ECLI:CZ:US:2024:1.US.3184.23.1
sp. zn. I. ÚS 3184/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 332/2023-151 ze dne 6. 11. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 1289/2023-54 ze dne 29. 9. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) M. P., 2) nezl. O. M. P., 3) nezl. A. R. P., 4) nezl. Ch. K. P. a 5) nezl. F. P. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i nejlepší zájem dětí dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Z důvodu naléhavosti věci žádá také o přednostní projednání ústavní stížnosti.
2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 na základě návrhu matky nezletilých (první vedlejší účastnice) nařídil předběžné opatření ukládající stěžovateli povinnost ponechat nezletilé v její péči (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každý sudý týden v pondělí od 15:30 hod. do 16:30 hod. v prostorách Arcidiecézní charity Praha za asistence pracovníka tohoto zařízení. Oběma rodičům uložil sjednání termínu přípravné schůzky a matce nezletilých uložil povinnost zajistit jejich přítomnost na asistovaných stycích (výrok II.). Stanovil také, že předběžné opatření pozbývá platnosti pravomocným rozhodnutím ve věci samé (výrok III.).
3. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že návrh matky na nařízení předběžného opatření o úpravě péče o nezletilé zamítl. Ve výrocích II. a III. usnesení obvodního soudu změnil tak, že nařídil předběžné opatření, dle kterého jsou rodiče povinni kontaktovat organizaci Area Fausta, ve které je stěžovatel po úvodní konzultaci oprávněn k asistovaným stykům s nezletilými každé úterý od 15:00 hod. do 17:00 hod. a každou sobotu od 9:00 hod. do 11:00 hod. Matce městský soud stanovil povinnosti spojené s realizací styku a upravil postup pro případ jeho neuskutečnění v řádném termínu. Náklady úvodní konzultace i asistovaného styku uložil hradit stěžovateli.
4. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl po incidentu dne 8. 9. 2023, kdy fyzicky napadl matku nezletilých, vykázán ze společného obydlí a jeho bezprostředního okolí podle §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Následně bylo usnesením č. j. 10 Nc 2014/2023-6 ze dne 15. 9. 2023 nařízeno předběžné opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí dle §405 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, s trváním do 18. 10. 2023. Předloženými videonahrávkami bylo dle městského soudu osvědčeno, že stěžovatel nebyl schopen své jednání kontrolovat ani v přítomnosti nezletilých a přinejmenším v jednom případě byla jeho agresivita (řev, výhružky, bušení na dveře) zaměřena i vůči nim. Jednání stěžovatele dle městského soudu výrazně vybočilo z mezí přijatelného chování vůči dětem a vzbudilo důvodnou obavu, jak se k nim bude chovat bez přítomnosti třetí osoby. Městský soud tak ve shodně s obvodním soudem dospěl k závěru o naléhavé potřebě zatímní úpravy ve smyslu §102 odst. 1 o. s. ř., neboť bylo třeba zachovat osobní styk stěžovatele s nezletilými i před rozhodnutím soudu ve věci samé, současně se však jevilo jako důvodné a v zájmu nezletilých, aby styk probíhal za asistence specializovaného pracoviště. Časový rozsah styku městský soud rozšířil a z kapacitních důvodů změnil asistující organizaci. U péče o nezletilé městský soud potřebu zatímní úpravy neshledal.
II.
5. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že se dopustily svévole, když bez jakéhokoliv důvodu nepřípustně omezily jeho dosud bezproblémový styk s nezletilými jen na čtyři hodiny týdně asistovanou formou. Poukazuje na extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními. Soudy podle něj rozhodly pouze na základě jednostranných tvrzení a důkazů matky a nevyložily, co považují za nejlepší zájem dítěte. Nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by se vůči nezletilým dopustil násilí či že by měl ohrožovat jejich vývoj. Nebylo tak osvědčeno, že by pro ně představoval nebezpečí, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že mezi ním a matkou nezletilých šlo často o "italskou domácnost". Doložené videozáznamy se s jedinou výjimkou týkaly právě hádek mezi rodiči. Podle názoru stěžovatele soudy nemají právo odmítat rodiči styk s dětmi jen proto, že na ně na jednom z videí křičí kvůli neplnění povinností a buší jim na dveře.
6. Rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele odporuje také judikatuře Ústavního soudu, která vyžaduje zjišťování názoru nezletilého i v řízení o vydání předběžného opatření. Pokud obecné soudy názor dvou nejstarších synů nezjistily, jednaly v rozporu s jejich nejlepším zájmem a zprostředkovaně tak zasáhly i do práv stěžovatele. Za nepřezkoumatelné stěžovatel považuje rozhodnutí městského soudu, který odmítl reagovat na argumentaci obsaženou v jeho odvolání a dopustil se tak nepřípustné libovůle.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na nepřípustně provedených důkazech, a to na sedmi videozáznamech s osobními projevy stěžovatele, které byly pořízeny bez jeho souhlasu a vědomí a nezletilých se s jednou výjimkou ani netýkají. Informuje také, že návrh na zrušení předběžného opatření obvodní soud zamítl.
III.
8. K přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech Ústavní soud přistupuje restriktivně, což se týká zvláště předběžných opatření. Přestože způsobilost předběžných opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze, jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu; jejich účelem je naopak zatímní úprava, která nevylučuje, že ochrana základních práv bude poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení, jakož i hodnocení podmínek pro jeho změnu či zrušení, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud proto taková rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). V rozhodnutích týkajících se nezletilých musí být zároveň v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohledněn nejlepší zájem dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/23, IV. ÚS 3262/22, IV. ÚS 2465/21, III. ÚS 1287/20 či III. ÚS 3261/19 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
IV.
10. V návaznosti na popsané limity ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušným orgánem, měla zákonný podklad, a nelze v nich spatřovat projevy svévole či jinak nepřiměřeného zásahu do základních práv stěžovatele. Předběžné opatření upravující asistovaný styk stěžovatele s nezletilými bylo nařízeno bezprostředně po vykázání stěžovatele ze společného obydlí a po nařízení předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí. To bylo důsledkem fyzického napadení matky nezletilých, které stěžovatel sám připustil. Soudy měly k dispozici také videonahrávky, na kterých je dle jejich zjištění opakovaně zaznamenáno z normy vybočující chování stěžovatele (křik, vulgární nadávky, agresivita), které primárně směřuje vůči matce nezletilých, ale docházelo k němu i v přítomnosti dětí a v jednom případě směřovalo i přímo vůči nim (stěžovatel křičel, bouchal na dveře od pokoje nezletilých, do kterého se snažil dostat, říkal, že jim "rozbije držku", vulgárně jim nadával). Byť v manželství i v rodičovství mohou nastat mnohé obtížné situace, tímto způsobem by rodič vůči dětem vystupovat neměl, stejně jako by děti současně neměly být svědky toho, jak jeden z rodičů na druhého křičí, že "jej zabije a rozseká mu držku", případně být přítomni dalším konfliktním situacím. Snaží-li se stěžovatel své chování bagatelizovat tvrzením, že s matkou nezletilých šlo často o "italskou domácnost" a na nezletilé křičel a bušil jim na dveře pouze jednou kvůli neplnění povinností, opomíjí celkový kontext situace.
11. Aniž by Ústavní soud jakkoliv hodnotil rodičovské kompetence stěžovatele, soudy vyjádřená obava, jak se bude k nezletilým v dané chvíli chovat, se na podkladě souhrnu zjištěných skutečností jeví jako důvodná (zaznamenané konflikty se mohly opakovat, eskalovat, stěžovatel mohl své výhružky realizovat). Stěžovatel a nezletilí mají na vzájemný styk právo, když zájmem dětí nepochybně je zachování vazeb s oběma rodiči. Pokud soudy v souladu s požadavkem na ochranu nejlepšího zájmu nezletilých zohlednily také požadavek na zajištění jejich bezpečí a prozatím přistoupily k úpravě asistovaných styků, je třeba nařízené předběžné opatření hodnotit jako ústavně konformní, přestože do života stěžovatele a jeho dětí dočasně přineslo negativní důsledek v podobě významného omezení jejich dosavadního společného kontaktu.
12. Stěžovatel také namítá, že obecné soudy nezletilým (dvěma nejstarším synům ve věku 13 a 11 let) odepřely právo vyjádřit se k věci. Ačkoliv Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), neboť názor dítěte je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, v minulosti též potvrdil, že povinnost soudu zajistit slyšení nezletilého před vydáním předběžného opatření neplatí absolutně (viz např. body 38. a 39. stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017). Nezbytnost zjišťování názoru nezletilých je vždy třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním specifikům posuzovaného případu. Neumožnit dítěti uplatnit toto právo připadá v úvahu tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu nebo není-li to fakticky možné, např. hrozí-li nebezpečí z prodlení nebo je dítě příliš malé (srov. také např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1020/20 či III. ÚS 2806/19). V tomto ohledu je rovněž vhodné připomenout, že obecné soudy nejsou stanoviskem nezletilého vázány, ale mohou je kriticky přehodnotit. Hodnocení zájmů nezletilého totiž přísluší obecnému soudu, který je oprávněn a současně povinen korigovat představy a názory dítěte o tom, co je pro něj vhodné a co nikoli, musí přihlížet k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, povaze věci, o niž se jedná, jakož i k dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí apod. (srov. např. bod 49 stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1626/22, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2672/22 nebo I. ÚS 392/23).
13. V situaci, kdy bylo v zájmu nezletilých třeba rychle reagovat na nově nastalé závažné okolnosti, nepovažuje Ústavní soud postup soudů, které nepřikročily ke zjišťování názoru nezletilých, za problematický ani rozporný s nálezy sp. zn. II. ÚS 1931/17 či II. ÚS 1626/22. Obvodní soud rozhodoval ještě za trvání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí a ani případné vyjádření nezletilých ve prospěch stěžovatele by tak na jeho rozhodnutí pravděpodobně nemohlo nic změnit. V dalším řízení však bude potřeba, aby se soudy zjišťováním (ať už přímým či nepřímým) a hodnocením názoru starších nezletilých blíže zabývaly, zohlednily jej při svém rozhodování a dostály tak požadavkům na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se o něm rozhoduje.
14. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, Ústavní soud jeho přesvědčení nesdílí. Z práva na soudní ochranu vyplývá požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, který zahrnuje povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení v míře odpovídající jejich závažnosti. Ani právo na odůvodnění rozhodnutí však není absolutní a nelze je chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Šíře práva účastníků na odůvodněné rozhodnutí se odvíjí od předmětu řízení, povahy rozhodnutí, uplatněných návrhů a argumentů a okolností případu (srov. např. bod 18. nálezu sp. zn. I. ÚS 990/23, usnesení sp. zn. I. ÚS 1834/23 či I. ÚS 2808/22).
15. Pokud rozhodnutí městského soudu označuje stěžovatel za nepřezkoumatelné s tvrzením, že nereaguje na argumentaci obsaženou v jeho odvolání, lze uvést, že rozhodnutí obsahuje rozsáhlou rekapitulaci jím uplatněných námitek, ze které je zřejmé, že se soud s jeho argumentací seznámil a přiměřeně na ni reagoval. Městský soud navíc vyložil, že při přezkumu rozhodnutí o nařízení předběžného opatření zásadně vychází ze stavu v době jeho vydání, neboť účelem řízení o odvolání není zjišťování dalších (i nově vzniklých skutečností) rozhodných pro nařízení předběžného opatření, ale pouze posouzení, zda na základě skutečností a důkazů, které měl při svém rozhodování soud prvního stupně k dispozici, je odvoláním napadené rozhodnutí věcně správné (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2016 ze dne 8. 3. 2017).
16. Úvahy vedoucí k nařízení předběžného opatření jsou z napadených rozhodnutí seznatelné. S řádně zdůvodněným závěrem obecných soudů, které v souladu s požadavky kladenými na tento typ rozhodnutí vyložily, proč bylo nezbytné, aby k zajištění kontaktu stěžovatele s nezletilými v nadcházejícím období docházelo prostřednictvím asistovaného styku, se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního přezkumu.
17. Uvádí-li stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na nepřípustně provedených důkazech, a to na sedmi videozáznamech s jeho osobními projevy pořízenými nezákonně, bez jeho souhlasu a vědomí, jde o námitku, kterou v předchozím řízení neuplatnil (resp. v ústavní stížnosti netvrdí, že by tak učinil). Městský soud se s ní tak v ústavní stížností napadeném usnesení neměl příležitost vypořádat a blíže se jí nemůže zabývat ani Ústavní soud. Subsidiarita ústavní stížnosti totiž spočívá v efektivním vyčerpání příslušných prostředků, tedy v nutnosti předestřít v nich relevantní argumenty s ústavněprávním významem, které jsou předmětem ústavní stížnosti. Prostřednictvím videonahrávek se matka nezletilých snažila osvědčit dopady problematických momentů rodinného soužití na nezletilé. Toliko na okraj tak lze odkázat na §88 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.
18. Napadenými usneseními bylo rozhodnuto o zatímní úpravě asistovaného styku stěžovatele s nezletilými a nejde tedy o rozhodnutí, které by předjímalo konečné rozhodnutí ve věci a které by v budoucnu (nebudou-li již důvody pro jeho trvání) nemohlo dostát změn. Městský soud zdůraznil, že asistovaný styk by neměl být řešením dlouhodobým, ale měl by umožnit zejména zhodnocení vzájemných interakcí mezi stěžovatelem a nezletilými. Avizoval také možnost zrušení či změny rozhodnutí dle následného vývoje, když uvedl, že pominou-li důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, předseda senátu jej dle §77 odst. 2 o. s. ř. zruší, případně jej soud také může změnit tak, aby nadále upravovalo styk s asistovaným předáváním nebo styk zcela neasistovaný. Nic tedy nebrání tomu, aby nynější dočasná úprava styku stěžovatele s nezletilými reflektovala případnou pozdější změnu poměrů.
19. Nedostatky, pro které by z pohledu Ústavního soudu bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování, napadená rozhodnutí netrpí. Jelikož stěžovatelem tvrzené porušení základních práv zjištěno nebylo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o ní rozhodl krátce po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu