. Stěžovatelka rovněž podle okresního soudu neprokázala, že by vedlejší účastnice byt předala jakkoliv poškozen, neboť výtky, které stěžovatelka ke stavu bytu měla, se týkaly běžného opotřebení spojeného s užíváním bytu. V této souvislosti okresní soud odkázal na dřívější komunikaci, v níž stěžovatelka uvedla, že si je vědoma stavu, v jakém byt vedlejší účastnici po předchozím nájemci předala a ta si jej sama opravila.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá, že nájemní vztah nebyl řádně ukončen, protože vedlejší účastnice jí ukončení nájmu oznámila toliko telefonicky a byt jí řádně nepředala. Již z toho důvodu se stěžovatelka nemohla dostat do prodlení s vrácením kauce, když navíc vedlejší účastnice měla dluh na nájemném i na úhradě služeb spojených s užíváním bytu a rovněž stěžovatelce na jejím majetku způsobila škodu. Vedlejší účastnice stěžovatelce podle jejího mínění dluží částku 55 250 Kč, nemá proto právo na vrácení kauce. Nadto vedlejší účastnice vzhledem k vylíčeným okolnostem žádala vrácení kauce de facto ještě za trvání nájemního vztahu.
4. Podle názoru stěžovatelky by se Ústavní soud měl její věcí zabývat, byť předmět sporu má bagatelní povahu, avšak okresní soud se podle ní dopustil tak extrémního vybočení ze standardů řádného procesu, že jeho pochybení má ústavněprávní význam. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139).
5. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, podle něhož lze dříve dohodnutou výhradu formy právního jednání opustit, nicméně samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy nepostačuje.
6. Okresní soud podle stěžovatelky porušil zásadu koncentrace řízení, když v rozporu s ní připustil další důkazní návrh vedlejší účastnice na výslech nového nájemce předmětného bytu. I kdyby však bylo prokázáno, že byt byl po jeho opuštění vedlejší účastnicí znovu pronajat, nájem vedlejší účastnice dále trval. Okresní soud se rovněž důsledně nezabýval škodou, kterou vedlejší účastnice na majetku stěžovatelky způsobila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94].
11. Ústavní soud shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
12. K posuzované věci Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před okresním soudem. Zjevně přitom není spokojena s výsledkem řízení, a proto se snaží o zpochybnění napadeného rozsudku zejména tím, že Ústavnímu soudu - bez hlubší ústavněprávní argumentace - předkládá svou skutkovou verzi případu. Takto koncipovaná obrana však v řízení před Ústavním soudem nemůže obstát.
13. Pro Ústavní soud (stejně jako pro okresní soud) je podstatné, že vedlejší účastnice předmětný byt před ukončením nájemního vztahu opustila a tím stěžovatelce umožnila byt přenechat k nájmu jiné osobě. Tato okolnost v řízení před okresním soudem nebyla sporná, byť argumentaci stěžovatelky lze chápat tak, že k závěru o existenci navazujícího nájemního vztahu měl okresní soud dospět v důsledku porušení zásady koncentrace řízení, když připustil výslech nové nájemkyně, byť vedlejší účastnice provedení tohoto důkazního prostředku podle stěžovatelky navrhovala opožděně. Stěžovatelka zde ale pomíjí, že soud by nemohl žalobu zamítnout pro neusnesení důkazního břemene dříve, než by vedlejší účastnici vyzval a poučil podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud byl důkazní návrh uplatněn před takovou výzvou, nemůže být opožděný.
14. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž dostatečně vysvětlil, proč stěžovatelka neprokázala údajný dluh vedlejší účastnice na nájemném ani na souvisejících službách (bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž, kromě jiného odkázal na tvrzení stěžovatelky, která uvedla, že vedlejší účastnice na nájemném nic nedluží), přičemž ani neprokázala, že by jí vedlejší účastnice na jejím majetku způsobila jakoukoliv škodu (bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž okresní soud uzavřel, že většinu stěžovatelkou vytýkaných závad lze považovat za běžné opotřebení související s užíváním bytu, a zohlednil stav bytu, v němž jej stěžovatelka přenechala vedlejší účastnici).
15. Ústavní soud zjistil - bez ohledu na to, že v řízení, z něhož vzešel napadený rozsudek, byl veden spor o tzv. bagatelní částku - že okresní soud si pro posouzení věci obstaral dostatečné množství důkazů, z nichž vyvodil přiměřené skutkové závěry a věc rovněž akceptovatelným způsobem právně posoudil. Tento závěr se týká i stěžovatelčina odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, podle něhož lze dohodnutou výhradu formy v konkrétním smluvním vztahu opustit, nicméně samotné jednání účastníků smlouvy v souladu se změněnou právní formou k jejímu opuštění bez dalšího nepostačuje; podle Nejvyššího soudu musí být dohoda o změně právní formy dostatečně prokázána a doložena. I tuto okolnost však podle Ústavního soudu okresní soud dostatečně zkoumal, když akceptaci změny právní formy jednání mezi smluvními stranami dovodil z konkrétních skutkových okolností, které v odůvodnění (bod 11.) napadeného rozsudku podrobně popsal.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu