ECLI:CZ:US:2023:4.US.809.23.1
sp. zn. IV. ÚS 809/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem, sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 8 Tdo 1130/2022-165, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2022 sp. zn. 8 To 235/2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. července 2022 sp. zn. 39 Nt 202/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 5, čl. 12 a čl. 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovateli bylo napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, neboť se dopustil činu jinak trestného, který by naplňoval znaky přečinu nebezpečného pronásledování dle §354 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se stěžovatel dopustil tím, že v době nejméně od 15. 10. 2021 do 14. 2. 2022 opakovaně, přes její odpor, kontaktoval poškozenou, a to prostřednictvím e-mailů, textových zpráv, telefonátů i osobně. Věc byla Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Praha I, Místním odborem policie Letná (dále jen "policejní orgán") podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odložena, neboť na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, policejní orgán dospěl k závěru, že u stěžovatele je diagnostikována paranoidní schizofrenie, v důsledku čehož nebyl v době spáchání skutku shledán příčetným. Pobyt stěžovatele na svobodě byl shledán pro společnost nebezpečným, proto navrhla znalkyně uložení ochranného léčení ústavní formou. Obvodní soud ve veřejném zasedání provedl důkaz čtením výpovědi poškozené, která potvrdila svůj strach ze stěžovatele, který ji opakovaně různými prostředky kontaktoval, což gradovalo dne 4. 11. 2021, kdy se k ní snažil dostat po jejím autorském čtení i navzdory přivolané hlídce Policie České republiky, která mu v osobním střetnutí s poškozenou nakonec zabránila. Obvodní soud dále provedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. G. Leblové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, včetně výslechu znalkyně, z něhož vyplynulo, že stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií, kdy u něj však ještě nenastal tzv. defekt, tj. postižení kognitivních funkcí. Znalkyně vycházela z komplexní zdravotní dokumentace stěžovatele, včetně dokumentace jeho ošetřující lékařky, ze zprávy psychologa a z propouštěcí zprávy Psychiatrické nemocnice Bohnice, kde byl stěžovatel dobrovolně hospitalizován ode dne 5. 11. 2021 do dne 23. 11. 2021. Znalkyně stěžovatele rovněž osobně vyšetřila. Obvodní soud uložil ochranné léčení ústavní formou vzhledem k diagnóze stěžovatele a k závěrům znaleckého posudku MUDr. G. Leblové, dále zejména z toho důvodu, že stěžovatel se obdobného jednání dopustil již v minulosti a stávající skutek spáchal v době, kdy se podroboval ochrannému léčení v ambulantní formě, které tak zjevně neplnilo svou funkci.
3. Stěžovatel napadl usnesení obvodního soudu stížností, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo jako zjevně neopodstatněné Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že obvodní soud odmítl předvolat jako svědkyni jeho ošetřující lékařku L. Z. a městský soud se nevypořádal s lékařskou zprávou I. Ž., z níž vyplývalo, že stěžovatel je v remisi. Nejvyšší soud se pak nedostatečně vypořádal s nově předloženým znaleckým posudkem MUDr. E. Navrátilové, která nedoporučila uložení ochranného léčení v ústavní formě. Stěžovatel považuje všechny tyto důkazy za opomenuté, čímž se skutkové závěry soudů ocitly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
6. Stěžovatel se domnívá, že ochranné ústavní léčení mu bylo uloženo na základě toliko jednoho znaleckého posudku MUDr. G. Leblové, která pouze uvedla, že stěžovatel je z úzce psychiatrického hlediska nebezpečný. Tento svůj závěr odůvodnila tím, že stěžovatel se již potřetí agresivně projevil z chorobné motivace. Stěžovatel však tento závěr popírá, neboť se nikdy nechoval agresivně. Jednal-li jako psychiatrický pacient agresivně, pak toliko ve vztahu k věcem, nikoliv k lidem. Stěžovatel upřesňuje, že se do poškozené nešťastně zamiloval a ve druhém případě ji kontaktoval pouze proto, aby si s ní vyjasnil, co se dělo při jeho první psychotické epizodě. Ve třetím případě pak poškozenou kontaktoval z důvodu umělecké tvorby poškozené, která zpracovává jejich nevydařený partnerský vztah. Dále ji kontaktoval z důvodu své umělecké tvorby, která rovněž zpracovává nevydařený partnerský vztah.
7. Stěžovatel dále uvádí, že se mu podařilo zajistit znalecký posudek MUDr. E. Navrátilové, která nepovažovala uložení ústavní formy léčení za vhodné a přiměřené, neboť stěžovatel užívá depotní preparát, čímž je riziko relapsu minimalizováno, a tudíž se ambulantní léčba jeví jako postačující. Tento znalecký posudek měl k dispozici až Nejvyšší soud, který se však s jeho závěry nikterak nevypořádal, toliko jednou větou uvedl, že závěry tohoto znaleckého posudku nejsou v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Leblové. Stěžovatel však již v té době měl dostatečný náhled na své jednání a akceptoval svou diagnózu i léčbu. Uložením ústavní formy léčení namísto formy ambulantní bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny, neboť zjevně nebyly naplněny podmínky pro umístění stěžovatele k hospitalizaci.
8. Nedobrovolnou hospitalizací stěžovatele bylo taktéž porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soukromý život podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny ve spojení s čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jakož i jeho osobní svoboda podle čl. 8 Listiny ve spojení s čl. 5 Úmluvy, neboť nebyla dodržena zásada přiměřenosti. Stěžovateli tak byl odepřen přístup ke vzdělání, neboť nemohl pokračovat ve studiu na fakultě, kde byl toho času studentem druhého ročníku bakalářského studijního programu skladba. Stěžovatel nemohl uzavřít semestr a byl nucen požádat o úpravu studijního plánu, přičemž i nadále řeší studijní komplikace spojené se svou nucenou hospitalizací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatel se částí svých námitek domáhá toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o uložení ochranného léčení v ústavní formě (zejména rozporuje způsob, jakým byl hodnocen znalecký posudek MUDr. G. Leblové, z něhož mimo jiné vyplynulo, že byl v okamžiku rozhodování obvodního soudu nebezpečný pro společnost). Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. To stěžovatel i výslovně namítá, avšak Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto ohledu přezkoumal, přičemž neshledal rozpor mezi provedenými důkazy, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav, a právními závěry ze skutkových zjištění vyvozenými.
12. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť soudům navrhl důkaz výslechem jeho ošetřující lékařky L. Z., jehož provedení zamítl obvodní soud; dále předložil listinný důkaz ve formě lékařské zprávy I. Ž., s nímž se údajně nevypořádal městský soud a konečně v dovolacím řízení předložil znalecký posudek MUDr. E. Navrátilové, s nímž se měl Nejvyšší soud vypořádat způsobem zcela nedostatečným. Ústavní soud soustavně judikuje, že opomenuté důkazy představují pochybení soudu spočívající v neodůvodněném neprovedení účastníkem řízení navrhovaných důkazů. Rozhodující soud není sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o důkazních návrzích rozhodnout, a nevyhoví-li jim, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Nikoli každé opomenutí důkazu ovšem nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat třeba v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádný vztah nebo mohou být výrazem "zdržovací" či jiné obstrukční procesní taktiky. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve věci stěžovatele žádné opomenutí důkazů nenastalo. Jde-li o návrh výslechu svědkyně L. Z., obvodní soud tento důkaz neprovedl s odkazem na jeho nadbytečnost, neboť znalkyně L. při zpracování znaleckého posudku vycházela i ze zdravotnické dokumentace vedené právě ošetřující lékařkou stěžovatele, L. Z., jakož i z podrobné zprávy psychologa V. J. a z propouštěcí zprávy Psychiatrické nemocnice Bohnice, kde byl stěžovatel dobrovolně v listopadu 2021 hospitalizován. Z napadeného usnesení obvodního soudu nadto vyplývá, že Z. stanovila stěžovateli diagnózu chybně, neboť ho léčila (neúspěšně) pro méně závažnou psychotickou poruchu, a právě v době léčby u této lékařky vygradovalo chování stěžovatele, který se (opakovaně) dopustil činu jinak trestného. Obvodní soud tedy nepochybil, pokud jmenovanou lékařku nevyslechl, neboť toto své dílčí procesní rozhodnutí řádně odůvodnil. Městskému soudu stěžovatel též navrhoval provedení výslechu L. Z., jakož i provedení revizního znaleckého posudku a důkazu lékařskou zprávou I. Ž., kdy všechny tyto důkazy měly zpochybnit stěžovatelovu diagnózu, resp. prokázat, že není pro společnost toho času nebezpečný, a tudíž že je možno, aby absolvoval lékařskou péči v ambulantní formě. Městský soud se řádně vypořádal s tímto souborem důkazních návrhů, které označil za nadbytečné, neboť již byl objasněn skutkový stav dostatečně pro účely vydání rozhodnutí o stížnosti, resp. obvodní soud zjistil skutkový stav dostatečně pro účely rozhodnutí. Další námitka stěžovatele směřovala k hodnocení důkazu znaleckým posudkem MUDr. E. Navrátilové, který provedl Nejvyšší soud. Stěžovatel se neztotožňuje s výsledkem hodnocení tohoto důkazu, který podal Nejvyšší soud. Ústavní soud však není oprávněn posuzovat, jak obecné soudy hodnotí důkazy (jak je ostatně uvedeno shora). Ústavní soud k námitce opomenutých důkazů uzavírá, že uvedeného pochybení se soudy ve věci stěžovatele nedopustily, neboť se s důkazními návrhy stěžovatele dostatečně vypořádaly a odůvodnily, z jakého důvodu je zamítly. Způsob, jakým se soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, odpovídá požadavkům na řádné rozhodnutí, které je přezkoumatelné, tedy logicky odůvodněné a prosté svévole. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
13. Stěžovatel dále namítá porušení svých dalších ústavně zaručených základních práv, když se zejména domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na soukromý život, neboť nemohl řádně pokračovat ve studiu, a práva na nedotknutelnost jeho osoby. Ústavní soud však neshledal porušení žádného z uvedených práv stěžovatele. Stěžovatel při své argumentaci pomíjí smysl a účel ochranného opatření, které nelze ztotožňovat s trestem. Účelem ochranného léčení je v tomto případě ochrana společnosti před nebezpečnými duševně chorými jedinci s cílem jejich zaléčení a opětovného zařazení do běžného života, což se stalo i v případě stěžovatele, neboť Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl již z ochranného léčení ústavního propuštěn, přičemž celková doba hospitalizace činila přibližně dva měsíce. Stěžovatel sice udává, že měl v době ukládání ochranného léčení náhled na svou nemoc a na svou protiprávní činnost z nemoci vycházející, avšak jeho konání tomuto tvrzení odporovalo. Cílem ochranného léčení ústavního tedy nebylo ho potrestat, nýbrž zahájit úspěšně proces léčby, neboť z napadených usnesení zcela zjevně vyplývá, že stěžovatel byl léčen pro jinou duševní poruchu, než kterou skutečně trpěl, a tudíž léčba nebyla úspěšná, a stěžovatelovo jednání vůči poškozené neustále gradovalo a pokračovalo i v době, kdy stěžovatel za jednání téhož charakteru již vykonával ambulantní ochranné léčení. Obvodní soud tedy rozhodl správně, když stěžovateli uložil ochranné léčení v ústavní formě, neboť to bylo jednoznačně k jeho prospěchu a ochraně jeho zdraví, protože úspěšná léčba dokáže oddálit tzv. defekt, tedy postupný úbytek kognitivních funkcí pacienta. Zároveň bylo docíleno ochrany společnosti, zejména poškozené, která v důsledku stupňujícího se jednání stěžovatele pociťovala ohrožení přinejmenším svého zdraví. Z napadených rozhodnutí tedy vyplývá, že zásah do práv stěžovatele byl přiměřený a řádně odůvodněný.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu