ECLI:CZ:US:2023:4.US.947.23.1
sp. zn. IV. ÚS 947/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Hradilka, zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem, sídlem Letohradská 755/50, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2021 č. j. 4 Cmo 74/2020-656, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud předtím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu "předbíhat".
4. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu), a tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.
5. Jak vyplývá z příloh k ústavní stížnosti, v posuzované věci byl jí napadený a v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") předmětem přezkumu v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud podané dovolání odmítl usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 23 Cdo 3253/2021-697. Z ústavní stížnosti však neplyne, že by posledně uvedené rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, neboť v jejím petitu je požadováno výslovně toliko zrušení výše označeného rozsudku vrchního soudu. Aby bylo předejito případnému formalismu a jakýmkoli pochybnostem, Ústavní soud za této situace ještě stěžovateli zaslal výzvu k odstranění vad návrhu, ve které ho poučil, že z podaného návrhu musí být nepochybné, proti jakému rozhodnutí či postupu kterého orgánu veřejné moci směřuje, a vyzval ho, aby sdělil, zda skutečně navrhuje zrušení pouze rozsudku vrchního soudu. Ve své odpovědi na tuto výzvu stěžovatel Ústavní soud informoval, že žádá skutečně toliko zrušení tohoto rozsudku. Zrušení předmětného usnesení Nejvyššího soudu ani k této výzvě stěžovatel nenavrhl.
6. Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností, představuje podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. V pochybnostech je přitom na místě si úmysl stěžovatele v tomto směru ověřit, aby odmítnutí ústavní stížnosti nebylo přepjatým formalismem. Nenapadne-li však stěžovatel příslušné rozhodnutí o posledním procesním prostředku ani přes Ústavním soudem učiněnou výzvu k odstranění vad návrhu, Ústavnímu soudu již nic jiného, než ústavní stížnost odmítnout, nezbývá [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00) nebo např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2976/08, II. ÚS 1398/09, I. ÚS 2452/10, I. ÚS 4839/12, IV. ÚS 365/13, II. ÚS 2980/14, IV. ÚS 2195/14, II. ÚS 1536/15, III. ÚS 2823/16 nebo III. ÚS 284/17, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Na základě výše uvedeného soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2023
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj