ECLI:CZ:US:2023:4.US.2765.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2765/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Spilky, zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem, sídlem Švehlova 46, Dvůr Králově nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2022 č. j. 30 Cdo 2029/2022-116, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením o porušení svých práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že se stěžovatel po vedlejší účastnici neúspěšně domáhal zaplacení 1 227 645 Kč s příslušenstvím. Poté, co Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 11. 2021 č. j. 12 Co 30/2022-80 žalobu zamítl, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 2. 2022 č. j. 12 Co 30/2022-80 jeho rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahovalo zákonné náležitosti, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu "ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání uvádí toliko to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která by dovolacím soudem měla být vyřešena jinak". Nejvyšší soud konstatoval, že tímto předpokladem přípustnosti dovolání je myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud. Požadavek stěžovatele, aby Nejvyšší soud předloženou otázku posoudil jinak než městský soud, uvedenému zákonnému předpokladu významově neodpovídá. Navíc, spatřoval-li by stěžovatel přípustnost dovolání skutečně v tom, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, muselo by být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle jeho mínění) Nejvyšší soud odchýlit. Proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že v dovolání po skutkové stránce přesně vymezil, v čem spatřuje nesprávný postup soudů, přičemž právní posouzení případu je věcí soudu, nikoli účastníka řízení. Proto se i Nejvyšší soud měl zabývat věcí samou. Dále stěžovatel rekapituloval vývoj insolvenčního řízení, vedeného se společností, jejímž byl vlastníkem a jednatelem; poukázal na údajné nezákonné jednání insolvenčního správce (nevymáhání pohledávek nebo jejich prodej "pod cenou"), v jehož důsledku měla vzniknout škoda i jemu jako vlastníkovi společnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Stěžovatel věcně nezpochybnil závěr Nejvyššího soudu, že nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, které tak bylo objektivně nepřípustné pro nedodržení povinných zákonných náležitostí. Tvrdí-li stěžovatel, že skutkově vymezil, v čem spatřuje nesprávný postup soudů, přičemž právní posouzení případu je věcí soudu, tak ač zastoupen advokátem, zjevně ani v řízení o ústavní stížnosti nezohlednil jeho vztah k předpokladům přípustnosti dovolání a judikaturu k této problematice se vztahující, ani podstatu dovolacího důvodu, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci.
8. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné z http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován sám dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; není však tomu tak bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům absence jejich řádného vymezení existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17).
9. Stěžovatel nezpochybnil stěžejní důvod odmítnutí dovolání ani proti usnesení Nejvyššího soudu jinak nebrojil, nýbrž se omezil na popis skutečností s jeho případem potenciálně souvisejících, ale pro rozhodnutí Nejvyššího soudu nerozhodných. Odmítnutí dovolání v takové situaci nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení, považovat za excesivní, a není tudíž porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)].
10. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu